Krát­ce po pre­mi­é­ře Vá­ni od Si­mo­na Ste­phen­se v Di­va­dle v Řez­nic­ké před­sta­vi­lo Ji­ho­čes­ké di­va­dlo Cyra­na z Ber­ge­ra­cu od Mar­ti­na Crim­pa v praž­ském pro­sto­ru NoD. Cyra­no a Váňa pat­ří ke ge­ne­ra­ci for­mo­va­né Rostan­do­vou ry­tíř­skou eti­kou a Če­cho­vo­vým tragi­ko­mic­kým hle­dá­ním smys­lu ži­vo­ta a s tím­to kre­di­tem vstu­pu­jí do no­vých po­loh po­stav i ja­ko ob­je­vi­te­lé. Jsou to muži osla­be­ní ve své his­to­ric­ké gen­de­ro­vé ro­li a nu­ce­ní ke kon­fron­ta­ci s žen­ský­mi aspek­ty se­be sa­ma.

Sna­ha trans­for­mo­vat „kla­si­ku“ je v dra­ma­tur­gii Ji­ho­čes­ké­ho di­va­dla pa­tr­ná od ná­stu­pu ře­di­tel­ky Mar­ti­ny Schle­ge­lo­vé. Opro­ti ra­di­kál­ně po­ja­té adap­ta­ci Švejk 2022, kte­rou jsem vi­dě­la v rám­ci fes­ti­va­lu Již­ní spoj­ka vlo­ni, je Crim­pův Cyra­no z Ber­ge­ra­cu v re­žii Ada­ma Svo­zi­la pod­stat­ně kon­zer­va­tiv­něj­ší. Ohle­dá­vá te­ku­té hra­ni­ce po­li­tic­kých a gen­de­ro­vých ten­den­cí a ma­né­vru­je s ni­mi v du­chu zla­té éry ma­lých scén i ná­sle­du­jí­cí nor­ma­li­za­ce, kdy se slo­víč­ka­ři­lo a žong­lo­va­lo se skry­tý­mi vý­zna­my. Ta­ko­vá for­ma ji­ho­čes­ké pod­krov­ní scé­ně Na Pů­dě ur­či­tě slu­ší. Já jsem ale po­strá­da­la onu vy­brou­še­nost, kte­rou si se zmí­ně­ným ob­do­bím spo­ju­ji. V Cyra­no­vi tvůr­ci pří­liš spo­lé­ha­li na ex­trém­ní vý­ra­zy. Břit­kost, sí­la a ryt­mus sou­čas­né­ho ja­zy­ka, do kte­ré­ho Mar­tin Crimp pře­ve­dl Rostan­dův text, by­ly v ně­kte­rých scé­nách otu­pe­né prá­vě la­ví­ro­vá­ním me­zi tra­dič­ním po­je­tím a pro­gre­sí. 

Pro­stup­nost po­my­sl­né­ho zr­ca­dla za­čí­ná u in­sce­nač­ní for­my di­va­dla na di­va­dle a vý­tvar­né­ho ře­še­ní. Roko­ko­vou scé­nu roz­dě­lu­je por­tál na před­ní a zad­ní část, při­čemž spo­leč­nost na opač­né stra­ně pro­chá­zí eman­ci­pa­cí od fran­couz­ské re­vo­lu­ce po tu post­mo­der­ní. Kris­ti­án (Pe­pa Hon­zík) s vi­zá­ží sed­lá­ka z Al­šo­vých ob­ráz­ků, při­je­de do me­t­ro­po­le sba­lit hol­ku. Na­ra­zí na ne­kon­venč­ní a se­be­jis­tou Ro­xa­nu (Eliš­ka Brumov­ská), in­te­li­gent­ní eman­ci­po­va­nou re­bel­ku s vku­sem ovliv­ně­ným be­at­ní­ky a pro­test­son­gem. Pro­kla­mo­va­nou ve­d­lej­ší lin­kou in­sce­na­ce je ta­ké té­ma oli­gar­chie včet­ně té tu­zem­ské. Sou­dím tak na zá­kla­dě pří­spěv­ků v pro­gra­mu. Je prav­da, že fran­couz­ská tri­ko­ló­ra mů­že být me­ta­fo­rou sa­me­to­vé re­vo­lu­ce a drag que­en Lig­nière (To­máš Kobr) se dá na­hléd­nout v kon­tex­tu po­tla­čo­vá­ní osob­ních svo­bod, ale té­ma oli­gar­chie mi uni­ka­lo. 

