.….….….….….….….….…..

Rad­ka krá­jí chle­ba a při­pra­vu­je sva­či­ny. Bě­hem to­ho kon­t­ro­lu­je, jest­li ně­kdo ne­při­chá­zí z ven­ku. Ve­d­le sto­lu jsou sba­le­né dva ba­to­hy. Na­jed­nou ve­jdou z dru­hé­ho po­ko­je dva li­dé, muž a že­na. Že­na má na hla­vě šá­tek. Rad­ka po­pad­ne sva­či­ny i zby­tek chle­ba a všech­no ho­dí do jed­né taš­ky.

Rad­ka: Dob­ré rá­no, dob­ré, dob­ré. Jak rá­da vás za­se vi­dím, zas po pár ho­di­nách, že, tak rá­da vás vi­dím, dou­fám, že se cí­tí­te dob­ře, svo­bod­ně, že ne­mu­sí­te uhý­bat bom­bám, ha, jed­na sem jed­na tam, to bych vám ne­přá­la a po­moc je dů­le­ži­tá. Ani si ne­se­dej­te, ne, ne, ne, ta­dy jsem vám všech­no při­pra­vi­la, no co se na mě kou­ká­te, ta­dy jsem vám všech­no při­pra­vi­la, no ne­kou­kej­te se na mě tak zma­te­ně, rá­da vás mám, to je jis­tá jis­tá věc, ale už jsem vám všech­no při­pra­vi­la, tak se na mě ne­kou­kej­te a kou­kej­te si to všech­no sba­lit a tak, ani sba­lit si to ne­mu­sí­te, to hlav­ní jsem vám sa­ma sba­li­la, vě­ci tam si kou­pí­te, tak rych­le rych­le za chví­li vám je­de vlak. No co se di­ví­te, ne­bo co, ne­div­te se, vlak vám je­de kaž­dou chvil­ku, ne­boj­te já vás do­pro­vo­dím, no stej­ně tu ne­chce­te zů­stá­vat, ne­bo ne, kde bys­te ta­ky zů­stá­va­li, ta­dy ur­či­tě ne, ta­dy to je ma­lé a vů­bec už jste tu po­by­li, na­pi­li se po­jed­li a mů­že­te po­kra­čo­vat, osvě­ži­li jste se na ces­tě a teď hu­rá ju­pí jé do Ně­mec­ka. No tam jste stej­ně chtě­li ne­bo ne­chtě­li? Chtě­li, tak se ne­zdr­žuj­te, ne­zdr­žuj­te se vů­bec a na­há­zej­te si vě­ci do ta­šek ať tu nic ne­zů­sta­ne a vem­te si sva­či­nu, po­dí­vej­te, ta­dy jsem vám udě­la­la sva­či­nu, aby Vlá­ďa ne­řek tak jsem vám udě­la­la sva­či­nu dobrou. Chle­ba je to se sý­rem, ne se šun­kou, tu stej­ně nejí­te, ne­bo jí­te šun­ku, ne­vím jak to má­te se šun­kou a ura­zit jsem vás ne­chtě­la, tak to má­te se sý­rem, na mlí­ko nejste aler­gic­ký dou­fám a jest­li jo, tak si ten sýr vy­n­dej­te a má­te je­nom chle­ba, ale más­lo tam je, tak nic, co už se dá dě­lat, snad aler­gič­tí nejste. Ale chle­ba, chle­ba ten rá­di má­te, to vím, že na chle­ba, na ten si po­tr­pí­te, ne­bo ne? No tak snad se hý­be­me hý­be­me, bom­by ne­pa­daj, mír je a klid a já tu chci po­řá­dek. Sou­se­di už si stě­žu­jou, už se ptaj, ko­ho že to tu má­me a to ni­če­mu ne­po­má­há to k ni­če­mu ne­ní. Tak šá­tek pěk­ně utáh­nout, bun­du za­pnout a šup šup sbo­hem by­lo mi po­tě­še­ním. Ta­dy ješ­tě ty jíz­den­ky, sa­ma jsem je kou­pi­la, pří­mo do Ber­lí­na, šá­tek do­po­ru­ču­ju sun­dat ve vla­ku, to jsem čet­la, čet­la jsem, že se šát­kem spíš kon­t­ro­lu­jou, ale snad vás ne­zkon­t­ro­lu­jou, snad v kli­du do­je­de­te a všech­no bu­de fajn a bu­de­te šťast­ní a spo­ko­je­ní, pro­to­že vy jste moc sym­pa­tič­tí li­dé, moc sym­pa­tič­tí li­dé o tom žád­ná o tom žád­ná. Ka­fe jest­li chce­te na ces­tu, tak ta­dy má­te ka­fe, sla­dí­te, ur­či­tě sla­dí­te ať má­te ener­gii na ces­tu ne, tak si to oslaď­te, mlíč­ko vám dám se­bou do kapsy, ne­mám ke­lím­ky, to ne­mám, ale to ne­va­dí, ty hr­neč­ky vám da­ru­ju, to je ode mě dá­rek na ces­tu a na roz­lou­če­nou, to bu­de Vlá­ďa rád, že jsem tak vel­ko­my­sl­ná, že jsem tak hod­ná, tak to ber­te a ne­styď­te se, no ne­styď­te se pře­ce, co bys­te se sty­dě­li, sa­ma vám to dá­vám.

Cpe jim do ru­kou hr­neč­ky s ká­vou, mlíč­ka a sva­či­nu a tla­čí je ven.

