So­ci­ál­ní ak­ti­vist­ka a anar­chist­ka Em­ma Gol­d­man (1869–1940) ve své do­bě pů­so­bi­la ja­ko vý­razná po­li­tic­ká i spo­le­čen­ská osob­nost. Vzbu­zo­va­la mno­hé kon­tro­ver­ze, a to nejen me­zi ve­řej­nos­tí, jež po­u­ka­zo­va­la na je­jí do­mně­le ne­u­spo­řá­da­ný ži­vot a vol­nost mra­vů, ale i me­zi fe­mi­nist­ka­mi a pří­z­niv­ci žen­ské eman­ci­pa­ce, kte­ré pro­vo­ko­va­la je­jí os­t­rá kri­ti­ka a in­di­vi­du­a­lis­mus. Gol­d­man se rov­něž v do­bě vše­o­bec­né­ho opo­je­ní bol­še­vic­kou re­vo­lu­cí v zá­pad­ních le­vi­co­vých umě­lec­kých a po­li­tic­kých kru­zích po­sta­vi­la za svo­bo­du člo­vě­ka a v kni­ze Jak jsem se zkla­ma­la v Rus­ku (1923) po­psa­la ne­bez­pe­čí, kte­rá ze so­vět­ské­ho pře­vra­tu ply­nu­la. Po vy­puk­nu­tí ob­čan­ské vál­ky ve Špa­něl­sku se vy­da­la pod­po­řit anar­chis­ty.

Esej Tragé­die žen­ské eman­ci­pa­ce, kte­rou zde v pře­kla­du při­ná­ší­me, spa­dá do ob­do­bí prv­ní vl­ny fe­mi­nis­mu, jež usi­lo­va­la pře­de­vším o zrov­no­práv­ně­ní žen v po­li­ti­ce, v za­měst­ná­ní, ve vzdě­lá­vá­ní. Gol­d­man však kri­ti­zu­je le­ga­lis­mus a vnějš­ko­vost té­to pro­mě­ny, a nejen že před­jí­má již vl­nu dru­hou, ale dů­ra­zem na me­zi­lid­ské vzta­hy, pé­či o dě­ti a part­ner­ství ob­ra­cí po­zor­nost k té­ma­tům, kte­ré se ve fe­mi­nis­mu vý­raz­ně ob­je­vu­jí až s ná­stu­pem eti­ky pé­če v osm­de­sá­tých le­tech dva­cá­té­ho sto­le­tí (pře­de­vším u Ca­rol Gil­li­gan, jež pro­ble­ma­ti­zu­je in­di­vi­du­a­lis­tic­ké po­je­tí mo­rál­ky ig­no­ru­jí­cí vý­znam ma­teř­ství). Gol­d­man po­dob­ně ja­ko Gustav Lan­dauer, je­hož esej jsme uved­li v pře­de­šlém čís­le, spo­ju­je in­di­vi­du­ál­ní a ko­lek­tiv­ní roz­měr osvo­bo­ze­ní a uka­zu­je, že svo­bo­da jed­not­liv­ce je nut­ně spo­je­na se vzta­hem k dru­hým.