Mez­ní­kem pro roz­bi­tí por­tá­lu a staré­ho rám­ce je vál­ka ve Viet­na­mu. Ná­znak od­po­ru kvě­ti­no­vých dě­tí pro­ti he­ge­mon­ní mas­ku­li­ni­tě a es­tab­lishmen­tu jsem však in­ter­pre­to­va­la až ex post. Sto­po­vat od­ka­zy k his­to­ric­ké­mu vý­vo­ji by­lo ná­roč­né a mož­ná to tvůr­ci od di­vá­ků ani ne­o­če­ká­va­jí. Dů­le­ži­tá je re­flexe myš­len­ko­vé­ho vý­vo­je mo­der­ní spo­leč­nos­ti. Ob­ro­ze­né po­sta­vy z re­ne­sanč­ní­ho pří­bě­hu for­mu­jí no­vo­do­bé­ho Cyra­na a zá­ro­veň je­ho jed­na­ní re­flek­tu­jí.

Kdo je te­dy sou­čas­ný Cyra­no? Bodrá tvář a sty­li­za­ce To­má­še Drá­pe­ly v hlav­ní ro­li evo­ku­je před­sta­vu vi­dlá­ka, stár­nou­cí­ho hips­te­ra v tren­kách, kte­ré­ho ve čty­ři­ce­ti vy­ho­di­li z ma­ma-ho­te­lu. Na­vzdo­ry hr­din­ské­mu en­t­rée a bri­lant­ním ja­zy­ko­vým sou­bo­jům je od po­čát­ku čím­si ne­sym­pa­tic­ký. Ne­má cha­risma ry­tí­ře a džen­tl­me­na, je to do jis­té mí­ry se­bestřed­ný, ublí­že­ný fra­jer. S bás­nic­kým na­dá­ním, ovšem bez oné ušlech­ti­lé pod­sta­ty pra­vé­ho mu­že, no­si­te­le ry­tíř­ských ide­á­lů. Pů­vod­ní Rostan­dův hr­di­na z roku 1897 je ve své no­vé po­lo­ze čím dál víc vy­ko­ře­ně­ný a svou ne­jis­to­tu skrý­vá za škra­boš­ku s no­sem při­po­mí­na­jí­cím fa­lic­ký sym­bol. Čis­tý štít je pou­há zá­stěr­ka pro ne­zvlád­nu­tou kri­zi střed­ní­ho vě­ku a mož­ná i pro ne­pa­tr­né po­chy­by o vlast­ní se­xu­ál­ní ori­en­ta­ci. Psy­cho­log by k té­hle vy­bled­lé na­po­do­be­ni­ně Alle­na Gin­sber­ga asi do­dal, že ni­kdy ne­vy­kro­či­la ze stí­nu své ani­my. Ve chví­li Cyra­no­vy smr­ti ho roz­hoř­če­ná Ro­xa­na prá­vem usvěd­čí ze zba­bě­los­ti.

Če­cho­vův Strý­ček Váňa z roku 1899 je na kon­flik­tu ide­á­lu a sku­teč­nos­ti po­sta­ve­ný. Je to oh­nis­ko vnitř­ní­ho tragi­ko­mic­ké­ho dra­ma­tu Iva­na Voj­nic­ké­ho, hr­di­ny z car­ské­ho Rus­ka, ve kte­rém se svá­ří vští­pe­ná pod­ří­ze­nost tra­dič­ní spo­le­čen­ské hi­e­rar­chii s bo­la­vou ne­ko­neč­nos­tí rus­ké ši­ro­či­ny. Po­led­ne ži­vo­ta je vý­zva ke zpy­to­vá­ní smys­lu do­sa­vad­ní­ho ži­tí. Vá­ňo­vo hoř­ko-směš­né bi­lan­co­vá­ní pro­vá­zí frustra­ce, ne­na­pl­ně­né tou­hy, fu­ri­ant­ství i po­chyb­nos­ti o vlast­ní hod­no­tě. Sto­jí za to si to při­po­me­nout, pro­to­že pro­ti­chůd­nos­tí to­ho­to pro­ce­su vy­u­žil brit­sko-ir­ský dra­ma­tik Si­mon Ste­phens. Hr­di­na je­ho mo­nod­ra­ma­tu Váňa in­te­gru­je všech­ny klí­čo­vé si­tu­a­ce a po­sta­vy bez ohle­du na gen­der. Lon­dýn­ská in­sce­na­ce s An­drew Scot­tem uká­za­la, jak skvě­lou he­rec­kou pří­le­ži­tost če­cho­vov­ská one-man-show na­bí­zí. V Di­va­dle v Řez­nic­ké ob­sa­di­li Mi­cha­la Ker­na a by­la to vy­ni­ka­jí­cí vol­ba. Je­di­ně vše­stran­ný he­rec mohl do­stát kon­cep­tu re­ži­sér­ky Di­a­ny Šol­tý­so­vé a je­jí­ho tý­mu, kte­rý po­sou­vá mo­nod­ra­ma na uni­ver­zál­ní úro­veň ale­go­ric­ké mo­ra­li­ty.