Rad­ka: Jak ří­kám, tak ta­ky dě­lám, vy­pro­vo­dím vás, až ke dve­řím vás vy­pro­vo­dím, stej­ně jste z ná­dra­ží při­šli, tak ví­te jak tam tre­fit a ne­po­tře­bu­je­te mě k to­mu. Tak a sbo­hem sbo­hem. By­lo mi po­tě­še­ním. (za­bouch­ne dve­ře)
Uf.

Rad­ka si na­le­je ká­vu, osla­dí si ji a vy­chut­ná­vá je­jí chuť. V tom si uvě­do­mí, že jsou ve­d­le sto­lu po­řád ba­to­hy se sba­le­ný­mi věc­mi. Rych­le vy­hléd­ne ze dve­ří. Na­jed­nou se za­lek­ne a za­vře, ro­ze­běh­ne se pro ba­to­hy, ne­ví kam s ni­mi. Ho­dí je pod stůl a stáh­ne ubrus tak, aby ne­by­ly vi­dět. Ná­h­le se ote­vřou dve­ře a vchá­zí je­jí man­žel Vlá­ďa.

Vlá­ďa: Tak co, už jsou vzhů­ru? Už vstá­va­jí? Chle­ba jsem kou­pil, ješ­tě je tep­lý.
Rad­ka: No vý­bor­ně, vý­bor­ně, chle­ba, ten po­tře­bu­je­me.
Vlá­ďa: Si­ce ješ­tě má­me, ale te­nhle je lep­ší, ten je pří­mo z pe­kár­ny, ješ­tě je tep­lý. Už jsou te­dy vzhů­ru?
Rad­ka: Už chle­ba ne­má­me, prá­vě, že už ne­má­me.
Vlá­ďa: Ale vždyť jsem vi­děl, vi­děl jsem ho než jsem šel.
Rad­ka: Vi­děl, to vi­děl. Me­zi­tím se sně­dl.
Vlá­ďa: Ty chle­ba sko­ro nejíš. A to půl­ka boch­ní­ku by­la, ce­lá půl­ka.
Rad­ka: Za­ča­la jsem, tak jsem si řek­la, že když je to ta­ko­vý čes­ký, ta­ko­vá věc čes­ká ty­pic­ká, že bych mě­la pře­ce jen, že bych pře­ce jen mě­la za­čít a ne se tak upej­pat a jít pro­ti jak­si, pro­ti to­mu co je při­ro­ze­né, pro­ti při­ro­ze­nos­ti, jak se tak ří­ká.
Vlá­ďa: Ale půl­ku boch­ní­ku ce­lou?
Rad­ka: Jak jsem ho dlou­ho ne­mě­la, jak už jsem dlou­ho ho ne­o­chut­na­la, tak na­jed­nou se mi ti sli­ny se­běh­ly, jak psi na kost, a tak jsem tak jed­la jed­la až byl pryč, ani jsem se ne­na­dě­la a byl pryč.
Vlá­ďa: To správ­ně je, to je správ­né.
Rad­ka: A když je chle­ba pří­mo z pe­kár­ny, ješ­tě tep­lý když je, pak ho mám nej­rad­ši, ten je nej­lep­ší. Jak ří­kám: chle­ba čer­s­tvý, rá­no hned ve­se­lej­ší. Tak.
Vlá­ďa: Aby ochut­na­li ta­ky kva­lit­ní dob­rý chle­ba. Tak jsem kou­pil ta­dy, pří­mo z pe­kár­ny, pře­de mnou ho z pe­ce vy­n­dá­va­li.
Rad­ka: Až tak da­le­ko jsi byl, až v pe­kár­ně?
Vlá­ďa: Až tam, to kvů­li nim, aby čer­s­tvý chle­ba ta­ky náš ochut­na­li. No ne­za­slou­ží si to, po tom všem, ta­ky čer­s­tvý chle­ba ochut­nat?
Rad­ka: Ale jis­tě, jis­tě, sym­pa­tič­tí li­dé, vel­mi sym­pa­tič­tí mi­lí li­dé.
Vlá­ďa: Po­má­hat jim mu­sí­me, po­má­hat, ne jen pryč vy­há­nět ja­ko zvěř, za plot ja­ko zvěř, z to­ho mi je zle, ta­ko­vé bych na kous­ky se­kal!
Rad­ka: Na kous­ky se­kal?
Vlá­ďa: Na kous­ky. Tro­chu lid­skosti, dob­ro­ty, hu­ma­ni­ty snad pro­je­vit mů­že kaž­dý.
Rad­ka: To jis­tě, to kaž­dý mů­že. A správ­ně to je, správ­ně.
Vlá­ďa: To kdy­by se mi pod ru­ku do­sta­li ti, co po­řvá­va­jí na ně, ty co jak se zví­řa­ta­ma, jak se zvě­ří za­chá­zí s ni­mi, ti co hod­no­ty prý hod­no­ty ně­ja­ké chrá­ní, tak ty bych vlast­ní­ma ruka­ma uškr­til, hná­ty zpře­rá­žel, krk, hná­ty a vi­dě­li by.
Rad­ka: Klid, lás­ko, klid, ta­ky po­cho­pit li­di mu­síš, po­cho­pit všech­ny, ji­nak stej­ný jsi ja­ko oni, úpl­ně stej­ný ja­ko všich­ni ostat­ní. Lid­ský mu­síš být, lid­ský a sou­cit cí­tit bys měl s kaž­dým, ji­nak lep­ší nejsi.
Vlá­ďa: Prav­du máš ja­ko vždyc­ky, prav­du o tom žád­ná. Prav­du a lás­ku lás­ku a prav­du ke všem tu lás­ku mít a ne jen k na­šim, ne jen k nám co stej­né ná­zo­ry má­me, co v té, že bub­li­ně jak se ří­ká jsme. Tak já pro­bu­dit je jdu, už je čas vstá­vat ta­ky, no ne?
Rad­ka: Ale nech je ješ­tě chví­li spát, nech je být. Hod­ně to­ho ma­jí za se­bou. Spát si za­slou­ží chví­li ta­ky, no ne?
Vlá­ďa: Prav­du máš, prav­du.
Rad­ka: Abych ne­mě­la.
Vlá­ďa: Ale vy­styd­ne jim chle­ba, už tep­lý ne­bu­de a pro­to jsem tak da­le­ko šel, až na ná­měs­tí, až do pe­kár­ny, slav­nost­ně, že jed­nou ta­ky, čer­s­tvý čes­ký chle­ba ochut­na­jí, míst­ní, zdej­ší, vý­bor­ný. Chle­ba to je věc, to je věc, pod­le kte­ré se nej­víc ná­rod po­zná, chle­ba ten je nad zla­to. Ne sůl ně­ja­ká ta­ko­vá oby­čej­ná, ale chle­ba. To kde ti da­jí ten sku­teč­ný chle­ba, to je­nom ta­dy u nás, je­nom v čes­ku ta­dy je ten chle­ba sku­teč­ný. Jin­de je­nom ve­ky, bage­ty a ji­né ta­ko­vé div­né vě­ci, ale ten sku­teč­ný chle­ba je­nom ta­dy má­me, je­nom tu. Tak ať kou­kaj vstá­vat, ho­din jak na kos­te­le.
Rad­ka: Ne­choď tam, ne­choď, ti ří­kám, nech je spát. Ohle­du­pl­nos­ti tro­chu ne­máš, ani tro­chu ohle­du a to lid­skost po ně­kom chceš, hu­ma­ni­tu.
Vlá­ďa: Dob­ře dob­ře, prav­du máš, to máš. Aby na zmar ne­při­šel, ješ­tě tep­lý je, dáš si ty, dáš si, tře­ba i pat­ku ti ne­chám, klid­ně i pat­ku mů­žeš mít.
Rad­ka: Ne, proč bych chle­ba jed­la, blá­zen jsi, jsi blá­zen… když jsem se pře­jed­la tak moc tam­to­ho, tak moc pl­ná jsem.

