Ha­na ži­je v še­dém, otlu­če­ném ma­lo­měs­tě na po­čát­ku se­dm­de­sá­tých let mi­nu­lé­ho sto­le­tí. Je jí šesta­se­dm­de­sát, na so­bě má svět­le fi­a­lo­vý pro­pí­na­cí sve­tr a še­dou suk­ni. Dlou­hé vla­sy, kte­ré si my­je kaž­dou ne­dě­li kopři­vo­vým ná­le­vem, má svá­za­né do dr­do­lu, na nějž je oprav­du hr­dá. V kap­se má ze­le­ný ka­pes­ník a hrst piš­ko­tů. Je­jí svět tvo­ří syn Pa­vel, vnuk Hon­zík a za­hra­da se zá­ho­ny ja­hod, raj­čat, pa­prik, mrkví, ci­bu­lí, oku­rek. Do­kon­ce i pár řá­dek bram­bor lo­ni za­sa­di­la. Nej­víc pyš­ná je ovšem na šest ke­řů růží u drá­tě­né­ho plo­tu s odr­ba­ným oran­žo­vým ná­tě­rem. Psy, koč­ky, ani dal­ší do­má­cí zví­řa­ta ne­má, pro­to­že by ji otra­vo­va­la a vy­ža­do­va­la pra­vi­del­né kr­me­ní a dr­bá­ní.

Prá­vě teď sto­jí v te­le­fon­ní bud­ce na ro­hu uli­ce. Je za­čá­tek pro­sin­ce. Ale ješ­tě ne­mrz­ne.

Za­zvo­ní te­le­fon.

Ha­na: Pavle. Ko­neč­ně tě sly­ším…

(lehce se za­smě­je)

Za­po­mně­la jsem ti říct, že v ne­dě­li při­je­de i Máša, při­vez­la mi va­jíč­ka. Do­má­cí, žlu­tá, na piš­kot. Udě­lám ro­lá­du s mar­me­lá­dou. Ja­ho­do­vou. Čer­ve­nou.

 —

Ha­na: Proč ne­mů­žeš mlu­vit dlou­ho? V tu ne­dě­li, po­slou­chej. Ne­plá­nuj si nic. Na oběd bu­de­me mít ho­vě­zí po­lív­ku, s kned­líč­ky, vep­řo­vé říz­ky, s ka­ší, piš­ko­to­vou ro­lá­du, s mar­me­lá­dou. A pak po­tře­bu­ju, aby ses mi po­dí­val na ten zá­chod. Te­če. Po­řád. Stej­ně ja­ko teh­dy, když sis roz­bil ko­le­no na té čer­ve­né troj­kol­ce, pa­ma­tu­ješ? A ří­kal jsi po­řád: ne­bo­lí, ne­bo­lí, opi­ce to po­hno­jí a pak krá­va po­so­lí, má­ma mi to oba­lí.

—

Ha­na: (tro­chu na­štva­ně) Ne, oprav­du by­la čer­ve­ná. Rudá. No a tvo­je ko­le­no pak ta­ky. Ale byl jsi sta­teč­ný kluk. Ne­pla­kal si. Ni­kdy jsi ne­pla­kal. Ani na po­hřbu. Ni­kdy. Ani ten­krát.

—

Ha­na: Dáv­no, je to dáv­no. Ale ně­kte­ré vě­ci bo­lí po­řád, ně­co se za­po­me­nout ne­dá.

—

Ha­na: (omluv­ně) Ne­vy­čí­tám. Pavle, já jsem sta­rá. Bá­ba. Sta­rá má­ma. Hlou­pá. Sta­rá.

