Jis­tě to zná­te – pro­chá­zí­te se měs­tem, ces­tou ja­ko mno­ho­krát před­tím, zved­ne­te hla­vu tro­chu víc než ob­vykle a spat­ří­te řím­su, pi­líř, vi­kýř, aty­pic­ké ok­no, so­chu ma­do­ny ve vý­klen­ku, do­mov­ní zna­me­ní, pros­tě de­tail, kte­rý vás pře­kva­pí. Kte­rý jste na svých pra­vi­del­ných cestách to­li­krát pře­hléd­li či ne­do­hléd­li. Od to­ho­to oka­mži­ku už ale o něm ví­te a bu­do­vu vní­má­te ji­nak.

Kni­ha Zbo­ře­no (Za­nik­lé praž­ské stav­by 1990–2020) his­to­rič­ky a před­sed­ky­ně Klu­bu za sta­rou Pra­hu Ka­te­ři­ny Beč­ko­vé na­vo­zu­je po­dob­né po­ci­ty. I když se jed­ná o bu­do­vy, kte­ré – jak na­po­ví­dá ná­zev – by­ly zbo­ře­ny. Pu­b­li­ka­ce ob­sa­hu­je bo­ha­tý fo­to­gra­fic­ký ma­te­ri­ál z ar­chi­vu i sním­ky po­ří­ze­né těs­ně před de­mo­li­cí a pů­so­bí tak au­ten­tic­ky, že za­nik­lé do­my bu­de­te na mís­tech pro­luk či no­vých zá­sta­veb hle­dat a čás­teč­ně na­lé­zat.

„De­ve­lo­per má vel­ké prá­vo na­klá­dat s fy­zic­kou pod­sta­tou ob­jek­tu, exis­tu­je ale i du­chov­ní pod­sta­ta stav­by, to je kul­tur­ní dě­dic­tví, a ta pat­ří nám všem“, řek­la au­tor­ka v roz­ho­vo­ru s Mar­ti­nem Ve­se­lov­ským v DVTV v červ­nu 2021 (na in­ter­view se mů­že­te po­dí­vat ZDE). Sa­mo­zřej­mě ani Beč­ko­vá ne­tvr­dí, že kaž­dou stav­bu, kte­rá šla k ze­mi, je po­tře­ba že­let. Ve své kni­ze (stej­ně ja­ko v pu­b­li­ka­cích z řa­dy Za­nik­lá Pra­ha, ve kte­rých se za­bý­va­la bu­do­va­mi, jež z úze­mí hlav­ní­ho měs­ta zmi­ze­ly mno­hem dří­ve) se za­mě­řu­je na čty­ři­cet ob­jek­tů, bez nichž je pa­mát­ko­vý fond chud­ší. Ně­kte­ré kau­zy si mož­ná pa­ma­tu­je­te z mé­dií: Au­lic­ké­ho Transgas na Vi­no­hra­dech ne­bo ná­rož­ní, tak­zva­ný Ko­zá­kův dům na Vác­lav­ském ná­měs­tí, Špač­kův dům v Kli­ment­ské uli­ci. Ne­chy­bí ani ka­pi­to­ly o zá­ni­ku to­vá­ren Ringho­f­fer, Wal­ter, Lo­ko­mo­tiv­ka, Per­ga­men­ka či Pra­ga v Kar­lí­ně.

Čte­ní to ne­ní pou­ze pří­jem­ně nos­tal­gic­ké, jak jsem na­zna­čo­va­la na za­čát­ku, mů­že být ta­ké bur­cu­jí­cí (a frustru­jí­cí). Po­u­če­ní z mi­nu­los­ti pře­ci na­bí­zí mož­nost, že se his­to­ric­ké křiv­dy ne­bu­dou opa­ko­vat. Je to ur­či­tá vý­zva k an­ga­žo­va­né spo­leč­nos­ti, k mož­né pří­le­ži­tos­ti ob­ča­nů mě­nit ne­správ­ná roz­hod­nu­tí po­li­ti­ků, po­taž­mo ob­cho­dy de­ve­lo­pe­rů. Ob­čas se to pře­ce po­da­ří.

Ka­te­ři­na Beč­ko­vá: Zbo­ře­no (Za­nik­lé praž­ské stav­by 1990–2020). Pra­ha: Pa­se­ka, 2021, 192 s.