Ji­ří Aus­ter­li­tz (*5. 3. 1977, Pra­ha) vy­stu­do­val re­žii na Ka­tedře al­ter­na­tiv­ní­ho a lout­ko­vé­ho di­va­dla Di­va­del­ní fa­kul­tě Aka­de­mie múzic­kých umě­ní, kde ny­ní pů­so­bí ja­ko pe­da­gog. Spe­ci­fic­ký pří­stup k ja­zy­ku a ře­či roz­ví­jí pře­de­vším se svou di­va­del­ní sku­pi­nou Bo­ca Lo­ca Lab, kte­rou za­lo­žil v ro­ce 2007. Ja­ko lib­re­tista a re­ži­sér spo­lu­pra­cu­je na hu­deb­ně-di­va­del­ních kom­po­zi­cích a no­vých ope­rách.

Se skla­da­te­lem Mar­ti­nem Smol­kou vy­tvo­řil mi­mo ji­né Blu­diš­tě se­zna­mů (Bo­ca Lo­ca Lab v Alfre­du ve dvo­ře, 2016) a s Mi­cha­lem Nej­t­kem ope­ru Pra­vi­dla sluš­né­ho cho­vá­ní v mo­der­ní spo­leč­nos­ti (Ná­rod­ní di­va­dlo Br­no, 2017). Re­ží­ro­val he­rec­ky i vý­tvar­ně ex­pe­ri­men­tál­ní in­sce­na­ce v Ha­Di­va­dle, di­va­dle Ko­me­die, Stu­diu Hr­di­nů či na No­vé scé­ně ND. Vy­tvo­řil ta­ké au­tor­ské in­sce­na­ce pro dě­ti v praž­ském Di­va­dle Mi­nor i jin­de. Zís­kal různá oce­ně­ní, na­pří­klad za in­sce­na­ci Ti­ká ti­ká po­li­ti­ka (Alfred ve dvo­ře, 2006) oce­ně­ní Mu­sic The­a­t­re Now! v Ně­mec­ku a Ce­nu za ori­gi­nál­ní di­va­del­ní tvar na fes­ti­va­lu Kon­takt v To­runi. In­sce­na­ce pro dě­ti Z kni­hy džun­glí (Di­va­dlo Mi­nor, 2007) zís­ka­la Ce­nu Alfréda Ra­do­ka za scé­no­gra­fii, dá­le by­la oce­ně­na ve třech ka­te­go­ri­ích na Ma­te­řin­ce v Li­ber­ci a zís­ka­la hlav­ní ce­nu na fes­ti­va­lu Ba­ni­a­lu­ka v Biel­sko-Bi­a­łej. V ro­ce 2007 se stal Osob­nos­tí roku fes­ti­va­lu …příští vlna/next wa­ve…, odů­vod­ně­ní udě­le­ní Po­cty teh­dy zně­lo: „za re­a­li­za­ci hu­deb­ně-scé­nic­kých kom­po­zic, vo­kál­ní per­for­man­ce a za te­o­re­tic­kou re­fle­xi no­vých fo­rem zně­los­ti“.

Též pra­vi­del­ně spo­lu­pra­cu­je s Čes­kým roz­hla­sem ja­ko au­tor a re­ži­sér. Je­ho Hra na uši (2019) zís­ka­la me­zi­ná­rod­ní Karl Sc­zu­ka Pre­is, Grand Prix No­va v Ru­mun­sku a čes­ké oce­ně­ní Prix Bo­he­mia. Ex­pe­ri­men­tál­ní­mu „hu­deb­ní­mu di­va­dlu“ se te­o­re­tic­ky vě­no­val ve své dok­tor­ské prá­ci Thé­âtre mu­si­cal / Di­va­dlo pou­ta­né hud­bou (NA­MU, 2011). Spo­leč­ně s Lu­cií Krá­lo­vou na­psal scé­nář k oce­ňo­va­né­mu fil­mu Kap­r­kód (2022), kte­rý po­jed­ná­vá o roz­po­ru­pl­ném skla­da­te­li Ja­nu Kap­ro­vi.

Ob­čas se spo­lu ba­ví­me o tvé pe­da­go­gic­ké čin­nos­ti a po­cho­pi­la jsem, že po co­vi­do­vé pan­de­mii vní­máš tu­to svou pro­fe­si tro­chu ji­nak. Změ­ni­li se stu­den­ti, vý­u­ka, vzta­hy na DA­MU?