Za­kle­pá­ní na dve­ře.

Vlá­ďa: Če­káš ně­ko­ho?
Rad­ka: Ne ni­ko­ho, ni­ko­ho ne­če­kám.

Za­kle­pá­ní se opa­ku­je.

Vlá­ďa: Snad aby sou­se­di, sou­se­di se pro­ti nám ne­spik­li. Aby je lin­čo­vat ne­chtě­li.
Rad­ka: To snad ani, jak by moh­li, kdo by se od­vá­žil co­ko­li pro­ti nim, pro­ti li­dem ja­ko jsou oni, stej­ným ja­ko oni jsou.

Za­kle­pá­ní po­tře­tí. Vlá­ďa jde otevřít. Dovnitř vtrh­nout dva li­dé, Muž a Že­na ve vel­mi for­mál­ních ob­le­cích s kufří­ky v ru­kou.

Že­na: Dob­rý den, tak to jste vy.
Muž: Aha, tak ta­dy to je.
Že­na: Pěk­né. Jed­no­du­ché.
Muž: Ale lás­ku, aby člo­věk po­hle­dal. Ha.
Že­na: Vti­pál­ku. Ja­ko hr­d­lič­ky jsou, že?
Muž: Snad se vás ko­le­gy­ně na ně­co ptá, tak jak to je?
Vlá­ďa: Pro­sím?
Že­na: Jste ja­ko hr­d­lič­ky?
Muž: Ja­ko dvě hr­d­lič­ky.
Že­na: Vr­kůůů, Vr­kůůůů.
Muž: Tak?
Vlá­ďa: Jistě­že ano, jsme man­že­lé, že, pros­tě man­že­lé. Kdo vy jste?
Muž: My man­že­lé nejsme, to ne.
Že­na: (smích, stři­hem ho za­sta­ví) Vás jsem se ne­pta­la. Jste ja­ko hr­d­lič­ky?
Rad­ka: Ehm… hmm… jo, ano, jis­tě hr­d­lič­ky. Hr­d­lič­ky.
Že­na: Dob­ře. Pak tu jsme správ­ně.
Rad­ka: Kde?
Muž: U vás sa­mo­zřej­mě.
Vlá­ďa: Dá­te si ká­vu, když už tu jed­nou jste, když tu tak sto­jí­te a je rá­no, tak ká­vu a mož­ná chléb čer­s­tvý pří­mo z pe­kár­ny, hos­ty má­me, tak jsem kou­pil, slav­nost­ně čer­s­tvý ne jen tak ně­ja­ký.
Že­na: Vý­bor­ně. Chléb bych si da­la.
Muž: Ta­ké ochut­nám. Po­kud je, jak ří­ká­te, čer­s­tvý.
Vlá­ďa: Ano ano, teď z pe­ce vy­n­da­ný. Tak ta­dy, že pro­sím, pří­mo pat­ku čer­stvou, pat­ku pro vás mám, když jste ta ná­vště­va ta­ké. A dru­há zby­de pro hos­ty ješ­tě.
Že­na: Ale to ne­mů­že­me při­jmout.
Vlá­ďa: Tr­vám na tom, já na tom tr­vám.
Že­na: Tu má­te jis­tě nej­rad­ši.
Rad­ka: Má, to te­dy má. Ani šáh­nout na pat­ku mu ne­mů­že­te, ani se jí do­tknout.
Že­na: Jen si ji nech­te, pa­ne… Vlá­ďo.
Rad­ka: Vi­díš, máš si ji ne­chat, tak se ne­pře­trh­ni, ne­pře­trh­ni se ta­ky jed­nou a co máš rád, co rád máš to si do­přej.
Vlá­ďa: Ná­vštěvě vždy to nej­lep­ší.
Že­na: To je pro mě vel­ká čest.
Muž: Jste pře­mýš­li­vý, pa­ne Vlá­ďo.
Vlá­ďa: Ano?
Muž: Jaspers.
Vlá­ďa: Ach ano, ano, to dob­rá kni­ha, ma­lá, ale dob­rá je.
Že­na: Mys­lí­te?
Vlá­ďa: Ano, mys­lím, že je to, pro­to­že i když, ale na dru­hou stra­nu ne­mo­hu ří­ci, pře­ce jen laik jsem jen, tak­že je mož­né že, ale těž­ko říct.
Že­na: Já ho ne­mu­sím. Prav­da je snad jed­na.
Vlá­ďa: Ale mo­rál­ka, že, mo­rál­ka je různá, ne­ní ně­kdy ta­ky vů­bec, o tom žád­ná, ně­kdy ani vů­bec žád­ná mo­rál­ka ne­ní.
Muž: To jste ude­řil hla­vič­kou na hře­bí­ček.
Že­na: Ne­mu­sí­te mít strach.
Muž: Ne­boj­te se.
Že­na: Li­te­ra­tu­ra to je je­ho.
Muž: Fi­lo­so­fie!
Že­na: A dal­ší hu­ma­nit­ní obo­ry.
Muž: Kri­tic­ké myš­le­ní to je dnes po­tře­ba.
Že­na: Bu­du k vám upřím­ná.
Muž: To my jsme vždy.
Že­na: Jsme tu na kon­t­ro­le.
Muž: Až tak upřím­ná?
