Ve své tvor­bě pra­cu­je­te se svou na­ho­tou. Co všech­no mů­že nahé tělo říci? Lze chá­pat na­ho­tu ja­ko kos­tým?

Spo­ji­la jsem ty­to dvě otáz­ky do jed­né, pro­to­že pod­le mě do vel­ké mí­ry sou­vi­sí, re­spek­ti­ve se od­ví­jí jed­na od dru­hé. Za­čnu od kon­ce. S na­ho­tou pra­cu­ji, pro­to­že kos­tým od­mí­tám. Kos­tým vní­mám ja­ko po­můc­ku, do vel­ké mí­ry ber­lič­ku, a to ve své tvor­bě, vzhle­dem k té­ma­tům, kte­rým se vě­nu­ji, ne­mám rád. Ne­mám rád kom­fort po­sta­vy, zeď, za kte­rou se skrý­vám. Ve svých per­for­man­cích jsem sub­jek­tem já, pro­to by di­vác­tvo mě­lo vi­dět hlav­ně mě – se vše­mi ne­do­stat­ky, krá­sa­mi, rá­na­mi, vrás­ka­mi.

Je možné se dí­vat na ci­zí nahé tě­lo bez­pří­zna­ko­vě, ne­bo v něm je vždy tro­cha ero­ti­ky, se­xu­a­li­ty?

Sa­mo­zřej­mě, po­dí­vej­te se na dě­ji­ny vý­tvar­né­ho umě­ní. Nejsem si jis­tá, od­kdy se na­hé tě­lo za­ča­lo ra­di­kál­ně se­xu­a­li­zo­vat, ale je to vel­mi vtip­ná pa­ra­le­la s bib­lic­kou epi­zo­dou v raj­ské za­hra­dě a ja­bl­kem po­zná­ní. Na­ho­ta je náš de­fault. Ru­Paul má slav­ný vý­rok: “Ro­dí­me se na­hx a všech­no dal­ší je drag.” Rá­da si ten­to vý­rok při­způ­so­bu­ji a ří­kám: „že všech­no dal­ší je kos­tým“.

Zna­čí pod­le vás žen­ská a muž­ská na­ho­ta v umě­ní ně­co jiného?

Můžu ho­vo­řit opět jen sub­jek­tiv­ně, ale sou­vi­sí to s tím, jak vel­mi nás ovliv­ni­la řím­sko­ka­to­lic­ká kon­zer­va­tiv­ní gen­der po­li­ti­ka. Na­há že­na au­to­ma­tic­ky sym­bo­li­zu­je dva ex­trémy – buď je to pro­tře­lá že­na-vamp, ne­bo to je křeh­ká a zra­ni­tel­ná Ju­lie. Za­tím­co na­hý muž je čas­to zob­ra­ze­ný pře­de­vším se six-pac­kem a do­ko­na­lou po­sta­vou á la he­le­nis­tic­ké so­chy. Sym­bo­li­zu­je sí­lu, hr­dost, bo­jov­nost. Za­čal jsem ty­to vě­ci vní­mat vel­mi in­ten­ziv­ně v do­bě, kdy jsem za­po­čal zkou­mat, ja­ká je má vlast­ní gen­de­ro­vá si­tu­a­ce. Mám vel­mi muž­nou po­sta­vu, ale zá­ro­veň jsem pl­ně v kon­tak­tu se svou fe­mi­nin­ní strán­kou. Je rok 2025 a jsem ne­smír­ně rá­da, že ten­to ste­re­o­typ, kte­rý jsem vní­ma­la, se stí­rá a umě­ní za­čí­ná být in­klu­ziv­ní pro ce­lé ši­ro­ké spek­trum gen­de­ro­vých iden­tit.

Po­u­ží­vá­te ve své tvor­bě ter­mí­ny ja­ko žen­ské umě­ní, žen­ské otáz­ky, muž­ské umě­ní, muž­ská téma­ta?

Na­po­sle­dy, kdy jsem pra­co­val s ně­čím, co se dá ka­te­go­ri­zo­vat ja­ko muž­ská té­ma­ta, to by­la mo­je in­sce­na­ce na bra­ti­slav­ské VŠMU. Byl to Shake­spea­rův Ma­cbe­th s podti­tu­lem Hra o bastar­dech. Dra­ma­tur­gic­ky by­la in­sce­na­ce po­sta­ve­ná na teh­dy vel­mi ak­tu­ál­ním fe­no­mé­nu „sou­mra­ku sam­ců“ – v mo­či žen, kte­ré uží­va­ly an­ti­kon­cep­ci, se ob­je­vo­val po­hlav­ní hor­mon es­tro­gen, kte­rý se do­stal do vod­ních to­ků a při­měl sam­ce ryb se mě­nit na sa­mič­ky. Iro­nií zů­stá­vá, že 9 z 10 ma­te­ri­á­lů, kte­ré zpra­co­vá­va­ly tu­to ak­tu­ál­ní „kri­zi“ (kte­ré no­ta be­ne pře­rost­la do fe­no­mé­nů ty­pu An­drew Ta­te a „in­cel mo­ve­men­tu“), by­ly oso­by žen­ské­ho po­hla­ví, re­spek­ti­ve iden­ti­fi­ku­jí­cí se s žen­ským ro­dem. Tak­že o ja­kém muž­ském a žen­ské umě­ní se ba­ví­me. Bi­nár­ní gen­der ro­le jsou stře­do­vě­ký mý­tus a je ví­ce než pa­ra­dox­ní, že pro­ti nim vlast­ně i ne­vě­do­mě bo­ju­je dezinfo/dezolát scé­na. Přá­la bych si v tom­to ohle­du víc ku­la­tých sto­lů, kde by se ten­to pro mě ne­po­cho­pi­tel­ný don­ki­chot­ský kon­flikt sme­tl ze sto­lu.

Úvod­ní por­trét­ní fo­to­gra­fie po­chá­zí z osob­ní­ho ar­chi­vu To­má­še Pro­cház­ky.