Stu­den­ti a stu­dent­ky se v po­sled­ních le­tech změ­ni­li po­měr­ně vý­raz­ně a před­po­klá­dám, že se to už ne­zvrá­tí. Ny­ní vy­dá­va­jí zprá­vy o své zra­ni­tel­nos­ti a křeh­kos­ti. Mně se těž­ko po­su­zu­je, o ko­lik jsou zra­ni­tel­něj­ší a kře­h­čí než dřív, ne­bo jest­li to ví­ce te­ma­ti­zu­jí a ak­tiv­ně dá­va­jí na­je­vo. Kaž­do­pád­ně na pe­da­go­gy to kla­de no­vé ná­ro­ky a na­še ro­le se mě­ní. Ny­ní po­ci­ťu­ji ja­ko vý­raz­ně těž­ší na­jít ces­tu, jak po­dá­vat zpět­nou vazbu, vy­sta­vo­vat je uči­tel­ské­mu šťou­rá­ní. Těž­ko se s tím vy­rov­ná­va­jí, jakmi­le cí­tí, že se to tý­ká jich osob­ně. Což je pod­le mě způ­so­be­no mi­mo ji­né tím, jak s ni­mi za­má­va­ly co­vi­do­vé izo­la­ce, vý­u­ka on­li­ne a pros­tě se­lhá­ní sys­té­mu. V sou­čas­né do­bě je ta­ké všu­de ko­lem nás ob­rov­ská na­bíd­ka růz­ných ak­ti­vit, worksho­pů, a při­tom roz­vrhy ve ško­le jsou i tak až moc na­huš­tě­né. Ta­ky si mu­sí vy­dě­lá­vat a to už ne­mlu­vím o tom, že fi­nanč­ní za­jiš­tě­ní je­jich pro­fes­ní bu­douc­nos­ti v Čes­ké re­pub­li­ce je ne­jis­té. Ru­ku v ru­ce s tím vším je stá­le sil­něj­ší stu­dent­ské té­ma psy­chic­ké hy­gi­e­ny, slý­chá­me stá­le čas­tě­ji zprá­vy o je­jich úna­vě, do­kon­ce po­ci­tu vy­ho­ře­ní.

Na dru­hou stra­nu – pod­le mě se ny­ní dě­je ob­rov­ská věc, mla­dí li­dé ma­jí ně­ko­lik zá­sad­ních té­mat ja­ko kli­ma­tic­ká kri­ze, co­vid a je­ho dů­sled­ky, vál­ka na Ukra­ji­ně. Jsou to ná­roč­ná té­ma­ta, se kte­rý­mi se kaž­dý z nich mu­sí vy­rov­ná­vat. Dří­ve jsem měl do­jem, že učí­me li­di, kte­ří se na­ro­di­li do lu­xus­ní a po­ho­dl­né do­by a ani ne­mě­li to­lik co pro­ží­vat. Já jsem si vý­raz­ně uvě­do­mo­val, že když při­šla vl­na mi­gran­tů ze Sý­rie, tak jsme je sem ne­pus­ti­li a tím jsme za­z­di­li hod­ně té­mat, kte­rá se ob­je­vi­la v di­va­dle tře­ba v Ně­mec­ku.

Ano, to­mu jsme ale vy­sta­ve­ni všich­ni… Vi­díš i vět­ší chuť stu­den­tů ta­to té­ma­ta zpra­co­vá­vat? Ne­bo to za­tím ře­ší jen v osob­ní ro­vi­ně?

Ješ­tě bych měl při­dat jed­nu věc, na kte­rou na­rá­žím čím dál čas­tě­ji, a to je vě­do­mí gen­de­ro­vých otá­zek. Spous­ta stu­den­tů a stu­den­tek za­čí­ná být cit­li­vých na si­tu­a­ci, kdy vy­kouk­ne ste­re­o­typ­ní si­tu­a­ce muž–žena. Asi před pě­ti le­ty jsme v Mi­no­ru zkou­še­li in­sce­na­ci To­od­le no­od­le a by­ly v ní ob­sa­ze­ny ta­ké dvě na­še stu­dent­ky. Bě­hem zkou­še­ní vznik­la scé­na, kdy z pro­va­ziš­tě sjíž­dě­la ply­šo­vá myš a hol­ky mě­ly vy­jek­nout a klu­ci ne. Stu­dent­ky se vů­či to­mu ohra­di­ly a já jsem to oka­mži­tě uznal a změ­ni­li jsme to vy­zně­ní, že muži jsou pev­ní a že­ny se le­ka­jí. A mys­lím, že je to dob­ře, že ta­to ge­ne­ra­ce cí­tí nejen es­te­tic­kou, ale ta­ké etic­kou od­po­věd­nost za dí­lo.

Co se tý­če na­pří­klad eko­lo­gic­kých té­mat, tak ta­ko­vé pro­jek­ty pod­le mě mí­va­jí dost pro­blé­mů, je­li­kož je těž­ké je zpra­co­vat. Ale já jsem obec­ně skep­tic­ký k pří­mo­čaré­mu za­chá­ze­ní s ta­ko­vý­mi té­ma­ty. Spíš si mys­lím, že fun­gu­jí ja­ko ne­pří­má in­spi­ra­ce. V po­sled­ních le­tech stu­den­ti mě­ní pří­mo pří­stup ke zkou­še­ní z hle­dis­ka eko­lo­gie i du­šev­ní hy­gi­e­ny. Nejde jen o té­ma­ta, ale o cel­ko­vý pří­stup k umě­lec­ké pra­xi.

Mu­sím se ze­ptat ta­ké na ini­ci­a­ti­vu Ne!musíš to vy­dr­žet, pro­to­že hod­ně re­zo­no­va­la a sa­mo­zřej­mě sou­vi­sí s tím vším, co ří­káš. Sta­lo se na DA­MU ně­co vý­raz­né­ho?

Sta­lo se to­ho hod­ně.

