V čes­kém ma­in­stre­a­mo­vém me­di­ál­ním pro­stře­dí, včet­ně ve­řej­no­práv­ních mé­dií, je po­měr­ně čas­to sly­šet vý­směch ko­rekt­nos­ti. Sna­ha o ná­pra­vu pře­hma­tů z mi­nu­los­ti či gen­de­ro­vých ne­rov­nos­tí, utvr­zo­va­ných bez­myš­len­ko­vi­tým kaž­do­den­ním uží­vá­ním ja­zy­ka, je pak pře­křtě­na na tzv. hy­per­ko­rekt­nost, což je pod­le uži­va­te­lů to­ho­to slo­va ces­ta do pek­la. Ná­sle­du­je pře­hlíd­ka růz­ných ar­gu­men­tů šik­mé plo­chy: „Kam to všech­no po­ve­de?“ „Ja­ké do­by jsme se to do­ži­li?“ či „Abych mohl da­bo­vat Simp­so­no­vy, bu­du se muset za chví­li pře­la­ko­vat na sy­tě žlu­tou a am­pu­to­vat si je­den prst.“ (Viz na­pří­klad roz­ho­vor s Mar­ti­nem De­jda­rem ZDE.)

Všem po­dob­ně uva­žu­jí­cím bych vzká­zal: po­ve­de to ako­rát k tro­chu rov­něj­ší­mu a spra­ved­li­věj­ší­mu po­u­ží­vá­ní ja­zy­ka. Do­ži­li jsme se do­by, ve kte­ré jsou ně­kte­ří li­dé ko­neč­ně ochot­ni re­flek­to­vat za­běh­lé ste­re­o­ty­py ře­či a je­jich do­pa­dy na jis­té sku­pi­ny spo­leč­nos­ti (mů­že jít o men­ši­ny, ale ta­ké o že­ny ne­bo se­ni­or­ky a se­ni­o­ry), což je je­di­ně dob­ře. A ne, kvů­li da­bo­vá­ní se­ri­á­lu si ne­mu­sí­te am­pu­to­vat prst ne­bo bě­hat po čtyřech, po­kud zrov­na da­bu­je­te mlu­ví­cí­ho psa. 

Po­cit ne­u­stá­lé­ho ohro­že­ní ja­kési těž­ko de­fi­no­va­tel­né nor­ma­li­ty pod­po­ru­jí mno­hé osob­nos­ti, kte­ré se tě­ší po­zor­nos­ti mé­dií. Mů­že to být bla­ho­sklon­ný Ma­rek Eben, z kon­ce tra­dic vy­le­ka­ný Ji­ří Strach, kte­rý ostat­ně oba­vy sdí­lí se ze­ma­nov­ským vě­rozvěs­tem prav­dy kar­di­ná­lem Do­mi­ni­kem Du­kou, hr­dě ne­ko­rekt­ní Jan Svě­rák a dal­ší. Abych ale ne­vy­ne­chal ani dá­my, rád bych se v tom­to tex­tu za­mě­řil na pár mo­men­tů Bar­bo­ry Ta­che­cí, sa­mozva­né mluv­čí čes­ké­ho kon­zer­va­tis­mu a mo­de­rá­tor­ky po­řa­du Osob­nost plus na Čes­kém roz­hla­se. 

Mlu­ví­me-li o ko­rekt­nos­ti, ho­dí se vzpo­me­nout na je­jí čty­ři roky sta­rý roz­ho­vor s bý­va­lým šéfem Ústa­vu pro ja­zyk čes­ký Kar­lem Oli­vou (po­slech­nout si ho mů­že­te ZDE):

B. Ta­che­cí:  … češ­ti­na je na tom lé­pe než an­g­lič­ti­na, pro­to­že an­g­lič­ti­na má ko­rekt­nost ve vý­věs­ním ští­tě. Co se sta­lo s an­g­lič­ti­nou? 

K. Oli­va: […] Ja­zyk od­rá­ží to, co se sta­lo ve spo­leč­nos­ti. A v té spo­leč­nos­ti se sta­lo to, co všich­ni po­zo­ru­je­me, že do­šlo k vý­raz­né­mu růstu ná­lad, kte­ré jsou vlast­ně ne­sná­šen­li­vé, byť se ne­sou pod, ehm, ná­pi­sem li­be­ra­lis­mus a to­le­ran­ce a tak dá­le, ale vlast­ně jsou pra­vým pro­ti­kla­dem těch vě­cí. 