Ker­nův Váňa je Kdo­ko­li 21. sto­le­tí. Bosá an­dro­gyn­ní po­sta­va v bí­lém sáč­ku a kalho­tách, vy­puš­tě­ná z dře­vě­né pře­prav­ní bed­ny, pře­hrá­vá pu­b­li­ku gro­tesk­ně ni­hi­lis­tic­kou show o mar­nos­ti by­tí v mo­der­ním ot­roc­tví. Na­mís­to smr­tí­cí ko­sy nad ní vi­sí lá­hev vod­ky, hroz­ba i pro­stře­dek k ukon­če­ní utr­pe­ní. Mi­chal Kern mě­ní gri­ma­sy, ges­ti­ku­la­ci a hlas přes­ně a s ele­gan­cí, ja­ko by ne­pře­vlé­kal jen mas­ky, ale rov­nou ce­lá tě­la. Pa­ro­di­zu­je po­ci­ty a pó­zy a v kaž­dé po­sta­vě je au­ten­tic­ký. Gen­der ne­ní dů­le­ži­tý – dů­le­ži­tý je pou­ze roz­mno­žo­va­cí pud. Pod tla­kem exis­ten­ci­ál­ní tís­ně je sex zá­chran­ná brz­da pro ukot­ve­ní v tě­les­nos­ti. Ste­phens ak­tu­a­li­zu­je nejen ja­zyk a ně­kte­rá jmé­na, ale ta­ké po­sou­vá otáz­ku ži­vot­ní­ho po­slá­ní. A to smě­rem k umě­lec­ké ko­mu­ni­tě. Váňa ne­obě­tu­je nej­lep­ší lé­ta ne­schop­né­mu pro­fe­so­ro­vi. Je­ho tragé­dií je, že svůj do­mně­lý ta­lent pro­mar­ní ve pro­spěch au­to­ra fil­mo­vých re­ma­ků. 

Co se tý­če muž­ství, dá se Váňa v Ker­no­vě in­ter­pre­ta­ci vní­mat i po­hle­dem hlu­bin­né psy­cho­lo­gie. Už ně­ko­li­krát jsme se se­tka­la s ná­zo­rem, že roz­pouš­tě­ní gen­de­ro­vých ro­lí ote­ví­rá kaž­dé­mu je­din­ci kon­takt s ar­che­ty­py opač­né­ho po­hla­ví. Otáz­kou je, kdy zá­pad­ní ci­vi­li­za­ce o ten­to kon­takt při­šla a kam pod vli­vem po­kry­tec­kých so­ci­ál­ních no­rem spě­je. Proč po­va­žu­je­me jem­no­cit za při­ro­ze­nou, žá­dou­cí vlast­nost bás­ní­ka (Cyra­na), ale jem­no­cit bo­jov­ní­ka (což je i muž v kaž­do­den­ním bo­ji o vý­dě­lek) za sla­bost od­sou­ze­nou k po­hr­dá­ní?  Obě in­sce­na­ce muž­ství ze zkost­na­tě­lých no­rem osvo­bo­zu­jí. Gro­tesk­ní Váňa jde při­tom ješ­tě dál a uka­zu­je opač­ný ex­trém, ke kte­ré­mu sou­čas­ná gen­de­ro­vá po­li­ti­ka spě­je.

Mar­tin Crimp pod­le Ed­mon­da Rostan­da: Cyra­no z Ber­ge­ra­cu. Re­žie Adam Svo­zil, dra­ma­tur­gie Jo­sef Kač­mar­čík, scé­na Klá­ra Fle­ko­vá, kos­týmy Voj­těch Ha­nyš, po­hy­bo­vá spo­lu­prá­ce Da­nie­la Šiš­ko­vá. Pre­mi­é­ra 5. 4. 2024 v Ji­ho­čes­kém di­va­dle v Čes­kých Bu­dě­jo­vi­cích. 

Si­mon Ste­phens pod­le A. P. Če­cho­va: Váňa. Pře­klad Zuza­na Jo­s­ko­vá, re­žie Di­a­na Šol­tý­so­vá, dra­ma­tur­gie De­ni­sa Ká­br­to­vá, vý­pra­va Ag­nie­sz­ka Pá­tá – Ol­dak, hud­ba Ib­by, po­hy­bo­vá spo­lu­prá­ce Ja­ro­sla­va Koš­ko­vá, li­ght de­sign Mag­da­le­na Klá­ra Hůlo­vá. Pre­mi­é­ra 15. 1. 2025 v Di­va­dle v Řez­nic­ké, Pra­ha.