Že­na: Pře­ne­chal mi pat­ku.
Muž: Ro­zu­mím.
Rad­ka: Na kon­t­ro­le?
Muž: To jste si snad mys­le­li, že jsme ně­ja­ké ne­smy­sl­né po­sta­vič­ky?
Že­na: Ab­surd­ní fi­gur­ky?
Muž: Tak vr­že­né do svě­ta? Ne, jsme kon­t­ro­la!
Vlá­ďa: My jsme ale žád­nou ne­če­ka­li že, kon­t­ro­lu ně­ja­kou ta­ko­vou jsme ne­če­ka­li, ne? Ne­bo tys če­ka­la, če­ka­la jsi kon­t­ro­lu?
Rad­ka: Ne­če­ka­la jsem.
Muž: Oče­ká­va­ná kon­t­ro­la ne­ní kon­t­ro­la.
Že­na: Ha.
Vlá­ďa: Ano, jis­tě, no sa­mo­zřej­mě.
Rad­ka: A co kon­t­ro­lu­je­te, jest­li se mo­hu, mo­hu-li se, jak­si jest­li bys­te mi řek­li co to je, co kon­t­ro­lu­je­te…
Že­na: Vás.
Muž: Tak. My vlastně/
Že­na a Muž: /hledáme dob­ré li­di.
Vlá­ďa: Ach ano, dob­ré, to je dob­ré. Na­šli jste?
Že­na: Je jich po­má­lu.
Muž: Co to ta­ké je dob­rý člo­věk v dneš­ním svě­tě.
Že­na: V dneš­ním zlém a zko­rum­po­va­ném svě­tě evo­luč­ní­ho li­be­ra­lis­mu.
Muž: A de­ma­go­gic­ké to­ta­li­ty.
Rad­ka: A proč je hle­dá­te, ty li­di dob­ré?
Že­na: Abychom jim moh­li dát ce­nu.
Muž: Fi­nanč­ní od­mě­nu.
Že­na: Kdo ví lé­pe co s pe­ně­zi, než ta­ko­vý dob­rý člo­věk?
Rad­ka: O jak vel­kou část­ku se tak pro před­sta­vu, jen zhru­ba, tak jak­si aby před­sta­vi­vost, mě­la jas­nou, jas­ná před­sta­va, aby vy­ta­nu­la na my­sl že?
Muž: Znač­nou část­ku, aby mohl v dob­ru ko­na­ném po­kra­čo­va­ti.
Že­na: Cha­ri­ty za­klá­da­ti.
Muž: A dob­ro ší­ři­ti!
Rad­ka: A jak je, ty li­di dob­ré, jak je po­zná­te?
Že­na: Pod­le je­jich či­nů. Kdo po­má­há bliž­ním v nouzi/
Muž: Ne­mů­že být špat­ným člo­vě­kem.
Že­na: A když jsme se do­slech­li, že tu máte/
Muž: /jistou ná­vště­vu.
Že­na: Na­padlo nás, že/
Muž: /to bu­dou ti, po kte­rých pá­t­rá­me.
Vlá­ďa: Ale to ne­mu­sí­te, to tře­ba ne­ní, to mi ne pro od­mě­nu, ne pro pe­ní­ze, ani pro uzná­ní, to tak z lid­ské, ze so­li­da­ri­ty pou­hé, tak člo­věk k člověku/
Rad­ka: /značná část­ka, že znač­ná… aby dob­ro, dob­ro dál ko­na­ti mohl, no ne­chtěl bys, Vlá­ďo, no ne­chtěl bys ví­ce dob­ra ko­nat, ruka­ma ne­pra­co­vat, ne­pra­co­vat a svým kni­hám se je­nom, je­nom kni­hám se vě­no­vat a po­má­hat, aby na svě­tě lé­pe, aby lé­pe by­lo?
Muž: Tak kde je má­me?
Že­na: Mů­že­me se s ni­mi po­tkat?
Rad­ka: A kdy, kdy je chce­te po­tkat, po­věz­te, za­ří­dí­me, při­pra­ví­me, do­sta­ví se.
Muž: Teď ne­bo ni­kdy.
Rad­ka: No… Ješ­tě spí, snad ne­bu­di­li bys­te je.
Vlá­ďa: Ale už poz­dě je pře­ce, už poz­dě dost. Do­jdu za ni­mi a zjis­tím, co tak dlou­ho, co tam dě­la­jí.
Rad­ka: Ne! Ná­vštěvě se vě­nuj, jen klid, stej­ně mu­sím tam… já to pro­vě­řím, jak to s ni­mi vy­pa­dá a jest­li už vstá­va­jí ne­bo spí po­řád ja­ko za­bi­tí ha­ha. Chléb ješ­tě na­bíd­ni, já to pro­vě­řím.
Vlá­ďa: A od­kud jste k nám, od­kud jste sem, co je va­še, kde pů­so­bí­te?
Muž: Ta­dy a tam.
Že­na: Všu­de po­kud to tak mo­hu ří­ci.
Vlá­ďa: A jis­tě, jis­tě. A kdo vás, k nám, sem k nám, kdo vás po­slal?
Muž: Ko­mi­se.
Že­na: Tak.