Já mám po­cit, že se o tom dis­ku­to­va­lo a vím tře­ba o ně­ja­kých per­so­nál­ních změ­nách, ale…

Když to vez­mu od to­ho neje­vi­dent­něj­ší­ho, tak na DA­MU je od té do­by om­bud­sman. Zá­ro­veň dě­ka­nát po­řá­dá ce­lo­fa­kult­ní roz­pra­vy ur­če­né pri­már­ně pro stu­den­ty. U nás vznik­la no­vá for­ma ka­tedrál­ní­ho plé­na pro stu­den­ty i pe­da­go­gy, kte­rá pro­běh­la asi tři­krát. To jsou vel­ké změ­ny. Ne­mys­lím si, že je ná­ho­da, že ini­ci­a­ti­va vznik­la ke kon­ci co­vi­du, spo­ji­ly se ten­den­ce u stu­den­tů, o kte­rých jsme už mlu­vi­li, s ně­ja­kým no­vým zvě­do­me­ním a ar­ti­ku­lo­vá­ním. A teď je dů­le­ži­té hle­dat křeh­ký ba­lanc, abychom si z to­ho vza­li to dob­ré. Ono po­měr­ně rych­le vzni­ká po­cit ohro­že­ní nás pe­da­go­gů, ne­ví­me, ja­ké me­to­dy po­u­ží­vat, když po­tře­bu­je­me stu­den­ty pro­bu­dit a vy­bu­dit, na­star­to­vat v nich ně­ja­kou změ­nu, aby ne­u­pa­da­li do ste­re­o­ty­pů. Pro­to je dů­le­ži­tá per­ma­nent­ní roz­pra­va se stu­den­ty. Vlast­ně mě od po­čát­ku mé pe­da­go­gic­ké pra­xe fas­ci­no­va­lo, jak vel­ké ná­ro­ky to kla­de na mo­ji osob­nost a prá­ci s egem. A ny­ní je to ješ­tě ná­roč­něj­ší, ale člo­věk se o so­bě ta­ky hod­ně do­zví.

Můžu se ze­ptat, jak přá­tel­ské či od­ta­ži­té, pro­fe­si­o­nál­ní vzta­hy máš ke stu­den­tům? Vy­káš jim, ne­bo ty­káš?

U mě to ne­ní roz­hod­nu­tí, ale po­va­ho­vý rys, že si se stu­den­ty vy­kám a udr­žu­ju distanc. Ně­kdy mě to i mr­zí, ně­kdy tou­žím po spon­tán­něj­ším, osob­něj­ším kon­tak­tu, ale léty po­zo­ro­vá­ní a zpět­né vaz­by mám po­cit, že je to spíš dob­ře. Aniž na to mys­lím, udr­žu­ju hra­ni­ce dost jas­ně. Ale pře­ce jen spo­lu strá­ví­me mi­ni­mál­ně tři roky ži­vo­ta, pro­jde­me spo­leč­ně růz­ný­mi kri­ze­mi, po­ví­dá­me si, ně­co se dlou­ho ne­da­ří a pak je to na­jed­nou ta­dy… Za­ží­vá­me to­ho spo­lu hod­ně, tak je to kaž­do­pád­ně osob­ní vztah. Když po­tkám bý­va­lé stu­den­ty, je to vždyc­ky ra­dost. Tak­že ono vlast­ně když do­stu­du­jí, tak to pro mě ote­vře mož­nost být uvol­ně­něj­ší.

Ty ny­ní spo­lu­pra­cu­ješ s dra­ma­tur­gy­ní Klá­rou Hu­teč­ko­vou, což je tvo­je bý­va­lá stu­dent­ka. Co má­te spo­leč­né­ho?

Spo­lu­pra­cu­ji s ví­ce svý­mi bý­va­lý­mi stu­den­ty, ať už to jsou her­ci, ne­bo ma­jí ji­né pro­fe­se – tře­ba s vý­tvar­ni­cí Zuza­nou Sce­ran­ko­vou. S Klá­rou má­me po­dob­né es­te­tic­ké vi­dě­ní, hra­je­me si s ne­dra­ma­tic­ký­mi pří­stu­py, se zna­ko­vým sys­té­mem di­va­dla. Vy­tvo­ři­li jsme spo­lu pět in­sce­na­cí. Za­ča­lo to v DIS­Ku, spo­lu­pra­cí na in­sce­na­ci Skon­čí to ús­ta (2016) a po­sled­ní in­sce­na­ce Po ce­lou do­bu před­sta­ve­ní pro­bí­há před­sta­ve­ní (2021) by­la pro Ha­Di­va­dlo. To po­va­žu­ji za jed­nu li­nii své tvor­by.

Za­ča­la tou­to spo­lu­pra­cí tvo­je no­vá re­žij­ní eta­pa? Ty­hle in­sce­na­ce se pod­le mě mno­hém od­li­šu­jí od tvé před­cho­zí tvor­by.