Za po­zor­nost sto­jí i au­tor­či­na hlu­bo­ká obe­zná­me­nost s li­te­ra­tu­rou a dra­ma­tem. Di­va­dlo vů­bec zna­me­na­lo pro anar­chis­mus po­čát­ku dva­cá­té­ho sto­le­tí vý­znam­né­ho umě­lec­ké­ho part­ne­ra (na roz­díl od „po­kleslé­ho“ ki­na ší­ří­cí­ho před­sud­ky a ste­re­o­ty­py). Ne­ní pro­to di­vu, že Gol­d­man se o dra­ma in­ten­ziv­ně za­jí­ma­la, vě­ři­la v je­ho eman­ci­pač­ní po­ten­ci­ál a vě­no­va­la mu sé­rii ana­lýz, jež vy­da­la pod ná­zvem Spo­le­čen­ský vý­znam mo­der­ní­ho dra­ma­tu (1914). I zde ji za­jí­ma­la té­ma­ta vý­cho­vy, ma­teř­ství a ro­di­ny. Umě­la ostře kri­ti­zo­vat i pře­hna­nou po­do­bu ma­teř­ské pé­če. V ana­lý­ze Strin­d­ber­go­vy hry Otec po­zna­me­na­la: „Mat­ka zot­ro­ču­je las­ka­vos­tí – pou­tem, kte­ré se hůře sná­ší a z ně­hož je těž­ší unik­nout než od bru­tál­ní ru­ky ot­ce.“ Po­dob­ně ja­ko o téměř se­dm­de­sát let poz­dě­ji Ca­rol Gil­li­gan si po­všimla, že sku­teč­ná eman­ci­pa­ce že­ny mu­sí za­hr­no­vat na­le­ze­ní rov­no­váhy me­zi svo­bo­dou mat­ky a dí­tě­te: „Pra­vé ma­teř­ství, stej­ně ja­ko ot­cov­ství, ne­spo­čí­vá v tom, že dí­tě for­mu­je­me k ob­ra­zu své­mu ne­bo mu vnu­cu­je­me vlast­ní před­sta­vy a myš­len­ky, ale že mu do­pře­je­me svo­bo­du a pří­le­ži­tost har­mo­nic­ky se roz­ví­jet pod­le je­ho vlast­ních mož­nos­tí, bez pře­ká­žek a ome­zo­vá­ní.“ Stá­le ak­tu­ál­ní po­znám­ka v epo­še za­mě­ře­né na vý­kon, sou­tě­ži­vost a se­be­roz­voj, kdy jsou dě­ti pře­tí­že­ny krouž­ky, stu­di­em a ži­vot­ním sty­lem svých ro­di­čů…

Pře­klad a ko­men­tář J. Mo­tal

Tragé­die žen­ské eman­ci­pa­ce (1911)

Em­ma Gol­d­man

Za­čí­nám při­zná­ním: bez ohle­du na všech­ny po­li­tic­ké a eko­no­mic­ké te­o­rie za­bý­va­jí­cí se fun­da­men­tál­ní­mi od­liš­nost­mi me­zi růz­ný­mi sku­pi­na­mi v rám­ci lid­stva, bez ohle­du na tříd­ní a ra­so­vé roz­dí­ly, bez ohle­du na všech­ny umě­lé hra­ni­ce me­zi prá­vy že­ny a prá­vy mu­že se do­mní­vám, že exis­tu­je bod, kde se ty­to způ­so­by od­li­šo­vá­ní mo­hou se­tkat a srůst v je­den do­ko­na­lý ce­lek.

Ne­hod­lám před­lo­žit mí­ro­vou smlou­vu. Vše­o­bec­ný spo­le­čen­ský an­ta­go­nis­mus, jenž dnes ovlá­dl ce­lý náš ve­řej­ný ži­vot a kte­rý vzni­kl pů­so­be­ním pro­ti­chůd­ných a pro­ti­klad­ných zá­jmů, se roz­pad­ne na ku­sy, až se usku­teč­ní re­or­ga­ni­za­ce na­še­ho spo­le­čen­ské­ho ži­vo­ta za­lo­že­ná na zá­sa­dách hos­po­dář­ské spra­ve­dl­nos­ti.

Mír ne­bo har­mo­nie me­zi po­hla­ví­mi a jed­not­liv­ci ale ne­mu­sí nut­ně zá­vi­set na vnějš­ko­vém zrov­no­práv­ně­ní lid­ských by­tos­tí, ani ne­vy­ža­du­je eli­mi­na­ci in­di­vi­du­ál­ních rysů a zvlášt­nos­tí. Pro­blém, před nímž dnes sto­jí­me a jenž mu­sí vy­ře­šit nej­bliž­ší bu­douc­nost, je ten­to: jak být sám se­bou, a při­tom v jed­no­tě s ostat­ní­mi, jak hlu­bo­ce cí­tit se vše­mi lid­ský­mi by­tost­mi a zá­ro­veň za­cho­vat své vlast­ní po­va­ho­vé ry­sy. To se mi je­ví ja­ko zá­klad, na němž se mů­že bez pro­ti­ven­ství a pro­ti­klad­nos­ti se­tkat ma­sa a jed­not­li­vec, sku­teč­ný de­mo­krat a sku­teč­ná in­di­vi­du­a­li­ta, muž a že­na. Mot­tem by ne­mě­lo být: Od­pusť­te si na­vzá­jem; spí­še Po­chop­te se na­vzá­jem. Ni­kdy mne zvlášť ne­o­slo­vi­la čas­to ci­to­va­ná vě­ta Ma­da­me de Sta­ël: „Všech­no po­cho­pit zna­me­ná všech­no od­pus­tit“. Pách­ne zpo­věd­ni­cí. Od­pus­tit bliž­ní­mu vy­vo­lá­vá před­sta­vu fa­ri­zej­ské nad­řa­ze­nos­ti. Po­cho­pit své bliž­ní je do­sta­teč­né. To­to při­zná­ní čás­teč­ně před­sta­vu­je mé zá­klad­ní sta­no­vis­ko na eman­ci­pa­ci že­ny a je­jí úči­nek na ce­lé po­hla­ví.