Za­pne se spr­cha. Rad­ka se vra­cí.

Rad­ka: Tak sly­ší­te, už se, už jsou vzhů­ru, jen je náš pro­gram, že pro­gram kul­tur­ní je una­vil.
Vlá­ďa: To­lik to­ho ne­by­lo, jen pro­cház­ka, jen krát­ká ta­ko­vá měs­tem pro­cház­ka.
Rad­ka: Ale una­vi­lo je to, přes­to je to una­vi­lo. Ne­chce­te poz­dě­ji při­jít, za pár ho­din, až v kli­du bu­dou, vzhů­ru, na­sní­da­ní.
Že­na: Ne.
Rad­ka: Tak oni už br­zy, už br­zy při­jdou, jen sprchu, jen oplách­nout se tro­chu mu­sí.
Muž: Ano.

Pauza.

Rad­ka: Čaj si dá­te, ne­dá­te, ne, váž­ně dob­ře, chléb ne­bo ně­co, dru­hou pat­ku do­kon­ce, že bys­te si moh­li, kdy­by by­la, kdy­bys­te chtě­li, kdy­by chuť by­la, tak jis­tě, jistě­že, i pat­ku, i tu.
Vlá­ďa: Co tam tak dlou­ho, co tam dě­la­jí?
Rad­ka: Sprchu­jí se, nesly­šíš, no ne? Tak po­čká­me, po­čká­me v kli­du na ně. Za chví­li už, za chví­li tu bu­dou.

Všich­ni za­se chví­li če­ka­jí. Pak Muž a Že­na na­jed­nou vsta­nou a vy­ra­zí ve­d­lej­ší po­koj pro­vě­řit. Vlá­ďa je ná­sle­du­je. Rad­ka zů­sta­ne v míst­nos­ti sa­ma, ne­ví, co má dě­lat, na­jed­nou do­sta­ne ná­pad, ote­vře dve­ře ven, pak si všim­ne boch­ní­ku chle­ba, po­pad­ne ho, roz­hlí­ží se, všim­ne si rych­lo­var­né kon­vi­ce, při­běh­ne k ní, nar­ve chle­ba do ni. Zvuk sprchy pře­sta­ne. Kou­sí­ček chle­ba, co pře­ču­hu­je Rad­ka ulo­mí a na­cpe si ho do pu­sy. V tu chví­li se že­na, muž i Vlá­ďa vrá­tí. Zí­ra­jí na ní. Rad­ka se sna­ží ne­dat na­je­vo, že žvý­ká chléb.

Vlá­ďa: Vů­bec tam nejsou, nejsou tam! Kam zmi­ze­li, kam po­dít se moh­li? Ani vě­ci své, ani vě­ci si ne­vza­li.
Rad­ka: Hmmm.

Od­vra­cí se od ostat­ních, aby ne­vi­dě­li, jak ur­put­ně žvý­ká chléb.

Že­na: Jste v po­řád­ku?
Rad­ka: Hmm.
Muž: Je vám špat­ně?

Rad­ka za­mí­ta­vě krou­tí hla­vou.