V ně­čem jsou asi ji­né, ale to je ta­ky po­stup­ný vý­voj. V po­sled­ních le­tech by­ly klí­čo­vé dva mo­men­ty. Je­den byl, že jsem v ro­ce 2015 in­sce­no­val pro­jekt Na útě­ku v No­Du. Měl dost pro­blé­mů, a na­ko­nec se hrál asi jen tři­krát. Ja­zyk, kte­rý jsem hle­dal, se mi po­tom po­da­ři­lo na­lézt až ve spo­lu­prá­ci s Klá­rou Hu­teč­ko­vou a Zuza­nou Sce­ran­ko­vou, a to prá­vě v DIS­Ku u in­sce­na­ce Skon­čí to ús­ta. A dru­há věc by­la, že jsme to zkou­še­li s he­rec­kým roč­ní­kem Braňa Ma­zu­cha a můj do­sa­vad­ní pří­stup ně­ja­ké ryt­mic­ké pul­za­ce, hla­so­vé­ho vý­ko­nu a fy­zic­ké ener­gie na ně pros­tě ne­fun­go­val. Bra­ňo umí her­ce vést k au­tor­ské­mu po­hle­du, in­te­lek­tu­ál­něj­ší­mu he­rec­tví a oni vlast­ně ne­mě­li s ni­čím pro­blém, umě­li se vy­rov­nat s růz­ný­mi za­dá­ní­mi, na­bí­ze­li ře­še­ní, ale ne­mě­lo to pl­no­krev­nou fy­zič­nost. Tak­že mě to nu­ti­lo od ně­če­ho ustou­pit a na­jít no­vý vztah me­zi her­cem a vě­cí, ob­jek­tem. To by­la klí­čo­vá in­sce­na­ce, pak to by­ly v ro­ce 2019 Oči v sloup ve Stu­diu Hr­di­nů, což do­teď po­va­žu­ji za na­ši nej­dů­sled­něj­ší spo­leč­nou prá­ci. Po­pr­vé se mi po­dob­ný po­cit sym­bi­ó­zy po mno­ha le­tech hle­dá­ní stal při tvor­bě in­sce­na­ce Ti­ká, ti­ká, po­li­ti­ka (2006), to jsou ta­ko­vé dů­le­ži­té ori­en­tač­ní bo­dy.

S čím sou­vi­sí tvá změ­na jmé­na Ji­ří Adá­mek na Ji­ří Aus­ter­li­tz? Před­po­klá­dám, že se to tý­ká jen umě­lec­ké­ho svě­ta…

Bo­hu­žel je­nom umě­lec­ké­ho. Při­ved­lo mě k to­mu to zvlášt­ní bez­ča­sí a in­tro­vert­ní ob­do­bí co­vi­du. Když mi by­lo šest­náct, tak nám ro­di­če po roz­vo­du řek­li ví­ce o na­ší ro­din­né his­to­rii, te­dy, že tři z mých pra­ro­di­čů by­li Ži­dé a je­jich ro­di­ny po­sti­hl ho­lo­kaust. Ro­di­če to před ná­mi ta­ji­li z ně­ja­ké ne­dů­vě­ři­vos­ti, aby nám to ne­u­blí­ži­lo, ta­ké se o tom obá­va­li mlu­vit v do­bě ko­mu­nis­mu. Pro mě to byl ale ná­raz, ne­vě­děl jsem, jak se k to­mu po­sta­vit. Dě­de­ček z tá­to­vy stra­ny se jme­no­val Aus­ter­li­tz a byl ko­mu­nis­ta. Stra­na po něm po vál­ce chtě­la, aby si změ­nil jmé­no. Ne­vím, jest­li jim va­di­lo spíš to, že je ži­dov­ské, ne­bo zní ně­mec­ky, ale pros­tě mu na­vrh­li, aby se pře­jme­no­val na Adám­ka. Tak se tím­to ve­řej­ným ges­tem sna­žím vy­rov­nat s uta­jo­va­nou ro­din­nou his­to­rií.

Ře­kl jsi – bo­hu­žel to je je­nom umě­lec­ké jmé­no…

Rád bych, aby to by­lo i ob­čan­ské jmé­no, ale jsem lí­ný pod­stou­pit všech­ny ty úřed­ní pro­ce­sy a pak a hlav­ně – jed­no z mých dě­tí se změ­nou ne­sou­hla­sí, tak­že to za­tím ne­chá­vám v té­hle po­do­bě.

Zpra­co­vá­val jsi ně­kdy té­ma ho­lo­kaus­tu? Nic ta­ko­vé­ho si ne­pa­ma­tu­ji.

To by­la ta zmi­ňo­va­ní in­sce­na­ce Na útě­ku. Byl to ta­ky můj prv­ní po­kus pra­co­vat dů­sled­ně s věc­mi na scé­ně. Zá­měr­ně ne­ří­kám s ob­jek­ty či re­kvi­zi­ta­mi, pro­to­že to má di­va­del­ní ko­no­ta­ce, a my jsme by­li ovliv­ně­ni spíš kon­cep­tu­a­lis­mem, vý­tvar­ným umě­ním, in­sta­la­ce­mi, Mar­ce­lem Du­cham­pem, Já­nem Man­čuš­kou. Pra­co­va­li jsme s ně­ja­kou věc­nos­tí vě­cí, jak ří­ka­jí fi­lo­zo­fo­vé. Co se tý­ká té­ma­tu ho­lo­caus­tu, byl jsem okouz­le­ný kni­hou Ute­kl jsem z Osvě­ti­mi, což je au­to­bi­o­gra­fic­ký po­pis to­ho, co za­žil ener­gic­ký a vi­tál­ní Slo­vák v kon­cen­t­rač­ním tá­bo­ře. Když se tam do­stal, by­lo mu se­dm­náct let. Ale prá­vě, že jsem si chtěl po­moct ci­zím ro­má­nem, v tom byl asi pro­blém. Můj bra­tr je skla­da­tel a slo­žil skvě­lou ope­ru z ko­re­spon­denč­ních líst­ků, kte­ré při­šly z Osvě­ti­mi a Te­re­zí­na od na­še­ho dě­deč­ka a pra­ba­bič­ky. Je­mu se to po­da­ři­lo.

