V ná­sle­du­jí­cím ese­ji se stu­dent­ský vůd­ce a ak­ti­vis­ta Wal­ter Be­n­ja­min (1892–1940) po­kou­ší od­li­šit una­ve­nou a po­u­ču­jí­cí „zku­še­nost“ (Er­fa­hrung) au­to­rit a bez­du­chých do­spě­lých od mla­dé­ho, na­dě­jepl­né­ho hle­dá­ní ne­zná­mých mož­nos­tí trans­for­ma­ce svě­ta. Nejde pou­ze o uni­ver­zál­ní pro­jev mla­dist­vé ener­gie a re­vol­ty, ale o prv­ní je­ho po­kus pro­zkou­má­va­jí­cí fe­no­mén „zku­še­nos­ti“ či­li vý­sled­ni­ce ko­lek­tiv­ní­ho pro­ží­vá­ní for­mu­jí­cí­ho nadosob­ní prin­ci­py. Zku­še­nost se od pro­žit­ku (Er­leb­nis) pod­le Be­n­ja­mi­na li­ší pře­de­vším v tom, že zhru­ba od­po­ví­dá to­mu, co na­zý­vá­me tra­di­ce – ko­mu­nit­ní vě­dě­ní, sdí­le­né, pře­dá­va­né přes ge­ne­ra­ce. Před­mo­der­ní vy­pra­vě­či při­ná­še­li tra­do­va­né pří­běhy, mý­ty, ale ne­vy­ja­dřo­va­li osob­ní pro­ži­tek – to při­chá­zí až v mo­der­ní do­bě, cha­rak­te­ris­tic­ké frag­men­ta­cí. Text ješ­tě ne­před­klá­dá hlub­ší po­je­tí zku­še­nos­ti, k ně­muž se Be­n­ja­min do­pra­co­vá­vá poz­dě­ji a v němž cha­rak­te­ri­zu­je mo­der­ní do­bu ja­ko do­bu bez zku­še­nos­ti (po­dob­ně ja­ko umě­ní ve vě­ku tech­nic­ké re­pro­duk­ce po­va­žu­je za umě­ní bez au­ry či­li bez oné ko­lek­tiv­ní zku­še­nost­ní zá­klad­ny slou­ží­cí k vý­kla­du dí­la – bez tra­di­ce). Ne­vo­lá však ani po ná­vra­tu k ně­ja­ké­mu „zla­té­mu vě­ku“ mi­nu­los­ti, na­o­pak. Vy­hla­šu­je zku­še­nos­ti vál­ku, jsa vý­raz­ně po­zna­me­na­ný ni­e­tz­s­che­ov­ským éto­sem „osob­ní­ho ru­či­tel­ství“ (je­muž v té do­bě pod­lé­hal kde kdo, a to i me­zi ži­dov­ský­mi au­to­ry – zmiň­me tře­ba ješ­tě Mar­ti­na Bu­be­ra, jenž ve stej­né do­bě pí­še ese­je v ob­dob­ném du­chu se­bra­né ve svaz­ku Udá­los­ti a se­tká­ní). 

La­pi­dár­ně ře­če­no – pro­ti „ži­vo­tem ohlo­da­ným“ cy­ni­kům sta­ví Be­n­ja­min ne­u­tu­cha­jí­cí tou­hu po prav­dě, kte­rá mů­že za­ru­čit no­vé ge­ne­ra­ci mla­dist­vé­ho du­cha i v do­spě­los­ti. Je to mo­der­nis­tic­ký ma­ni­fest, v němž kon­cept du­cha, tak vý­znam­ný v ně­mec­ké kon­zer­va­tiv­ní fi­lo­zo­fii, hra­je pod­vrat­nou ro­li. Pro­ti „sel­ské­mu ro­zu­mu“ sta­hu­jí­cí­mu člo­vě­ka k ze­mi sta­ví nadosob­ní prav­du, jež se ja­ké­mu­ko­li za­kou­še­ní v je­ho fi­na­li­tě vzpí­rá, ale je stá­lým hna­cím mo­to­rem ži­vo­ta pozdvi­hu­jí­cí­ho se nad prag­ma­ti­ku pří­tom­nos­ti a nos­tal­gii po mi­nu­los­ti.