Že­na: Jste v šo­ku.
Rad­ka: Ano, v šo­ku, tak. Spě­cha­li. Úpl­ně vy­le­ka­li mě. Na­jed­nou tak vy­běh­li. Úpl­ně vy­stra­še­ní.
Že­na: Ví­te, kde jsou?
Muž: Lha­la jste nám?
Rad­ka: Ne, to bych já ni­kdy, to ne. Za­tím­co v po­ko­ji jste by­li, vy­běh­li, od­běh­li pryč, ze sprchy vy­plí­ži­li se. Asi sty­dě­li se či strach, strach mož­ná mě­li, když vy tak váž­ní, tak ofi­ci­ál­ní jste, že jste pro ně při­šli mož­ná, to si mož­ná mys­le­li.
Vlá­ďa: Tak rych­le, tak na­jed­nou a bez roz­lou­če­ní zmi­ze­li?
Rad­ka: Jen chle­ba po­pad­li, jen ten. Sva­či­na snad. Na ces­tu.
Vlá­ďa: Chle­ba ma­jí rá­di, to ano, na ten si po­tr­pí. Ale kam by, kam je­li by?
Rad­ka: Do Ně­mec­ka že by se vy­da­li, co tam?
Vlá­ďa: Mož­ná, ale vždyť to­lik vě­cí, to­lik to­ho vi­dět chtě­li tu.
Že­na: Tak pojď­me za ni­mi, ne­mo­hou být da­le­ko.
Muž: Na ná­dra­ží je do­že­ne­me a vše zjis­tí­me.
Rad­ka: Ne, už si vzpo­mí­nám, už vím, teď mi to prá­vě že te­pr­ve, no ano, když pryč jsi byl, za­šla jsem tam, po­ví­da­li mi, ří­ka­li, že… do Pe­ru, do Pe­ru se chys­ta­jí.
Muž: A to jste nám za­ta­ji­la proč?
Že­na: Byl v tom zlý úmy­sl?
Rad­ka: Zlý, to ne, zlý ni­kdy úmy­sl ne­mám.
Vlá­ďa: Co ale v Pe­ru, co by v Pe­ru dě­la­li?
Rad­ka: Pas ma­jí, co by ne­le­tě­li, když do Pe­ru chtě­jí, tak dr­žet, dr­žet je snad ne­bu­de­me. Zví­řa­ta, zví­řa­ta to nejsou.
Muž: Správ­ně.
Že­na: Ja­ko s lid­mi se s ni­mi za­chá­zet mu­sí.
Vlá­ďa: Ale proč do Pe­ru?
Rad­ka: Sal­kan­tay. To chtě­li vi­dět, že prý nád­her­né, že krás­ný po­hled je to.
Muž: Ano, nád­he­ra.
Že­na: Úchvat­né.
Vlá­ďa: V Pe­ru le­do­vec, že ná­h­le, jen tak na­jed­nou, vi­dět tou­ží?
Rad­ka: Utí­ka­li dost dlou­ho, ta­ky ko­chat, ko­chat se tro­chu mů­žou. No ne?
Že­na: Jen ať se po­ko­cha­jí.
Muž: Za­ži­li si to­ho dost.
Že­na: Tak ta­dy je asi skon­če­no.
Muž: Abychom te­dy opět vy­ra­zi­li.
Že­na: Čas se na­chý­lil.
Muž: Jak se tak ří­ká.

Muž a Že­na se smě­jí.

Muž: Tak te­dy na­shle­da­nou.
Že­na: Sbo­hem.
Vlá­ďa: To vy jen tak, už, tak bez ni­če­ho…
Muž: Na­še prá­ce je u kon­ce.
Rad­ka: Ale my dob­ří li­dé, dob­ří jsme. V nou­zi po­moh­li jsme, to ano, po­moc­nou ru­ku na­bíd­li jsme jim.
Že­na: A to vás sa­mo­zřej­mě šlech­tí.
Rad­ka: A tak te­dy snad od­mě­nu, od­mě­nu za­slou­ží­me si?
Že­na: Jak vám ale má­me vě­řit?
Muž: Mu­sí­me s do­tyč­ný­mi sub­jek­ty mlu­vit, to je ce­lá prav­da.
Že­na: Jen tak dob­ré­mu slo­vu, to­mu vě­řit ne­mů­že­me.
Muž: Fak­ta, em­pi­ric­ké dů­ka­zy, o tom je dneš­ní svět.
Že­na: Má­te dů­kaz?
Rad­ka: Snad říct bych, mož­ná bych jen, že… ka­ma­rád­ku ma­jí tu a ve­d­le, hned
ve­d­le teď byd­lí.
Že­na: To ale mě­ní ce­lou si­tu­a­ci.
Muž: Ka­ma­rád­ku z vlas­ti, kte­rá mů­že do­svěd­čit va­še cho­vá­ní?
Rad­ka: Tak přes­ně, ka­ma­rád­ku ta­ko­vou… po­bož­nou. Ne­mlu­ví moc, to ne, ale mi­lá, mi­lá dív­ka to je.
Vlá­ďa: U sou­se­dů, že u nich ta­ké ně­kdo pře­bý­vá? Jak na­pad­nout, jak jen vů­bec, když oni, oni tak ne­ná­vist­ní jsou.
Rad­ka: Ná­zor změ­ni­li, to tak cho­dí, že ná­zor se změ­ní, ob­čas se pros­tě tak, jen tak změ­ní.
Muž: Tak si s ní pojď­me pro­mlu­vit.
Rad­ka: Ne, styd­li­vá, to je moc. Mlu­vit to by pří­liš ne­chtě­la, ostý­chá se, bo­jí v pro­stře­dí no­vém, tak.
Že­na: Pak ne­ní o čem mlu­vit.
Muž: Tě­ši­lo mě.
Rad­ka: Snad kdy­bych já, kte­rá s ní už vztah ne­vá­za­la, kte­rou zná, jí sem při­ved­la, snad by si říct pře­ce jen da­la. Jen tam do po­ko­je, jen na chví­li pryč jdě­te, abych ji při­ved­la a ona v kli­du v kli­du by­la, když vy tak ofi­ci­ál­ně, tak ne­bez­peč­ně vy­pa­dá­te. To za­lek­nout moh­la by se.

Po­ma­lu su­ne Mu­že a Že­nu do kou­pel­ny a oni se te­dy zdrá­ha­vě pod­vo­lu­jí.

Muž: Ale ča­su ne­má­me na­zbyt.
Vlá­ďa: Já ta­ky, mě ta­ky ne­chceš tu?
Rad­ka: Ani te­be ne­zná, i ty no­vý jsi, styd­li­vá je moc. Sko­ro slo­va ne­pro­mlu­ví.

