Na pře­lo­mu osm­de­sá­tých a de­va­de­sá­tých let dva­cá­té­ho sto­le­tí se náš svět ra­di­kál­ně mě­nil. Éra prů­mys­lo­vé spo­leč­nos­ti se sil­ným stá­tem, by­ro­kra­cií a ve­řej­nou kon­t­ro­lou dů­le­ži­tých od­vět­ví a in­sti­tu­cí vli­vem eko­no­mic­kých, tech­no­lo­gic­kých i kul­tur­ních změn kon­či­la. Na­hra­zo­va­la ji vy­so­ce in­di­vi­du­a­li­zo­va­ná, za­sí­ťo­va­ná a glo­ba­li­zo­va­ná spo­leč­nost. Ta pře­je vzdě­la­ným, kos­mo­po­lit­ním a mo­bil­ním. Ješ­tě li­dé na­ro­ze­ní ve čty­ři­cá­tých le­tech 20. sto­le­tí se na jed­nom mís­tě na­ro­di­li, vy­stu­do­va­li, na­šli si prá­ci a zů­sta­li v ní až do dů­cho­du. Náš ži­vot však již ví­ce než vel­kou fab­ri­ku při­po­mí­ná sur­fo­vá­ní na te­ku­tém pís­ku při sle­do­vá­ní tik­to­ko­vých vi­deí ve smart­pho­nu.

V té do­bě na­psal ka­nad­ský spi­so­va­tel Dou­glas Coupland (nar. 1961) no­ve­lu Ge­ne­ra­ce X. No­vo­do­bý De­ka­me­ron měl být ma­ni­fes­tem ge­ne­ra­ce na­ro­ze­né po ro­ce 1960, jež si­ce již vy­růs­ta­la v no­vé epo­še, ale cí­ti­la se od­str­če­ná. Hip­pies, Viet­nam i Vel­ký po­chod na Wa­shing­ton pro ně by­la his­to­rie. Před­cho­zí ge­ne­ra­ce, tak zva­ní bo­o­me­ři či ba­by bo­o­mers, ji při­ro­ze­ně ne­chá­pa­la. Na Couplan­da na­vá­za­li Ir­vi­ne Wel­sh (nar. 1958) v Acid Hou­se a Tra­in­s­po­ttingu ne­bo Chuck Pa­lahniuk (nar. 1962) svým Klu­bem rvá­čů, ve kte­rých psa­li o po­ma­ten­cích, vy­dě­děn­cích a tem­ném svě­tě kon­zum­ní spo­leč­nos­ti. Po­jem se rych­le roz­ší­řil. Vy­ja­d­řo­val po­ci­ty těch, kte­ří se v post-prů­mys­lo­vém svě­tě vy­bo­jo­va­ném ro­di­či ne­cí­ti­li dob­ře.

Roku 1994 Coupland pro­hlá­sil, že Ge­ne­ra­ce X je mrt­vá. Ve stej­ném ro­ce si idol té­to ge­ne­ra­ce Kurt Co­ba­in (1967–1994) pro­stře­lil bro­kov­ni­cí hla­vu. Za­ne­chal po so­bě ci­tát z pís­ně Ne­i­la Youn­ga: „Je lep­ší vy­ho­řet než zhas­nout.“ No­vý svět po­žral i svo­je dě­ti. Un­der­groun­do­ví mu­zi­kan­ti se pro­mě­ni­li v hvězdy MTV a dří­ve hr­dé ozna­če­ní Ge­ne­ra­ce X se sta­lo mar­ke­tingo­vou znač­kou. Ostat­ně – ne­ní to věč­ný zá­kon ge­ne­rač­ní vý­mě­ny?

Li­di na­ro­ze­né v ur­či­té do­bě však nelze tak jed­no­du­še ho­dit do jed­no­ho pyt­le, lhos­tej­no zda oštít­ko­va­né­ho X, Y (též mi­le­ni­á­lo­vé) či Z (in­ter­ne­to­vá ge­ne­ra­ce). Je to pří­liš vel­ké zo­bec­ně­ní, kte­ré ne­zo­hled­ňu­je kul­tur­ní, ge­o­gra­fic­ké ani tříd­ní roz­dí­ly me­zi lid­mi. Vy­po­ví­dá spí­še o tom, jak vi­dí svět ti na­ho­ře spo­le­čen­ské hi­e­rar­chie. Co po­va­žu­je­me za cha­rak­te­ris­tic­ké ry­sy ge­ne­ra­ce, je pro­je­vem men­ši­ny, čas­to spo­je­né spí­še vzdě­lá­ním či pří­jmem než vě­kem. Ge­ne­rač­ní roz­dí­ly jsou men­ší, než si mys­lí­me – dů­le­ži­těj­ší pro ná­zo­ry a po­sto­je je spo­le­čen­ský sta­tus.

Tak ostat­ně pů­vod­ně po­u­ží­val „ka­te­go­rii X“ ame­ric­ký his­to­rik Paul Fus­sell (1924–2012). Na zá­věr své kni­hy Tří­da na­psal: „Oso­bou X se ne­ro­dí­te, ale stá­vá­te. Zna­me­ná to mít hod­ně ze svo­bo­dy a ně­co z mo­ci nej­vyš­ších tříd, ale bez těch pe­něz.“ Uměl­ci, in­te­lek­tu­á­lo­vé, ce­lebri­ty – ti všich­ni tvo­ří zvlášt­ní so­ci­ál­ní sku­pi­nu. Ma­jí pří­stup do mé­dií, vliv, mož­nos­ti. Opus­ti­li hra­ni­ce spo­le­čen­ské tří­dy či vě­ko­vé ko­hor­ty a mo­hou si ži­vot utvá­řet pod­le svých před­stav. Ži­vot vět­ši­ny spo­leč­nos­ti se od nich ale li­ší. A to i v dneš­ním Čes­ku. To je pri­vi­le­gi­um.

Když pře­vá­dí­me so­ci­ál­ní kon­flik­ty na ty ge­ne­rač­ní, uleh­ču­je­me si. Nalhá­vá­me si, že až sta­ří vy­mřou, bu­de lé­pe. Ne­bu­de. Čas mož­ná lé­čí rá­ny, ale ne spo­le­čen­ské roz­dí­ly.