Ná­sled­ně Oli­va nos­tal­gic­ky vzpo­mí­ná na do­bu, kdy mohl říct, že si se­že­ne na uče­ní an­g­lič­ti­ny ně­ja­ké­ho „ne­gro boy from Af­ri­ca“, a by­lo to v po­ho­dě, za­tím­co dnes by ho v USA lyn­čo­va­li. Ta­che­cí se sou­hlas­ně za­smě­je a po­kra­ču­je se. Ja­ko by za­po­mí­na­la, že kdy­by ne­e­xis­to­va­la žád­ná ko­rekt­nost a sna­ha o ná­pra­vu ne­rov­né­ho sta­vu spo­leč­nos­ti, tak by v roz­hla­se ta­ké ne­mu­se­la pra­co­vat, pro­to­že by tře­ba ne­moh­la ja­ko že­na pra­co­vat vů­bec, na­to­ž­pak vo­lit ne­bo roz­ho­do­vat o svém tě­le. Ale to pro ni ne­ní pro­blém, pro­to­že v ji­ných roz­ho­vo­rech kri­ti­zu­je pro­po­je­ní ví­ry a stát­ní sprá­vy v is­lám­ských stá­tech (ZDE) a te­dy i po­sta­ve­ní ta­měj­ších žen. Tam by za­se jis­tou ko­rekt­nost a vy­rov­ná­ní sta­vu oce­ni­la.

Zkrát­ka pro ni ne­ní pro­blém mys­let si zá­ro­veň dvě pro­ti­chůd­né vě­ci. To se mů­že stát. Si­ce se po­té „ve­řej­no­práv­ně“ ze­ptá, zda ne­ní sna­ha o ko­rekt­nost po­cho­pi­tel­ná ja­ko po­kus o na­pra­ve­ní křivd mi­nu­los­ti, ale ne­chá Oli­vu říct, co chce, aniž by se pí­di­la, jak má pod­lo­že­né ar­gu­men­ty. A dál mlu­ví o ší­len­ství OSN, kte­rá na­vr­hu­je ří­kat „fi­re­fi­gh­ter“ mís­to „fi­re­man“, aby ne­byl pri­vi­le­go­va­ný je­den gen­der. Já to za pro­blém ne­po­va­žu­ji. Ja­zyk for­mu­je na­še myš­le­ní. Si­ce ži­je vlast­ním ži­vo­tem a nelze ho ná­sil­ně ohý­bat, ale je mož­né se po­kou­šet je­ho ne­přes­nos­ti a za­sta­ra­los­ti opra­vo­vat. Ko­nec­kon­ců ja­zyk je lid­ský vy­ná­lez. Ovliv­ňu­je nás, stej­ně ja­ko my jej. Nej­dů­le­ži­těj­ší je ale si uvě­do­mit, že Oli­va s Ta­che­cí vy­zdvi­hu­jí češ­ti­nu nad an­g­lič­ti­nu. V je­jich vní­má­ní svě­ta je češ­ti­na ješ­tě zdra­vá, za­tím­co an­g­lič­ti­na se ko­rekt­nos­tí du­sí a je nad hro­bem. Rád bych jim te­dy vzká­zal, že an­g­lič­ti­nou mlu­ví jed­na a půl mi­li­ar­dy li­dí, za­tím­co češ­ti­nou ně­co přes de­set mi­li­o­nů. Pro­to bych se aro­gant­ní­ho hod­no­ce­ní o zdra­ví a ne­mo­ci ci­zí­ho ja­zy­ka zdr­žel. 

Dru­hý od­stra­šu­jí­cí pří­pad je z roz­ho­vo­ru, kte­rý byl čas­to zce­la opráv­ně­ně vy­smí­vám a ci­to­ván nejen v de­ba­tách ko­lem ini­ci­a­ti­vy Ne!musíš to vy­dr­žet na DA­MU. Jed­ná se o de­ba­tu Ta­che­cí s To­má­šem Tö­p­fe­rem, mi­láč­kem te­le­viz­ních di­vá­ků Čet­nic­kých hu­mo­re­sek, ale i pe­da­go­gem, ře­di­te­lem Vi­no­hrad­ské­ho di­va­dla či bý­va­lým se­ná­to­rem. Tö­p­fer tvr­dí, že je nor­mál­ní před pre­mi­é­rou osa­há­vat mla­dé ko­le­gy­ně, pro­to­že to je zkrát­ka pro­jev je­ho pu­du se­bezá­cho­vy. Ří­ká, že v di­va­dle ne­ma­jí Me­e­Too, ale Why Not Me. O Tö­p­fe­ro­vi už by­lo ře­če­né mno­hé, ale má­lo za­zně­lo o re­ak­cích Bar­bo­ry Ta­che­cí. Ta se totiž po tom­to tvr­ze­ní jen do­sti vý­raz­ně za­smě­je a pro­hlá­sí, že Tö­p­fer je svá­teč­ním hos­tem pl­ným hu­mo­ru. A po­kra­ču­jí v roz­ho­vo­ru. 