Nut­no po­dotknout, že ani poz­dě­ji zra­lý Be­n­ja­min ne­ro­zu­mí ztrá­tě zku­še­nos­ti v mo­der­ní do­bě úkor­ně, ale na­o­pak jej za­jí­má pod­vrat­ný vý­znam té­to ne­u­kot­ve­nos­ti, a to zvláš­tě v umě­ní. Dob­ře to je pa­tr­né na je­ho ana­lý­ze mo­der­ní­ho ro­má­nu ve vzta­hu k sta­rým, orál­ně pře­dá­va­ným pří­bě­hům. Za­tím­co tra­do­va­né mý­ty by­ly vy­já­d­ře­ním ko­lek­tiv­ní zku­še­nos­ti, mo­der­ní spi­so­va­tel je pů­vod­cem své­ho dí­la, po­tý­ka­jí­cím se s pa­mě­tí. Na­bou­rá­ní před­sta­vy, že dě­ji­ny a kul­tu­ra ma­jí pro mo­der­ní­ho člo­vě­ka stá­le ješ­tě po­va­hu kon­ti­nu­i­ty zku­še­nos­ti, je ústřed­ním mo­ti­vem Be­n­ja­mi­no­va dí­la a dodnes in­spi­ru­je. Je­ho po­je­tí dě­jin i umě­lec­ké tvor­by po­u­ka­zu­je na ne­sta­bi­li­tu vzta­hu au­to­ra, dí­la a pa­mě­ti, a ten­to ra­ný esej již před­jí­má to­to stě­žej­ní té­ma na plo­še ge­ne­rač­ní­ho kon­flik­tu. (To je ostat­ně pa­tr­né i z je­ho od­bor­né­ho a pře­kla­da­tel­ské­ho zájmu o Prous­to­vo dí­lo.)

Do ge­ne­rač­ní­ho kon­flik­tu tak pro­mí­tá na­pě­tí vlast­ní mo­der­ní do­bě, kte­rá na jed­né stra­ně ak­ti­vi­zu­je kon­zer­va­tiv­ní sí­ly, aby udr­že­la sta­tus quo, s po­u­ka­zem na ne­bez­pe­čí změn a ide­a­lis­mu, na stra­ně dru­hé je však ze své­ho prin­ci­pu pře­ko­ná­ním ta­ko­vé­ho cy­nis­mu a pro­gre­siv­ním usi­lo­vá­ním o prav­du ulo­že­nou v bu­dou­cím. Ta­ko­vé na­pě­tí je mož­né sle­do­vat dodnes i v tak­zva­ných kul­tur­ních vál­kách. Be­n­ja­min uka­zu­je ge­ne­rač­ní i fi­lo­zo­fic­kou po­va­hu to­ho­to kon­flik­tu ulo­že­né­ho v pod­sta­tě mo­der­ní­ho po­sto­je ke svě­tu.

Pře­klad a ko­men­tář J. Mo­tal

„Zku­še­nost“ (1913)

Wal­ter Be­n­ja­min

V bo­ji o zod­po­věd­nost če­lí­me mas­ko­va­né­mu člo­vě­ku. Mas­ka do­spě­lé­ho jme­nu­je se „zku­še­nost.“ Je bez vý­ra­zu, ne­pro­nik­nu­tel­ná, stá­le stej­ná. Ten­to do­spě­lý již pro­žil vše: mlá­dí, ide­á­ly, na­dě­je, man­žel­ství. Všech­no to by­la ilu­ze. – Čas­to jsme tím za­stra­še­ni ne­bo roz­trp­če­ni. Mož­ná, že má prav­du. Co bychom mu mě­li od­po­vě­dět? Vždyť jsme ješ­tě nic ne­pro­ži­li.