Eman­ci­pa­ce by mě­la že­ně umož­nit být člo­vě­kem v pra­vém slo­va smys­lu. Vše, co v ní dych­tí po uplat­ně­ní a ak­ti­vi­tě, by se mě­lo pro­je­vit na­pl­no; všech­ny umě­lé pře­káž­ky by mě­ly být pro­lo­me­ny a ces­ta k vět­ší svo­bo­dě by mě­la být vy­čiš­tě­na od všech po­zůstat­ků sta­le­tí pod­ří­ze­nos­ti a ot­roc­tví.

To byl pů­vod­ní cíl hnu­tí za eman­ci­pa­ci žen. Do­sa­vad­ní vý­sled­ky však že­nu izo­lo­va­ly a olou­pi­ly ji o pra­me­ny štěs­tí, pro ni tak dů­le­ži­té­ho. Pou­há vnějš­ko­vá eman­ci­pa­ce udě­la­la z mo­der­ní že­ny umě­lou by­tost, při­po­mí­na­jí­cí vý­tvo­ry fran­couz­ské ar­bo­ris­ti­ky s je­jí­mi ara­bes­ko­vý­mi stro­my, py­ra­mi­da­mi, ko­ly a věn­ci; co­ko­li, jen ne tva­ry, jichž by do­sáh­la pro­je­vem vlast­ních vnitř­ních kva­lit. Ta­ko­vých umě­le vy­pěs­to­va­ných rost­lin žen­ské­ho po­hla­ví na­jde­me vel­ké množ­ství, zejmé­na v tak­zva­né in­te­lek­tu­ál­ní sfé­ře na­še­ho ži­vo­ta.

Svo­bo­da a rov­nost pro že­ny! Ja­ké na­dě­je a tou­hy vzbu­zo­va­la ta­to slo­va, po­pr­vé vy­slo­ve­na ně­kte­rý­mi z nej­ušlech­ti­lej­ších a nej­sta­teč­něj­ších du­ší těch dní. Nad no­vým svě­tem mě­lo vy­jít slun­ce v pl­né zá­ři a slá­vě; v tom­to svě­tě mě­la že­na ří­dit svůj osud svo­bod­ně – cíl, jenž si jis­tě za­slou­ží nad­še­ní, od­va­hu, vy­tr­va­lost a ne­u­tu­cha­jí­cí úsi­lí fan­tas­tic­ké­ho množ­ství prů­kop­ní­ků a prů­kop­nic, kte­ří vsa­di­li vše pro­ti svě­tu před­sud­ků a ne­vě­do­mos­ti.

I mé na­dě­je vzhlí­že­jí k to­mu­to cí­li, ale do­mní­vám se, že eman­ci­pa­ce že­ny, jak je dnes in­ter­pre­to­vá­na a prak­ti­ko­vá­na, to­ho­to vel­ké­ho cí­le ne­do­sáh­la. Chce-li být dnes že­na sku­teč­ně svo­bod­ná, če­lí nut­nos­ti eman­ci­po­vat se od eman­ci­pa­ce. To mů­že znít pa­ra­dox­ně, avšak je to tím, že je to až pří­liš prav­da.

(…)