Ješ­tě se vrá­tím na Ka­ted­ru al­ter­na­tiv­ní­ho a lout­ko­vé­ho di­va­dla. Jak lze vní­mat je­jí vý­voj a po­jmy ja­ko al­ter­na­tiv­ní a lout­ko­vé. Já vím, že je to na stu­dii, ne na krát­kou od­po­věď, ale zkus to.

Po­va­žu­ji to tro­chu za za­cykle­né té­ma. Když Ji­ří Ha­vel­ka tu­to ka­ted­ru ve­dl, tak jsme o lout­kách a je­jich mís­tě v čes­kém di­va­dle ved­li ná­ru­ži­vé de­ba­ty. Teď už s tím pár let ni­kdo ne­vy­ru­ko­val. Osob­ně si mys­lím, že lout­ky jsou na ka­tedře pří­tom­né do­ce­la dost, i když se nám o tom ne­po­da­ři­lo pře­svěd­čit lout­kář­skou obec, ale já jsem vi­děl na ka­tedře dost po­zo­ru­hod­ných pro­jek­tů. Na­pří­klad Ši­mon a Edi­ta Do­hnál­ko­vi, kte­ří ny­ní pů­so­bí v DRA­Ku, vy­vi­nu­li se scé­no­gra­f­kou Ru­fi­nou Bazlo­vou dost ori­gi­nál­ní druh lout­ko­vé­ho di­va­dla. Mě­li jed­no­du­ché dře­vě­né ma­neký­ny, kte­ré téměř ne­a­ni­mo­va­li, je­nom je pře­su­nu­li do ur­či­té kon­ste­la­ce a nad ni­mi pro­nes­li di­a­log. Teh­dy jsem měl po­cit, že se ro­dí vý­raz­ný a své­byt­ný pří­stup. Dal­ším vý­raz­ným stu­den­tem byl Vik­tor Pro­kop a sku­pi­na TMEL, kte­ří vy­tvo­ři­li ce­lou in­sce­na­ci O ja­ko Ote­sá­nek ze sou­čás­tek po­čí­ta­če.

Když se teď bu­de chtít ně­ja­ký gym­na­zis­ta při­hlá­sit na di­va­del­ní obor a ne­ví, zda na al­ter­na­tiv­ní a lout­ko­vou ka­ted­ru, ne­bo na či­no­her­ní, jak bys mu po­psal roz­díl?

Když má­me dny ote­vře­ných dve­ří, tak tro­chu sche­ma­tic­ky řek­ne­me, jak ro­zu­mí­me tra­dič­něj­ší­mu ne­bo či­no­her­ní­mu di­va­dlu, že sta­ví na in­ter­pre­ta­ci tex­tu, uce­le­né po­sta­vě a mož­ná by se da­lo říct pří­bě­hu, di­vá­ci jsou v hle­diš­ti, her­ci na je­viš­ti, scé­no­gra­fie ob­vykle pra­cu­je s re­a­lis­tic­kým pro­stře­dím. A my vlast­ně dě­lá­me všech­no ostat­ní, všech­no, co je ji­nak.

Když jsme o tom jed­nou ved­li te­o­re­tič­těj­ší de­ba­tu, kte­rou ini­ci­o­va­li pe­da­go­go­vé te­o­rie u nás na ka­tedře, tak jsme si zfor­mu­lo­va­li, že je to pří­stup, kdy nic ne­ní sa­mo­zřej­mos­tí, kdy mé­di­um di­va­dla je vě­cí do­ta­zo­vá­ní, hle­dá­ní, zkou­má­ní ne­bo zpo­chyb­ňo­vá­ní. Di­vá­ci ne­mu­sí být v hle­diš­ti a her­ci ne­mu­sí být na je­viš­ti a ne­mu­sí to mít pří­běh. To jsou ta­ko­vé jed­no­du­ché způ­so­by, jak to při­blí­žit. Dů­le­ži­tým ry­sem je hra­vost. Ta je spo­je­ná s lout­kář­stvím. A ji­nak si mys­lím, že po­řád pla­tí, že na­še ka­ted­ra na­bí­zí vět­ší tý­mo­vost. Už pěk­nou řád­ku let ma­jí stu­den­ti všech obo­rů prv­ní se­mestr spo­leč­nou prak­tic­kou vý­u­ku, tak­že scé­no­gra­fo­vé a re­ži­sé­ři ma­jí po­hy­bo­vé tré­nin­ky ne­bo im­pro­vi­za­ci, her­ci a re­ži­sé­ři ma­jí tře­ba mal­bu. V tom prv­ním se­mest­ru kaž­dý za­ži­je ně­ja­ké kur­zy, kdy je v ne­jis­té po­zi­ci, kdy vlast­ně se dě­lá to, na co ne­má kom­pe­ten­ce, do­ved­nos­ti, a mu­sí si po­ra­dit. Je to zá­klad­ní vý­cho­dis­ko, že ne­vy­tvá­ří­me os­t­ré hra­ny me­zi pro­fe­se­mi ne­bo obo­ry.

