Fluid­ní dí­lo o tě­le a pa­mě­ti. Ro­di­ně a po­hla­ví. Trau­ma­tech a po­tě­še­ní. O tom, co jsme schop­ni vy­já­d­řit slo­vy. Švý­car­ští ne­bi­nár­ní spi­so­va­te­lé Kim de l’Ho­ri­zon (ne­chtě­jí být označováni/y zá­jme­ny, v kraj­ních pří­pa­dech do­vo­lu­jí dey/dem, v an­g­lič­ti­ně they/them) v ro­má­nu Kni­ha kr­ve ex­pe­ri­men­tu­jí s for­mou a ja­zy­kem, aby demonstrovali/y ne­jed­no­znač­nost, ne­čer­no­bí­lost jed­no­ho pří­bě­hu i ce­lé­ho svě­ta.

Ne­bi­nár­ní (čás­teč­ně au­to­bi­o­gra­fič­tí) vy­pra­vě­či Kim, v sou­čas­nos­ti ži­jí­cí v Curychu, hle­da­jí své ko­ře­ny skr­ze ži­vot a vy­prá­vě­ní ba­bič­ky a mat­ky, je­li­kož prá­vě že­ny – je­jich slo­va a či­ny – for­mo­va­ly identi­tu mla­dé­ho člo­vě­ka. To­to vyprávění/rozvzpomínání je pro­klá­dá­no ci­tá­ty a do­pi­sy a za­huš­tě­no di­a­lek­tem a an­g­li­cismy (i po­měr­nou dlou­hou an­g­lic­kou pa­sá­ží), kte­ré de­mon­stru­jí sou­čas­ný kos­mo­po­lit­ní a roz­tříš­tě­ný ja­zyk.

Kni­ha je to drs­ná a na­tu­ra­lis­tic­ká, po­jed­ná­vá o roz­lič­ných trau­ma­tech ně­ko­li­ka po­ko­le­ní, je ote­vře­ná a ne­vy­hý­bá se sy­ro­vým po­pi­sům tě­les­nos­ti a se­xu­a­li­ty. Ne­ní ovšem šo­ku­jí­cí, je­li­kož je svr­cho­va­ně po­e­tic­ká, zkou­ma­jí­cí ja­zyk. Zdá se, že kaž­dé slo­vo po­chá­zí přís­nou kon­t­ro­lou au­to­rů, aby by­lo roz­hod­nu­to, zda do pří­bě­hu za­pa­dá, ne­bo má být vy­řa­ze­no. Stej­ně ja­ko jsou z vět­ši­no­vé spo­leč­nos­ti a běž­ných vy­prá­vě­ní vy­řa­zo­vá­ni li­dé, kte­ří ne­za­pa­da­jí do ška­tu­lek – gen­de­ro­vých, ale i tříd­ních či ná­rod­nost­ních. Ta­to kni­ha je totiž bo­jem za rov­nost, de­mo­kra­cii a svo­bod­né se­be­vy­já­d­ře­ní.

Ro­má­no­vý de­but Blut­buch zís­kal roku 2022 Ně­mec­kou kniž­ní ce­nu a Švý­car­skou kniž­ní ce­nu, stej­ně tak by mohl/měl být oce­něn i čes­ký pře­klad Ja­ny van Lu­xem­burg, je­li­kož to je vý­znam­ný pří­spě­vek k té­ma­tu gen­de­ro­vě ne­ut­rál­ní češ­ti­ny. „Ne­spou­ta­ný ja­zyk mě­ní bar­vu ja­ko cha­me­le­on. Jed­nou tvo­ří jed­no­du­ché, krát­ké vě­ty dět­ské mlu­vy, jin­dy sou­vě­tí přes ce­lou strán­ku. Tu je pro­špi­ko­va­ný an­g­lič­ti­nou, tam za­se pře­chá­zí v ne­sro­zu­mi­tel­ný bern­ský di­a­lekt. Pro­klu­zu­je me­zi prs­ty ja­ko tě­lo hlav­ní po­sta­vy v je­jích vlast­ních před­sta­vách. Ce­lá kni­ha před­sta­vu­je je­den vel­ký ja­zy­ko­vý ex­pe­ri­ment. Hra­ni­ce ne­e­xis­tu­jí, roz­vál­co­va­la je hra­vost a krea-ti­vi­ta. Ta­ko­vý text je pro každého*dou překladatele*ku mi­mo­řád­nou vý­zvou, tře­ba­že mu*jí po­slé­ze při­pra­ví ne­jed­nu per­nou chvil­ku. Ale odo­lat mu nejde. Ani já ne­o­do­la­la,“ na­psa­la v před­mluvě Ja­na van Lu­xem­burg.

Čet­ba Kni­hy kr­ve mi způ­so­bo­va­la po­ži­tek, kte­rý ne­byl jen pří­jem­ný, a prá­vě pro­to je ne­za­po­me­nu­tel­ný. Je to něž­ně-bru­tál­ní, cit­li­vý ro­mán o bo­les­ti a ne/lásce.

Kim de l’Ho­ri­zon: Kni­ha kr­ve. Pře­klad Ja­na van Lu­xem­burg. Br­no: Host, 2023, 336 s.

PS: Ro­mán byl už ta­ké di­va­del­ně zpra­co­ván – v Mag­de­bur­gu a Ber­nu. Trai­le­ry na­lez­ne­te ZDE a ZDE.