Všich­ni se pod­vo­lí a za­vřou se do dru­hé­ho po­ko­je. Jakmi­le se za­vřou dve­ře, Rad­ka se vy­dě­še­ně roz­hléd­ne, ná­h­le do­sta­ne ná­pad. Roz­běh­ne se ke sto­lu a ho­dí na se­be ubrus tak, aby za­kry­la své ša­ty a nej­lé­pe i svůj ob­li­čej.

Rad­ka: Tak už je ta­dy. Ale ať ji ne­vy­le­ká­te, mož­ná jen že­na ať s ní mlu­ví. Po­čkám ven­ku, aby ner­vóz­ní ne­by­la.

Ná­h­le si uvě­do­mí, že od­kry­la ba­to­hy a zpa­ni­ka­ří.

Rad­ka: Ješ­tě chví­li ji dej­te, chvi­lič­ku!

Ne­ví co dě­lat, dve­ře z ve­d­lej­ší­ho po­ko­je už se ote­ví­ra­jí a Rad­ka si pro­to na po­sled­ní chví­li stoup­ne tak, aby ba­to­hy za­kry­la ubru­sem, kte­rý má na so­bě.
Vstou­pí Že­na. Vy­kro­čí k pře­vle­če­né Rad­ce, kte­rá o to kře­čo­vi­tě­ji za­krý­vá ba­to­hy pod sto­lem.

Že­na: Ne­měj­te strach, jen vám po­lo­žím ně­ko­lik otá­zek.

Rad­ka při­kýv­ne.

Že­na: Byd­lí­te teď ta­dy v do­mě?
Rad­ka: Uhm.
Že­na: Zná­te pa­ní Rad­ku a pa­na Vláďu?
Rad­ka: Hmm.
Že­na: Jsou to dob­ří li­dé? Cho­va­li se dob­ře k va­šim přá­te­lům?

Rad­ka rych­le při­ky­vu­je a vy­dá­vá sou­hlas­né zvu­ky.

Že­na: Vý­bor­ně. Dej­te mi te­dy chvil­ku. Se­pí­ši ofi­ci­ál­ní pro­hlá­še­ní. Ko­le­go!
Pro­hlá­še­ní.

Do míst­nos­ti vběh­ne Muž a z kufří­ku za­čne vy­n­dá­vat pa­pí­ry. Rad­ka se vy­le­ká a když chce do míst­nos­ti ve­jít i Vlá­ďa, za­čne pa­ni­ka­řit a chce utéct. Že­na ji za­sta­ví a dá Vlá­ďo­vi na sro­zu­mě­nou, že má zů­stat skryt.

Že­na: Ne­boj­te se, jen s ko­le­gou vy­pl­ní­me je­den for­mu­lář, po­žá­dá­me vás o pod­pis a ti­to dob­ří li­dé, kte­ří zde byd­lí do­sta­nou ne­ma­lý pří­spě­vek na své dob­ro­čin­né ak­ti­vi­ty.
Rad­ka: Uhmm.
Muž: Vý­bor­ně, tak zde už jen pod­pis a je ho­to­vo.

Rad­ka vez­me pro­pis­ku a chce se po­de­psat.

Muž: Ale to nejde jen tak. Bu­de­me po­tře­bo­vat prů­kaz to­tož­nos­ti.
Že­na: Ces­tov­ní pas.
Muž: Ne­bo ví­ce­mé­ně co­ko­li, co po­tvr­dí va­še úda­je, ma­dam.
Že­na: Jen to mu­sí­me ově­řit, tak se to zkrát­ka dě­lá.

Rad­ka se za­lek­ne.

Muž: No bez do­kla­dů to mož­né ne­bu­de. Bez nich se po na­šem úze­mí po­hy­bo­vat
ne­mů­že­te, to snad ví­te, ne­bo ne?

Rad­ka vy­kro­čí ke dve­řím z by­tu, čímž od­kry­je ba­to­hy. Dve­ře jí ale za­stou­pí Že­na.

Že­na: Jste po­ten­ci­ál­ní zlo­či­nec, ma­dam.

Muž vy­ta­hu­je zpod sto­lu sba­le­né ba­to­hy.

Muž: Ale ale ale… vy jste do­kon­ce na per­ma­nent­ním útě­ku?
Že­na: Co to má zna­me­nat?
Muž: My to s vá­mi mys­lí­me dob­ře, ma­dam.
Že­na: A vy na nás takhle.
Muž: Takhle zá­keř­ně.
Že­na: My po­má­há­me.
Muž: Ší­ří­me dob­ro­tu.
Že­na: Ale pra­vi­dla mu­sí být.
Muž: A vy nám ně­co, zdá se, za­ta­ju­je­te.
Že­na: Ne­ří­ká­te nám tak úpl­ně prav­du.
Muž: Chce­te nám za­ta­jit svou identi­tu.
Že­na: My chá­pe­me, že jste nám by­la ochot­na po­mo­ci a to­ho si vel­mi ce­ní­me.
Muž: Ale prav­da je jed­na.
Že­na: V tom­to pří­pa­dě jen jed­na.
Muž: A ne­zá­le­ží na tom proč/
Že­na: /komu
Muž: /a za ja­kých okol­nos­tí ji říkáme/
Že­na: /či ve va­šem pří­pa­dě ne­ří­ká­me.
Muž: A prav­da už vů­bec ne­ní to/
Že­na: Co si já/
Muž: Ne­bo já/
Muž a Že­na: Mys­lím.
Muž: My totiž myslíme/
Že­na: /že jste nám jen chtě­la po­mo­ci a to je dob­rý úmy­sl.
Muž: Ale pra­vi­dla jsou pra­vi­dla jak se ří­ká.
Že­na: A ta nejsou pro to, aby se/
Muž a Že­na: /porušovala.
Muž: Jde o si­tu­a­ci.
Že­na: A ta vám ne­ní na­klo­ně­na.
Rad­ka: Uhmm…. já ale nejsem…
Muž: Pš­ššt. (dá ji prst před ús­ta a na­zna­čí jí, aby by­la po­ti­chu)
Že­na: To je hez­ké, že se učí­te ja­zyk.
Muž: Ale ne­dě­lej­me si to těž­ší.
Že­na: Nás to totiž vel­mi trá­pí.
Muž: Muset ně­ko­ho tak snaživého/
Že­na: Tak upřímného/
Muž: Tak pl­né­ho naděje/
Že­na: /deportovat.
Muž a Že­na: Ale pra­vi­dla jsou pra­vi­dla.