Jak hod­no­tíš svou po­zi­ci re­ži­sé­ra? Já tě vždy po­va­žo­va­la za di­rek­tiv­ní­ho a pre­ciz­ní­ho tvůr­ce, kte­rý má vše na­chys­tá­no a pro­myš­le­no před zkou­še­ním, ale v po­sled­ních pro­jek­tech se ja­ko by ně­co změ­ni­lo a zdá se, že ví­ce ctíš au­tor­ské za­po­je­ní tý­mu. Pro­šel u te­be re­žij­ní pří­stup vý­vo­jem?

Ur­či­tě se to pro­mě­ňu­je dlou­ho­do­bě. Tex­ty k Ti­ká, ti­ká po­li­ti­ka a Z kni­hy džun­glí (2007) jsem měl na­psa­né před zkou­še­ním. Her­ci vě­dě­li přes­ně, jak to je, a na tom zá­kla­dě hle­da­li do­ko­na­lost na­pl­ně­ní for­my, sko­ro ja­ko in­ter­pre­ti hu­deb­ní sklad­by. Tak­že ani moc ne­pro­chá­ze­li kri­ze­mi a ne­jis­to­tou ja­ko u vol­něj­ší­ho, im­pro­vi­zo­va­né­ho zkou­še­ní, kte­ré ny­ní u mě pře­vlá­dá.

Di­rek­tiv­ní, tak bych se ur­či­tě ne­na­zval, ale pre­ciz­ní jsem. Je ovšem ta­ké dů­le­ži­té ne­za­mě­ňo­vat dvě fá­ze zkou­še­ní. V prv­ní, ide­ál­ně když tr­vá tak dvě tře­ti­ny ce­lé­ho pro­ce­su, hod­ně im­pro­vi­zu­je­me a ex­pe­ri­men­tu­je­me, blb­ne­me. Pak na­sta­ne oka­mžik, kdy to za­čne­me mo­de­lo­vat do kom­po­zi­ce vý­sled­né­ho tva­ru. V té dru­hé fá­zi ně­kdy hod­ně vě­cí za­ho­dí­me, což mů­že být pro oko­lí stre­su­jí­cí. Dva­krát jsem za­žil dost prud­ký po­kles ná­la­dy v he­rec­kém tý­mu v mo­men­tě, kdy jsme za­ča­li ná­pa­dy čis­tit.

Jsi al­ter­na­tiv­ní umě­lec?

Mně je to jed­no.

Tak­že ne?

Člo­věk na se­be furt na­rá­ží, bo­ju­je se svý­mi po­chy­ba­mi, se se­bou, ne­u­stá­le hle­dá, ku­dy dál, tak al­ter­na­tiv­nost je asi to po­sled­ní, co bych chtěl ře­šit.

S ja­kým ty­pem her­ců jsi scho­pen pra­co­vat?

Ono se to těž­ko takhle obec­ně de­fi­nu­je, ale asi bych zku­sil říct, že hle­dám zfor­mo­va­tel­né her­ce. Je spous­ta sen­zač­ních her­ců, kte­ří pra­cu­jí s ši­ro­kým rejstří­kem dra­ma­tic­ké ex­pre­se, ale ne­mů­žou bez ní být. To je pro mě pro­blém. Jsou ji­ní her­ci, z nichž čou­há je­jich au­ten­tic­ká osob­nost, ma­jí své po­stu­py, své rytmy, svou dik­ci, tak­že je těž­ké pro­kom­po­no­vat je­jich vý­stu­py do přes­né­ho cel­ku. Ale je prav­da, že všech­no se to vy­ví­jí. Pro mě byl krás­ný zá­ži­tek, když jsem se v Ha­Di­va­dle se­tkal s Mi­lo­šem Čer­nouš­kem ne­bo­li Cyri­lem Droz­dou. To je zrov­na au­ten­tic­ká, ne­u­če­sa­ná osob­nost, ne­zfor­mo­va­tel­ná, a já jsem na něm mohl oči ne­chat.

Po­čkej, já to ne­vi­dě­la, ale sly­še­la jsem, že jsi ho po­sta­vil ke zdi a ne­chal kou­kat.

To ne.

Ne­sto­jí na han­bě u zdi?

Je tam dlou­há pa­sáž, kdy si pro­hlí­ží ná­stěn­ku, to ano, ale takhle bych to roz­hod­ně ne­řekl. Roz­hod­ně jsem se ho ne­po­ku­sil od­su­nout, na­o­pak on byl cen­t­rál­ní po­sta­vou zkou­še­ní a pro mě vel­mi in­spi­ra­tiv­ní.

Čím tě in­spi­ro­val?