Bo­ha­tý in­te­lekt a jem­ná du­še jsou ob­vykle po­va­žo­vá­ny za ne­zbyt­né atri­bu­ty hlu­bo­ké a krás­né osob­nos­ti. V pří­pa­dě mo­der­ní že­ny slou­ží ty­to atri­bu­ty ja­ko pře­káž­ka k pl­né­mu pro­sa­ze­ní je­jí by­tos­ti. Již ví­ce než sto let je sta­rá for­ma man­žel­ství, za­lo­že­ná na bib­lic­kém „do­kud smrt ne­roz­dě­lí“, od­su­zo­vá­na ja­ko in­sti­tu­ce svr­cho­va­nos­ti mu­že nad že­nou, je­jí na­pros­tou pod­ří­ze­nost je­ho roz­ma­rům a pří­ka­zům a ab­so­lut­ní zá­vis­lost na je­ho jmé­nu a pod­po­ře. Zno­vu a zno­vu se pře­svěd­či­vě do­ka­zo­va­lo, že sta­rý man­žel­ský vztah ome­zo­val že­nu na funk­ci mu­žo­vy slu­žeb­ni­ce a no­si­tel­ky je­ho dě­tí. A přes­to na­jde­me mno­ho eman­ci­po­va­ných žen, kte­ré dá­va­jí před­nost man­žel­ství se vše­mi je­ho ne­do­stat­ky před stís­ně­nos­tí ži­vo­ta v ne­se­zda­ném svaz­ku: stís­ně­ném a ne­sne­si­tel­ném pro oko­vy mo­rál­ních a spo­le­čen­ských před­sud­ků, jež kře­čo­vi­tě spou­tá­va­jí žen­skou při­ro­ze­nost.

Vy­svět­le­ní ta­ko­vé ne­dů­sled­nos­ti mno­ha vy­spě­lých žen je tře­ba hle­dat v tom, že ni­kdy sku­teč­ně ne­po­cho­pi­ly vý­znam eman­ci­pa­ce. Mys­le­ly si, že je­di­né, co je po­tře­ba, je ne­zá­vis­lost na vněj­ších ty­ra­ni­ích; vnitř­ní ty­ra­ni, mno­hem škod­li­věj­ší pro ži­vot a růst – etic­ké a spo­le­čen­ské kon­ven­ce – by­li po­ne­chá­ni své­mu osu­du; a ti se o se­be po­sta­ra­li vskut­ku dob­ře. Zdá se, že v hla­vách a srd­cích nej­ak­tiv­něj­ších před­sta­vi­te­lek žen­ské eman­ci­pa­ce se jim da­ří stej­ně dob­ře ja­ko v hla­vách a srd­cích na­šich ba­bi­ček.

Ti­to vnitř­ní ty­ra­ni ma­jí mno­ho po­dob: ve­řej­né mí­ně­ní, co řek­ne mat­ka, bra­tr, otec, te­ta či ja­ký­ko­li pří­buz­ný, co řek­ne pa­ní Grun­dy­o­vá, pan Com­stock, za­měst­na­va­tel, škol­ská ra­da? Co řek­nou všich­ni tihle otra­vo­vé, mo­rál­ní de­tek­ti­vo­vé, věz­ni­te­lé lid­ské­ho du­cha? Do­kud se že­na ne­na­u­čí jim všem vzdo­ro­vat, stát pev­ně na vlast­ních no­hou a tr­vat na své ne­o­me­ze­né svo­bo­dě, na­slou­chat hla­su své při­ro­ze­nos­ti, ať už vo­lá po nej­vět­ším ži­vot­ním po­kla­du – lás­ce k muži, ne­bo po své nej­vel­ko­le­pěj­ší vý­sa­dě – prá­vu po­ro­dit dí­tě, ne­mů­že se na­zý­vat eman­ci­po­va­nou. Ko­lik eman­ci­po­va­ných žen má dost od­va­hy na to, aby si při­zna­ly, že hlas lás­ky vo­lá, di­vo­ce bi­je na je­jich hruď a do­ža­du­je se vy­sly­še­ní, uspo­ko­je­ní?

(…)

Nej­vět­ší ne­do­sta­tek dneš­ní eman­ci­pa­ce spo­čí­vá v je­jí umě­lé str­nu­los­ti a úz­ko­prsos­ti, kte­ré v du­ši že­ny vy­vo­lá­va­jí prázd­no­tu, jež jí ne­do­vo­lí pít z pra­me­ne ži­vo­ta. Jed­nou jsem po­zna­me­na­la, že me­zi sta­ro­mód­ní mat­kou či hos­ti­tel­kou, jež vždy bdí nad štěs­tím svých ra­to­les­tí a po­hod­lím těch, kte­ré mi­lu­je, a sku­teč­ně no­vou že­nou je hlub­ší vztah, než me­zi po­sled­ní jme­no­va­nou a je­jím prů­měr­nou, eman­ci­po­va­nou sestrou. Stou­pen­ci eman­ci­pa­ce mě pří­mo a jed­no­du­še pro­hlá­si­li za ne­zna­bož­ni­ci, vhod­nou le­da tak na hra­ni­ci. Je­jich sle­pá hor­li­vost jim ne­do­vo­li­la po­cho­pit, že mé srov­ná­ní sta­rých a no­vých žen mě­lo pou­ze do­ká­zat, že znač­ná část na­šich ba­bi­ček mě­la v ži­lách ví­ce kr­ve, mno­hem ví­ce hu­mo­ru a důvti­pu a roz­hod­ně vět­ší množ­ství při­ro­ze­nos­ti, dob­ro­sr­deč­nos­ti a pro­s­to­ty než vět­ši­na na­šich eman­ci­po­va­ných pro­fe­si­o­ná­lek, jež pl­ní vy­so­ké ško­ly, učeb­ní sá­ly a růz­né úřa­dy. To ne­zna­me­ná vrá­tit se do mi­nu­los­ti, ani to ne­od­su­zu­je že­nu do je­jí sta­ré sfé­ry, do ku­chy­ně a dět­ské­ho po­ko­je.

