Chi Jang Yin je ame­ric­ká ex­pe­ri­men­tál­ní fil­mař­ka a ku­rá­tor­ka, kte­rá se za­mě­řu­je na od­krý­vá­ní ne­vi­di­tel­né his­to­rie. Ve své tvor­bě pra­cu­je s roz­ma­ni­tý­mi me­di­ál­ní­mi for­ma­mi včet­ně kla­sic­ké­ho fil­mo­vé­ho ma­te­ri­á­lu či vir­tu­ál­ní re­a­li­ty. Or­ga­ni­zu­je vý­sta­vy v ga­le­ri­ích, vy­u­ču­je na fil­mo­vé fa­kul­tě De­Paul Uni­ver­si­ty v Chi­ca­gu. Za­bý­vá se pře­de­vším té­ma­tem ná­si­lí. Je­jí tvor­ba by­la oce­ně­na na fes­ti­va­lech po ce­lém svě­tě. Z ini­ci­a­ti­vy umě­lec­ké sku­pi­ny Dí­lo a dí­ky pod­po­ře Di­va­del­ní fa­kul­ty JA­MU, Fa­kul­ty so­ci­ál­ních stu­dií MU­NI a FA­MU na pře­lo­mu úno­ra a břez­na na­vští­ví Čes­kou re­pub­li­ku a před­sta­ví svo­ji prá­ci.

Pro va­ši tvor­bu je dů­le­ži­té fy­zič­no, při­tom jste fil­mař­ka. Jak to jde do­hro­ma­dy?

Má tvor­ba vy­chá­zí z fo­to­gra­fie a per­for­ma­tiv­ních umě­ní. Fo­to­gra­fie mě in­spi­ro­va­la k pře­mýš­le­ní nad tím, jak mé­dia umož­ňu­jí růz­né úh­ly po­hle­du na jed­nu věc. Když má­te v ru­ce ka­me­ru a jste s ní sám, je to in­tim­ní úhel po­hle­du, kte­rý je pou­ze va­ší per­spek­ti­vou. A sou­vi­sí s mís­tem, na kte­rém sto­jí­te, s ča­sem, po­kaž­dé vi­dí­te tu sa­mou věc ji­nak. Tak­že fo­to­gra­fie mi da­la po­znat, že ne­e­xis­tu­jí žád­né ob­jek­tiv­ní his­to­ric­ké do­ku­men­ty. Vše vy­chá­zí ze sub­jek­tiv­ní­ho po­cho­pe­ní si­tu­a­ce. Je to kri­tic­ký, fi­lo­zo­fic­ký ná­zor.

Na per­for­ma­tiv­ních umě­ních mě za­se za­jí­má fy­zic­ká kva­li­tu po­hy­bu, čas a spo­je­ní s pu­b­li­kem i se se­bou sa­mou. Za­tím jsem ne­vi­dě­la, že by ně­ja­ké ji­né mé­di­um do­ká­za­lo to, co per­for­ma­tiv­ní umě­ní. A ne­mys­lím tím kla­sic­ké di­va­dlo, ale ex­pe­ri­men­tál­ní per­for­man­ci. Ta­ko­vou, při níž je člo­věk v po­hy­bu, rozostře­ný, ne­mu­sí vů­bec být na je­viš­ti. Per­for­man­ce je pro mě po­hyb, po­u­ží­vá­ní před­mě­tů či vlast­ní­ho tě­la, pře­nos myš­le­nek po­mo­cí něj. V per­for­ma­tiv­ním umě­ní je vý­ji­meč­né spo­je­ní s pu­b­li­kem, se kte­rým se stá­vá umě­lec jed­ním. Je v tom mno­ho ne­vě­do­mé­ho, co po­tom vy­chá­zí na­je­vo pro­střed­nic­tvím to­ho­to me­ta­fy­zic­ké­ho pro­ce­su. To, co si mys­lím, se mů­že li­šit od to­ho, co dě­lám, jak se po­hy­bu­ji. A pak se stá­vám svěd­kem to­ho, co skr­ze tě­lo vy­šlo na­je­vo.

Ex­pe­ri­men­tu­je­te ta­ké s vir­tu­ál­ní re­a­li­tou.