Prav­di­vos­tí. On dě­lal pi­to­mě jed­no­du­ché vě­ci, a to pros­tě by­lo prav­di­vé. Vždy to ale by­lo nej­lep­ší po­pr­vé. Když si po­pr­vé stou­pl do pro­sto­ru a vzal si ma­lou čin­ku, je­nom stál v pro­sto­ru a v ru­ce měl ma­lič­kou čin­ku, tak to by­lo nád­her­ný. Nej­lep­ší, co bych si mohl vy­mys­let do své in­sce­na­ce, a lep­ší, než když se to pak hez­ky sta­lo sou­čás­tí in­sce­na­ce.

Jak vi­díš bu­douc­nost di­va­dla po tom všem, co jsi ří­kal? Mys­líš si, že je ob­sto­jí v kri­zi eko­no­mic­ké a spo­le­čen­ské, mož­ná i umě­lec­ké?

Po­zi­ce di­va­dla ve spo­leč­nos­ti se vždyc­ky mě­ni­la. Po sa­me­to­vé re­vo­lu­ci by­lo pár let, kdy by­la di­va­dla téměř prázd­ná. Když jsem já stu­do­val, tak o tom mlu­vi­li pe­da­go­go­vé, i když ne­ra­di, asi to by­lo oprav­du ne­pří­jem­né, ale uli­ce by­la dů­le­ži­těj­ší než je­viš­tě. Mě for­mo­va­la ge­ne­ra­ce J. A. Pitín­ské­ho, Pet­ra Lé­b­la, Ja­na Ne­bes­ké­ho. Lé­b­lův le­gen­dár­ní skan­dál s Voj­ce­vem byl asi úžas­ný, ale po­řád šlo o in­sce­na­ci pro­fe­si­o­nál­ních her­ců na je­viš­ti a di­vá­ky v hle­diš­ti. Z hle­dis­ka mož­ných fo­rem di­va­dla se od té do­by sta­la úpl­ná re­vo­lu­ce. Co­ol­ness dra­ma­ti­ka ješ­tě tra­dič­ní uspo­řá­dá­ní in­sce­na­ce ne­po­ru­šo­va­la, by­la asi tro­chu na efekt a zven­ku, po­vrch­ní, ale při­šly si­te-spe­ci­fic pro­jek­ty, imer­ziv­ní di­va­dlo, pro­la­mo­vá­ní je­viš­tě-hle­diš­tě, mul­ti­me­di­ál­ní pro­jek­ty, au­dio pro­cház­ky, in­sce­no­va­né de­ba­ty, do­ku­men­tár­ní di­va­dlo s ne­her­ci, vir­tu­ál­ní re­a­li­ta a spous­ta dal­ší­ho.

Z dru­hé stra­ny u nás po­stup­ně vznik­lo ne­ko­neč­né množ­ství agen­táž­ních, bul­vár­ních a ko­merč­ních di­va­del, hlav­ně v Pra­ze, kte­rá jez­dí po ce­lé ze­mi. A to jsou ta­ké di­va­dla, na­víc je na­vště­vu­je ob­rov­ské množ­ství di­vá­ků. Mys­lím, že po­tře­ba se­tká­ní ži­vých li­dí v re­ál­ném ča­se, re­ál­ném pro­sto­ru s ně­ja­kým nut­ným ne­po­hod­lím, zá­ži­tek z fy­zič­nos­ti he­rec­tví bu­de exis­to­vat vždy. Di­va­dlo ur­či­tě ne­za­nik­ne.

Chou­los­ti­věj­ší otáz­ka pro mě je, co bu­de v dlou­ho­do­bém ho­ri­zon­tu se mnou. Už dáv­no ne­můžu sta­vět na tom, že jsem při­šel s ně­čím no­vým, co tu ni­kdo ji­ný ne­dě­lal. Teď už nejsem ani mla­dý pe­da­gog, učím li­di, kte­ří jsou po­ma­lu po­dob­ně sta­ří ja­ko mo­je dě­ti. Po­řád spo­lé­hám na gran­to­vý sys­tém v kom­bi­na­ci s ob­jed­náv­ka­mi sub­ven­co­va­ných di­va­del. Jak dlou­ho to bu­de udr­ži­tel­né fun­go­vá­ní, ne­tu­ším. Tím, že učím, vi­dím, ja­ké no­vé smě­ry vzni­ka­jí, tak­že ta­ky ře­ším, v čem se ne­chat ovliv­nit a v čem zů­stat za­ry­tým di­va­del­ním en­de­mi­tem, jak mě prý kdy­si ozna­čil Ma­ty­áš Dlab z Te­ré­nu.

Dě­sí tě, že bys šel dě­lat umě­lec­ké­ho šéfa ně­kam na ob­last a vě­no­val se čis­tě či­no­her­ní re­žii?

To je ja­ko by ses ze­pta­la ex­pe­ri­men­tál­ní­ho jaz­zo­vé­ho hu­deb­ní­ka, jest­li by mohl pře­vzít ně­ja­kou filhar­mo­nii.

Já se ptám spíš, zda bys byl scho­pen hrát v kul­tu­rá­ku.