Zá­chra­na spo­čí­vá v ráz­ném po­cho­du vpřed k lep­ší a jas­něj­ší bu­douc­nos­ti. Po­tře­bu­je­me ne­o­me­ze­ně růst ze sta­rých tra­dic a zvy­ků. Hnu­tí za žen­skou eman­ci­pa­ci za­tím udě­la­lo jen prv­ní krok tím­to smě­rem. Je tře­ba dou­fat, že na­be­re sí­lu udě­lat dal­ší. Vo­leb­ní prá­vo ne­bo rov­ná ob­čan­ská prá­va mo­hou být dob­rý­mi po­ža­dav­ky, ale sku­teč­ná eman­ci­pa­ce ne­za­čí­ná ani u vo­leb, ani u sou­dů. Za­čí­ná v du­ši že­ny. His­to­rie nám ří­ká, že kaž­dá utla­čo­va­ná tří­da do­sáh­la sku­teč­né­ho osvo­bo­ze­ní od svých pá­nů vlast­ním úsi­lím. Je nut­né, aby si z to­ho že­na vza­la po­u­če­ní, aby si uvě­do­mi­la, že je­jí svo­bo­da do­sáh­ne tak da­le­ko, jak da­le­ko do­ká­že jít vlast­ní­mi si­la­mi. Pro­to je pro ni mno­hem dů­le­ži­těj­ší, aby za­ča­la se svou vnitř­ní re­ge­ne­ra­cí, aby se zba­vi­la tí­hy před­sud­ků, tra­dic a zvy­ků. Po­ža­da­vek rov­ných práv ve všech ži­vot­ních po­vo­lá­ních je spra­ved­li­vý a po­cti­vý; ale ko­nec­kon­ců nej­zá­sad­něj­ším prá­vem je prá­vo mi­lo­vat a být mi­lo­ván. Má-li se totiž čás­teč­ná eman­ci­pa­ce stát úpl­nou a sku­teč­nou eman­ci­pa­cí že­ny, bu­de muset skon­co­vat se směš­nou před­sta­vou, že být mi­lo­vá­na, být mi­láč­kem a mat­kou je sy­no­ny­mem ot­roc­tví ne­bo pod­ří­ze­nos­ti. Bu­de se muset zba­vit ab­surd­ní před­sta­vy o du­a­lis­mu po­hla­ví ne­bo o tom, že muž a že­na před­sta­vu­jí dva an­ta­go­nis­tic­ké svě­ty.

Ma­li­cher­nost roz­dě­lu­je, vel­ko­ry­sost spo­ju­je. Buď­me ši­ro­cí a vel­cí. Ne­pře­hlí­žej­me ži­vot­ně dů­le­ži­té vě­ci kvů­li množ­ství ma­lič­kos­tí, s ni­miž se po­tý­ká­me. Prav­di­vé po­je­tí vzta­hu obou po­hla­ví ne­při­pouš­tí pod­ma­ni­te­le a pod­ma­ně­nou; zná jen jed­nu vel­kou věc: bez­mezně se roz­dá­vat, abychom by­li bo­hat­ší, hlub­ší a lep­ší. Je­di­ně to mů­že za­pl­nit prázd­no­tu a pro­mě­nit tragé­dii žen­ské eman­ci­pa­ce v ra­dost, bez­mez­nou ra­dost.

Úvod­ní ob­rá­zek: por­trét­ní fo­to­gra­fie Emmy Gol­d­man od J. H. Ken­ta z roku 1886, ar­chiv Emmy Gol­d­man, In­ter­nati­o­nal In­sti­tu­te of So­cial His­to­ry, ví­ce zde.