V po­řa­du Osob­nost Plus nejde o kon­fron­tač­ní styl ve­de­ní roz­ho­vo­ru, ale mo­de­rá­to­ři se hlá­sí na strán­kách k to­mu, že hle­da­jí „ne­po­vrch­ní od­po­vě­di“. Pro­to mě udi­vu­je, že hlav­ní mo­de­rá­tor­ka, že­na, ne­ní schop­na či ochot­na dát na­je­vo, že má Tö­p­fe­ro­vo tvr­ze­ní pro­ble­ma­tic­kou strán­ku. (Roz­ho­vor na­jde­te ZDE, zmi­ňo­va­ná pa­sáž za­čí­ná ko­lem šes­té mi­nu­ty.) Pa­ra­do­xem je, že je­jí mo­de­rá­tor­ský ko­le­ga Mi­cha­el Roz­sy­pal by to prav­dě­po­dob­ně smí­chem ne­pře­šel. Roz­sy­pal ne­vnu­cu­je po­slu­cha­čům Roz­hla­su vlast­ní svě­to­ná­zor, ale ta­ké ne­kri­tic­ky ne­při­jí­má co­ko­li host pro­ne­se. Do­ka­zu­je to opa­ko­va­ně v po­dob­ném for­má­tu In­ter­view plus na stej­né sta­ni­ci. Zkrát­ka kdy­by při­šel Tö­p­fer v pá­tek, tak snad­né by to ne­měl. 

Má po­znám­ka o sty­lu Bar­bo­ry Ta­che­cí ne­má úto­čit na ve­řej­no­práv­ní mé­dia. Na­o­pak, pra­cu­je v nich množ­ství li­dí, kte­ří se sna­ží o ob­jek­ti­vi­tu a jsou ochot­ni své po­zi­ce re­vi­do­vat na zá­kla­dě no­vých in­for­ma­cí. Pro­blém Ta­che­cí je v tom, že je­jí po­stoj je sil­ně ide­o­lo­gic­ky pod­ja­tý, ale ona se k to­mu vi­di­tel­ně ne­hlá­sí, ne­bo, což je ješ­tě hor­ší, vů­bec ne­ví, co všech­no ne­ví. Po­kud si čtu de­ník Alarm, abych po­u­žil pří­klad jas­ně ide­o­lo­gic­ky vy­pro­fi­lo­va­né­ho mé­dia, vím, jak je­ho au­to­ři uva­žu­jí a ja­ké hod­no­ty vy­zná­va­jí, hr­dě se k to­mu totiž hlá­sí. Ne­vi­di­tel­ná či skrý­va­ná ide­o­lo­gie ve­řej­ných osob­nos­tí či mé­dií je ne­bez­peč­ná. Ně­kdy je to do­kon­ce zá­měr, proč by se ji­nak tře­ba an­tie­v­rop­ské a an­ti­kli­ma­tic­ké mé­di­um jme­no­va­lo Eu­roZ­prá­vy?

  Dů­le­ži­tá mís­ta tak bo­hu­žel stá­le za­stá­va­jí li­dé, kte­ří se ne­sty­dí aro­gant­ně ob­ha­jo­vat dáv­no mrt­vé po­zi­ce. Bar­bo­ra Ta­che­cí je je­jich vi­di­tel­nou vě­rozvěst­kou. Mno­zí je­jí hos­té jsou na­to­lik sluš­ní, že se ne­o­hra­dí, ač­ko­li by to udě­lat mě­li a mno­zí i do­ká­za­li. Po­kud ně­co ja­ko ge­ne­ra­ce exis­tu­je, je do­slo­va úko­lem té mlad­ší ne­ml­čet a ne­bát se pro­ti­ú­to­ku. Na­po­sle­dy to tře­ba v roz­ho­vo­ru s Ta­che­cí zvlád­la po­li­to­lož­ka Ka­te­ři­na Smej­ka­lo­vá. Usvěd­či­la mo­de­rá­tor­ku z ide­o­lo­gic­ky sil­ně za­bar­ve­né­ho ja­zy­ka a to opa­ko­va­ně. (Roz­ho­vor na­jde­te ZDE a zmí­ně­ná pa­sáž je ko­lem pat­nác­té mi­nu­ty.) Sil­ných hla­sů při­bý­vá a ne­ní mož­né při­pus­tit re­zig­na­ci tvá­ří tvář moc­něj­ším ga­te­ke­e­pe­rům, ne­bo­li li­dem, kte­ří roz­ho­du­jí o mo­cen­ských po­zi­cích a o pře­roz­dě­lo­vá­ní pe­něz, ne­bo ja­ko Ta­che­cí mo­de­ru­jí ve­řej­ný pro­stor. Po­kud ny­ní bu­de­me ml­čet, ne­bu­de­me poz­dě­ji umět vy­svět­lit dal­ším ge­ne­ra­cím, proč jsme se o nic ani ne­po­ku­si­li. Ne­zby­de nám než se na ně kou­kat svrchu, a ří­kat, jak na­iv­ní jsou. Sta­nou se z nás stej­ní fi­liští­ni, ne­to­le­rant­ní po­smě­váč­ci snům vlast­ní­ho mlá­dí, kte­ré teď kri­ti­zu­je­me. A stej­ně ja­ko oni za­čne­me za­krý­vat ne­zna­lost aro­gan­cí.