—

Ha­na: (pře­kot­ně) Hlav­ně v tu ne­dě­li při­jeď­te všich­ni, tě­ším se na vás, na Hon­zí­ka, je to můj po­klad, vždyc­ky tak po­o­k­řeju. Bu­de ro­lá­da. Čer­ve­ná. Piš­ko­to­vá. Udě­lám dvě. A víš, kdo umřel? Sta­rá Ško­dač­ka. O čty­ry roky mlad­ší než já. Mě­la hez­ký po­hřeb. Hod­ně li­dí. Vza­la jsem si ten šá­tek, cos mi dal lo­ni k Vá­no­cům. Ten čer­ný se stří­br­nou ob­ru­bou. No mě­la jsem ho scho­va­ný v pa­pí­ře ve skří­ni. Vždyc­ky se mi smě­je­te, že ho mám v pa­pí­ře, tak sem si ho vza­la. A pak da­la do pa­pí­ru zpát­ky. Je tro­chu hrubý, mě­la jsem ho vy­prat, ale mám rá­da tu vů­ni no­vo­ty.

—

Ha­na: Ale tě­ším se na ja­ro. To víš, že tě­ším. Uvi­dí­me, jest­li se ješ­tě ty rů­že zmá­to­ří. Ne­stih­la jsem je oba­lit, zmrz­ly. Hlav­ně ty ča­jo­vé, rudé. Ale še­t­ři si pe­níz­ky, vo­láš dlou­ho. Řek­nem si to v ne­dě­li.

 Stej­ně nic ne­ří­káš.

—

Ha­na: A cos měl k obě­du?

—

Ha­na: (Nic. Jak nic. Pet­ra za­se ne­va­ří? Aspoň po­lív­ku by moh­la. Co je   na tom těž­ké­ho. Ho­dí ma­so do hrn­ce, mr­kev, ci­bu­lu. A má na­va­ře­no. Ale ona je holt hol­ka z měs­ta, co má vy­so­kou a na­la­ko­va­né neh­ty.

—

Ha­na: (vy­dě­še­ně) Kde?

—

Ha­na: Nesly­ším tě. Ne dok­tor So­vák ta­dy ne­ní. Sleč­no, za­věs­te to, já nejsem So­va, So­vák. Mlu­vím s Pavlem. Sy­nem. Z Víd­ně. Proč vo­lá z Víd­ně. Pavle? Sly­šíš mě? Spoj­te mě s Pavlem. Pavle. Proč.

(ná­dech)

(zou­fa­le) Jak jsi mi to mohl udě­lat. Jsem sta­rá, sta­rá. Za chví­li už tu ne­bu­du. Proč jsi ne­po­čkal. Ne­bu­du ta­dy dlou­ho. Ne­u­vi­dím vás. Ni­kdy. Sly­šíš mě? Proč jste ne­po­čka­li. My s tá­tou tr­pě­li víc, ne­mě­li jsme ani bo­ty, mám teď z to­ho mra­zu rev­ma, v no­ci ani ne­můžu spát, no­hy si ba­lím do de­ky, ne­po­má­há to, nic. Vy chce­te svo­bo­du. Co to je svo­bo­da. Svin­stvo to je. Když be­re dě­ti. Je­den pa­pír bys po­de­psal. A ty mě tu ne­cháš. Ne­roz­lou­číš se. Jen mi za­vo­láš do bud­ky, že jsi pryč. Žes tr­pěl. Žes ne­po­de­psal. A já tu umřu. Sa­ma. S fot­ka­mi. Rů­že­mi.

—

Ha­na: (za­čne v kap­se dr­tit piš­ko­ty) Z prin­ci­pu. Z ja­ké­ho prin­ci­pu? Z ko­ho prin­ci­pu. Co to ří­káš. Nic vám ne­chy­bí. Svo­bo­da ne­ní štěs­tí. Má­te dí­tě, zod­po­věd­nost za něj, za se­be… Ani ne­víš, co to je prin­cip. Za­vo­láš mi za­se ve čtvr­tek? Při­jdu do bud­ky. Bu­du če­kat.

—

Ha­na: Ne­zlo­bím.