Kus té otáz­ky je pro mě za­jí­ma­vý, po­řád ne­vím, jest­li bych byl dob­rým umě­lec­kým šéfem, to jsem si za­tím ni­kdy ne­vy­zkou­šel. I když si mys­lím, že bych uměl udr­žet zdra­vou ko­mu­ni­tu li­dí, že rád jed­nám upřím­ně a rád se se vše­mi ba­vím, a při­tom se ne­bo­jím kon­flik­tu. Ale zá­ro­veň ne­mám rád schůze, ne­rad se­dím u po­čí­ta­če, ne­mám v so­bě moc ma­na­že­ra, ne­hr­nu se do všech těch vě­cí oko­lo.

A dru­há část otáz­ky, kdy se ptám na re­žii kon­venč­ních in­sce­na­cí, je špat­ně?

Ne­ní špat­ně, ale z té otáz­ky spíš ply­ne, že ta­ko­vou mož­nost při­pouš­tíš, i když mě i mo­ji prá­ci znáš.

Ne, to ne­mě­lo z mé otáz­ky vy­plý­vat, mě­la být pro­vo­ka­tiv­ní. Já si to ne­u­mím před­sta­vit, ale když se ba­ví­me o bu­douc­nos­ti a o tom, že po­si­lu­jí bul­vár­ní di­va­dla a pro­gres je pro mla­dé, tak pro te­be hle­dám mís­to a na­pa­dá mě či­no­hra na ob­las­ti. A ptám se, zda je to pří­pust­né pro te­be.

Já jsem nic ta­ko­vé­ho ni­kdy ne­dě­lal, ne­měl v úmys­lu, mys­lím si, že to ne­u­mím.

Co bu­deš dě­lat, když ne di­va­dlo?

Ne­mám vi­zi, že ne­bu­du dě­lat di­va­dlo, spíš to ob­sa­hu­je dost růz­ných mož­nos­tí, kte­ré mě mů­žou pře­kva­pit. Stá­le mě ta­ky ba­ví uče­ní, to mů­že mít nej­růz­něj­ší po­do­by. Ba­ví mě tvor­ba pro roz­hlas. Čím dál víc mě lá­ka­jí kni­hy, nejen tex­to­vě, ale za­mi­lo­val jsem se do ori­gi­nál­ních for­má­tů, kdy se pra­cu­je se skla­dem strá­nek, gra­fi­kou. Chtěl bych jed­nou vy­tvo­řit kni­hu, kde hra se slo­vy, struk­tu­ra­mi tex­tů a fy­zic­ká po­do­ba kni­hy bu­dou je­den ce­lek, pl­ný her a hra­vos­ti. Pe­tr Šrá­mek má tře­ba an­to­lo­gii bás­ní, kde si ně­co pře­čteš a pak tě to od­ká­že o dva­náct strá­nek dál, že tam je ně­ja­ký pří­buz­né té­ma, to je moc hez­ky pro­myš­le­ná kni­ha.

Spíš bych te­dy mlu­vil o pe­da­go­gi­ce, li­te­ra­tu­ře, roz­hla­se, to všech­no mi při­jde pro mou bu­douc­nost před­sta­vi­tel­něj­ší, než že bych na­jed­nou uměl být či­no­her­ní re­ži­sér. Ne­mám pro to dis­po­zi­ce.

Tak­že si do­ká­žeš před­sta­vit ži­vot bez di­va­dla?

Ne­dáv­no jsem o tom s ně­kým mlu­vil a do­šel jsem k zá­vě­ru, že ne. Pro mě by­la za­jí­ma­vou la­bo­ra­to­ří pan­de­mie co­vi­du. Když jsme se s ro­di­nou ocit­li v izo­la­ci na cha­lu­pě, tak jsem nejdřív pro­ží­val je­nom kra­ji­nu, to mi vy­sta­či­lo do­ce­la dlou­ho. Pak při­šly dal­ší po­tře­by, na­pří­klad kni­hy, hlav­ně fi­lo­zo­fic­ké. A dost mě pře­kva­po­va­lo, že to ne­by­la hud­ba, bez té jsem se obe­šel. Si­tu­a­ce ti­ché kra­ji­ny a ti­ché si­tu­a­ce jed­né ro­di­ny na cha­lu­pě mě asi od­ra­zo­va­la od to­ho si ně­co pouš­tět. Ale za­mi­lo­val jsem si zpěv ptáč­ků. Di­va­dlo mi ne­chy­bě­lo. Na dru­hé stra­ně by mi dřív ne­bo poz­dě­ji za­čal chy­bět pro­ces zkou­še­ní, už při něm ne­mí­vám tré­mu a ne­při­pra­vu­ji se na kaž­dou zkouš­ku, čím dál tím víc si uží­vám, že jsem tam s tě­mi lid­mi. Tak­že bez ta­ko­vé­ho tvůr­čí­ho pro­ce­su, fy­zic­ky v pro­sto­ru, by mi asi dlou­ho dob­ře ne­by­lo.

Roz­ho­vor vy­šel v kni­ze Tvá­ře al­ter­na­ti­vy. Ví­ce in­for­ma­cí o pu­b­li­ka­ci zde: Kni­ha Tvá­ře al­ter­na­ti­vy – …příští vlna/next wa­ve…