Ale po­kus­me se sejmout tu mas­ku. Co se do­spě­lý zku­še­nos­tí na­u­čil? Co nám chce do­ká­zat? Pře­de­vším jed­no: i on byl mla­dý, i on chtěl to, co my. I on ne­vě­řil svým ro­di­čům, ale ži­vot ho na­u­čil, že mě­li prav­du. K to­mu při­dá­vá nad­řa­ze­ný úsměv: a tak to bu­de i s vá­mi. Pře­dem zne­hod­no­cu­je lé­ta, kte­rá ži­je­me, dě­lá z nich čas slad­kých mla­dic­kých ra­do­vá­nek, dět­ské opo­je­ní před dlou­hou stříz­li­vos­tí oprav­do­vé­ho ži­vo­ta. Tak pra­ví tihle bla­ho­sklon­ní, osví­ce­ní li­dé. Ale po­zna­li jsme i ji­né, kru­té a váž­né pe­da­go­gy, je­jichž hoř­kost nám ne­do­pře­je ani ta krát­ká „mla­dá lé­ta“ a již ny­ní nás chtě­jí sta­vět ot­ro­či­ně ži­vo­ta. V obou pří­pa­dech však do­spě­lí zne­hod­no­cu­jí a ma­ří na­še roky. Stá­le ví­ce nás tak za­chva­cu­je po­cit: va­še mlá­dí je jen krát­ká noc (na­plň­te ji opo­je­ním!), po níž při­jde ta vel­ká „zku­še­nost“, lé­ta kom­pro­mi­sů s ne­do­stat­kem ná­pa­dů a elá­nu. Ta­ko­vý je ži­vot. Tak nám do­spě­lí ří­ka­jí, co je na­u­či­la zku­še­nost.

Ano, to­hle za­ži­li, to­to je­di­né, ni­kdy nic ji­né­ho: ne­smy­sl­nost ži­vo­ta. Bru­ta­li­tu. Po­vzbu­zo­va­li nás ně­kdy k vel­ké­mu, no­vé­mu, bu­dou­cí­mu? Ó ni­ko­liv, vždyť to nelze za­žít. Vše­chen smy­sl, všech­no prav­di­vé, dob­ré, krás­né je za­lo­že­no sa­mo v so­bě, k če­mu pak zku­še­nost? – A tu spo­čí­vá ta­jem­ství: pro­to­že ni­kdy ne­vzhlí­ží k vel­ké­mu a smys­lu­pl­né­mu, sta­la se fi­liští­no­vi zku­še­nost evan­ge­li­em, po­sel­stvím všed­nos­ti ži­vo­ta. Ale ni­kdy si ne­u­vě­do­mil, že exis­tu­je i ně­co ji­né­ho než zku­še­nost – hod­no­ty, jimž slou­ží­me a nejsou skr­ze ni pří­stup­né.

Proč je te­dy pro fi­liští­na ži­vot bez­útěš­ný a ne­smy­sl­ný? Pro­to­že zná jen zku­še­nost, nic víc. Pro­to­že on sám je bez útě­chy a bez du­cha. A pro­to­že ne­má ta­ko­vý vnitř­ní vztah k ni­če­mu ji­né­mu, než co je spros­té a věč­ně vče­rej­ší.

My však zná­me ješ­tě ně­co ji­né­ho, co nám žád­ná zku­še­nost ne­dá ani ne­vez­me: že exis­tu­je prav­da, i když všech­no, co by­lo do­sud myš­le­no, je omy­lem. Ne­bo: že je tře­ba za­cho­vat ví­ru, i když tak do­sud ni­kdo ne­či­nil. Ta­ko­vou vů­li nám zku­še­nost ne­mů­že vzít. Přes­to – ne­mo­hou mít sta­ří se svý­mi una­ve­ný­mi ges­ty a nad­řa­ze­nou bez­na­dě­jí v ně­čem prav­du? Ne­pro­mě­ní se vše, co pro­ží­vá­me, v žal a ne­bu­de­me od­va­hu a smy­sl mo­ci hle­dat jen v do­sud ne­pro­ži­tém? Pak by byl duch si­ce svo­bod­ný, ale ži­vot by ho zno­vu a zno­vu str­há­val do­lů, ne­boť ja­ko sou­bor zku­še­nos­tí by byl bez­útěš­ný.