Že­na vy­táh­ne ze své­ho kufří­ku in­jekč­ní stří­kač­ku. Rad­ka se na­chá­zí me­zi Že­nou a mu­žem, sna­ží se vy­smek­nout a ode­jít, ale že­na jí pích­ne se­da­ti­vum. Rad­ka chví­li ne­vě­říc­ně sto­jí a pak jí tě­lo po­vo­lí a je­jí ob­li­čej do­sta­ne ne­pří­tom­ný vý­raz, Muž a Že­na ji za­chy­tí a od­vá­dě­jí ji pryč z by­tu.

Že­na: Tak vý­bor­ně, už bu­de­te hod­ná, že? My vás jen do­ve­de­me do le­ta­dla a vy se
vrá­tí­te do­mů, ne­měj­te strach, pro­bu­dí­te se až na pa­lubě, tak, hod­ná.
Muž: A ne­boj­te, já vám ty taš­ky vez­mu. Do­ma vám je da­jí.

Muž po­pad­ne ba­to­hy pod sto­lem a ne­se je za Rad­kou. Jsou s ní už za dveř­mi, když z dru­hé­ho po­ko­je vy­běh­ne Vlá­ďa.

Vlá­ďa: Já sly­šel, sly­šel jsem všech­no! Jak mů­že­te, když pod­po­ru­je­te, když chce­te, aby li­dé, aby všich­ni dob­ří by­li a po­má­ha­li a při­tom takhle, jen tak člo­vě­ka tam zpát­ky po­slat?

Muž a Že­na se vrá­tí.

Muž: Ale pa­ne Vlá­ďo, rád pře­ce čte­te.
Že­na: Jste sko­ro vzdě­la­ný člo­věk.
Muž: Tak pře­ce mu­sí­te chá­pat, že po­kud ne­bu­de­me sil­ní a spra­ved­li­ví my…
Že­na: bu­dou sil­ní a spra­ved­li­ví ně­ja­cí ji­ní li­dé.
Muž: A po­kud ne­bu­de­me zá­sa­do­ví my.
Že­na: Bu­dou ji­ní ješ­tě zá­sa­do­věj­ší.
Muž: Ta že­na ne­moh­la po­de­psat for­mu­lář.
Že­na: A to ne­ní v po­řád­ku.
Muž: Vy­pa­dá ne­vi­ně.
Že­na: Ani ne­pro­mlu­ví.
Muž: Ale kdo ví/
Že­na: Mů­že to být ta­ké te­ro­rist­ka.
Muž: Mu­sí­me být tro­chu, jen troš­ku, zlí.
Že­na: Abychom za­brá­ni­li vět­ší­mu zlu.
Muž: To je snad po­cho­pi­tel­né.
Že­na: Chtěl bys­te snad, aby vlád­li ne­přá­te­lé na­šich hod­not?
Muž: Vi­dím na vás, že ne­chtěl.
Že­na: Te­dy za­tím.
Muž: A buď­te dál/
Muž a Že­na: /dobrým člo­vě­kem.

Vlá­ďa zů­sta­ne stát v míst­nos­ti sám. Ná­h­le se ozve za­kle­pá­ní na dve­ře, jde otevřít.

Vlá­ďa: Jen pojď­te dál, jen pojď­te, no ne­boj­te se to ne. Jak by­lo v Pe­ru, prý krás­ná, že nád­her­ná ze­mě je to a ta­ky klid, ta­ky mír vlád­ne tam teď. To po­tře­bu­je­te, takhle vý­le­ty, ces­to­vat že, po­zná­vat, to Rad­ka ta­ké rá­da ces­tu­je, no jen pojď­te, pojď­te dál. Čaj, ká­vu, čaj ne­bo ká­vu mo­hu vám na­bíd­nout, no jis­tě, že si dá­te.

Na­sy­pe ká­vu do hr­níč­ku a chce ji za­lít vo­dou z kon­vi­ce. Nic však ne­te­če. Ote­vře kon­vi­ci a spat­ří chle­ba. Po­di­ví se, chle­ba vy­táh­ne a usmě­je se na hos­ty ve dve­řích.

Chléb, já vě­děl, že i chléb ně­kde na­jdu, abych vás, abys­te ja­ko do­ma se cí­ti­li, to já vím, to vím, že na chléb si po­tr­pí­te. Že­na? Asi po­řád u sou­se­dů ně­kde, ně­kde tak se zdr­že­la, ale snad br­zy, snad co­by dup do­ra­zí a ta bu­de mít ra­dost, ta bu­de nad­še­ná, že zno­va, že zno­va jste k nám za­ví­ta­li. No jen pojď­te dál, jste mý­mi hos­ty. A pat­ku, pat­ku vám dám, o tom žád­ná, o tom žád­ná. Jste pře­ci mo­ji hos­té a pro hos­ty, pro hos­ty vždyc­ky to nej­lep­ší.