Ta­ko­vým otáz­kám ale již ne­ro­zu­mí­me. Ve­de­me snad stá­le ži­vot těch, kte­ří ne­zna­jí du­cha? Je­jichž lí­né Já je zmí­tá­no ži­vo­tem ja­ko vl­ny na úte­su? Ni­ko­liv. Kaž­dá na­še zku­še­nost má ny­ní ob­sah. My sa­mi ze své­ho du­cha jí dá­vá­me ob­sah. – Bez­du­chý člo­věk se uklid­ňu­je za­kou­še­ním omy­lů. „Prav­du ni­kdy ne­na­jdeš,“ vo­lá na ba­da­te­le, „já to znám ze ži­vo­ta.“ Pro ba­da­te­le je však omyl jen no­vou po­můc­kou k na­le­ze­ní prav­dy (Spi­no­za). Ne­smy­sl­ná a bez­du­chá je zku­še­nost jen pro ty, kte­ří jsou sa­mi bez du­cha. To­mu, kdo usi­lu­je o prav­du, mů­že být si­ce bo­lest­ná, ale sotva jej při­ve­de k zou­fal­ství. Ta­ko­vý člo­věk ni­kdy ne­otu­pí, ne­vzdá se a ne­ne­chá se uko­lé­bat rytmem fi­liští­na. Fi­lištín kaž­dou no­vou mar­nost jen ví­tá, jak jste si všimli. Vždyť mu zku­še­nost dá­vá za­prav­du! Ujiš­ťu­je se: duch sku­teč­ně ne­e­xis­tu­je. Ni­kdo však ne­vy­ža­du­je přís­něj­ší ser­vil­nost, strikt­něj­ší „ucti­vost“ k „du­chu“ než on. Aby mohl kri­ti­zo­vat, mu­sel by spo­lu­u­tvá­řet. A to ne­mů­že. I zku­še­nost du­cha, již ne­o­chot­ně za­kou­ší, se mu stá­vá bez­du­chou.

…A po­věz­te,
ať v úctě má sny mlá­dí své­ho, až
se sta­ne mu­žem…

(Fried­rich Schiller, Don Car­los: in­fant špa­něl­ský, IV, 21; pře­klad Val­ter Feld­stein)

Fi­lištín ne­ná­vi­dí „sny své­ho mlá­dí“ nej­víc na svě­tě. (A sen­ti­men­ta­li­ta bý­va­jí mi­mi­kry té­to ne­ná­vis­ti.) V těch­to snech se mu totiž zje­vo­val hlas du­cha, jenž i je­ho kdy­si vo­lal, ja­ko kaž­dé­ho člo­vě­ka. Mla­dost mu to věč­ně při­po­mí­ná, pro­to s ní bo­ju­je. Vy­prá­ví jí o té še­di­vé, pře­má­ha­jí­cí zku­še­nos­ti ži­vo­ta a učí mla­dé­ho člo­vě­ka smát se svým snům. Zvláš­tě pro­to, že „pro­ží­vat“ vě­ci bez du­cha je po­ho­dl­né, i když zou­fa­lé. 

Ješ­tě jed­nou: my má­me ji­nou zku­še­nost. Mů­že být ne­přá­tel­ská du­chu a ni­čit je­ho květ­na­té sny. Přes­to je nej­krás­něj­ší, nej­ne­do­tknu­tel­něj­ší, nej­ne­dě­li­tel­něj­ší, pro­to­že ni­kdy ne­mů­že být bez­du­chá, do­kud zů­sta­ne­me mla­dí. Člo­věk pro­ží­vá jen sám se­be, pra­ví Za­rathust­ra na kon­ci své­ho pu­to­vá­ní. Fi­lištín má svou „zku­še­nost“, je to věč­ná bez­du­chost. Mla­dý člo­věk pro­ží­vá du­cha. Čím mé­ně do­sa­hu­je vel­kých vě­cí s leh­kos­tí, tím ví­ce du­cha na­chá­zí na svo­jí ces­tě a v dru­hých li­dech. – Mla­dík bu­de pří­vě­ti­vý, až do­spě­je. Fi­lištín je ne­to­le­rant­ní.

Text vy­šel v ča­so­pi­se mla­dých Po­čá­tek v říj­nu roku 1913 pod pseu­do­ny­mem Ar­dor.

---