Po­sled­ních dva­cet let se sou­stře­dím na ex­pe­ri­men­tál­ní film. A ten vy­chá­zí z ki­ne­ma­to­gra­fie, te­dy z vy­u­ži­tí plo­ché­ho pro­sto­ru, na kte­rém se vy­ja­dřu­jí myš­len­ky. Když jsem se do­sta­la k vir­tu­ál­ní re­a­li­tě, za­u­jal mě pře­de­vším zá­ži­tek po­hle­du 360 stup­ňů. Mís­to to­ho, abys­te se­dě­li v ki­ně a hle­dě­li na plo­chu před se­bou, na plát­no, má­te na so­bě za­ří­ze­ní, kte­ré vás za­no­ří do pro­stře­dí, jež se roz­pro­stí­rá ko­lem vás. Je to skvě­lá kom­bi­na­ce vlast­ní pa­mě­ti, fo­to­gra­fic­ké­ho umě­ní ve fil­mu a per­for­man­ce. Pro­to­že vir­tu­ál­ní re­a­li­ta, to je to by­tí v pří­tom­nos­ti, by­tí v ztě­les­ně­ní, mož­nost cí­tit dru­hé­ho člo­vě­ka. Em­pa­tie. V tom při­po­mí­ná per­for­ma­tiv­ní umě­ní.

Pra­cu­je­te s mé­dii, po­hy­bu­je­te se ve fil­mo­vém prů­mys­lu a no­vých tech­no­lo­gi­ích, což jsou ob­las­ti dlou­ho opa­no­va­né muži. Jak se vám – ja­ko že­ně – tvo­ří v ta­ko­vém pro­stře­dí?

Gen­der je per­for­man­ce. Na jed­né stra­ně je tu po­hla­ví, kte­ré uka­zu­je, jak jsme bi­o­lo­gic­ky kon­stru­o­vá­ni. Ve­d­le to­ho je tu per­for­man­ce to­ho po­hla­ví či­li vý­kon, kte­rým se stá­vá­me že­nou či mu­žem. A v tom­to oka­mži­ku to pře­stá­vá být jas­né, pro­to­že exis­tu­je ví­ce způ­sobů jed­ná­ní, kte­ré mů­že­me po­va­žo­vat za muž­ské, ne­bo žen­ské. Uměl­ci po­tom mo­hou být her­ci, kte­ří vy­u­ží­va­jí tře­ba mas­ku­li­ni­tu, aby do­sáh­li ně­ja­ké­ho účin­ku – ve štá­bu, k her­cům a po­dob­ně. Pros­tě při na­tá­če­ní fil­mu vy­u­ží­va­jí svo­ji gen­de­ro­vou per­for­man­ci.

Bu­du vy­chá­zet ze své zku­še­nos­ti, pro­to­že ne­chci zo­bec­ňo­vat. Jsem že­na. Mo­je po­hla­ví i gen­der jsou žen­ské. Cí­tím se v tom vel­mi dob­ře, a to pro­to, že jsem na­šla, jak té­to per­for­man­ce vy­u­žít. Ja­ko že­na a fil­mař­ka s tím umím na­klá­dat. Na­pří­klad jsem zjis­ti­la, že li­dé nejsou tak os­tra­ži­tí, když je na­tá­čí že­na. Před­stav­te si, že za vá­mi při­jde chlap s ob­rov­skou ka­me­rou a vy oka­mži­tě za­čne­te být os­tra­ži­tí, pro­to­že ví­te, že to mys­lí váž­ně. Ale když za vá­mi při­jde fil­mař­ka a řek­ne pros­tě: „Můžu s vá­mi mlu­vit?“ Tak vět­ši­na li­dí ba­ri­é­ry ztrá­cí. A to je pro mě vý­ho­da.

Jak na­psa­la Susan Son­ta­go­vá, ka­me­ra je zbraň. To je me­ta­fo­ra. Když má zbraň muž, je to ji­né, než když ji má že­na. A to­ho vy­u­ží­vám. Můžu na­to­čit spous­tu ma­te­ri­á­lů, kte­ré by muži ne­moh­li. Před le­ty jsem to­či­la o pra­cov­ních pod­mín­kách v jed­né to­vár­ně v Čí­ně. Tam ne­mů­že na­krá­čet fil­mař a říct: „Jdu zdo­ku­men­to­vat, co se tu dě­je!“ Já tam při­šla se sku­pi­nou stu­den­tů a řek­la jsem, že mě moc za­jí­má, jak ta to­vár­na fun­gu­je, ukaž­te mi všech­ny ty skvě­lé vě­ci, kte­ré tu dě­lá­te. A oni si oprav­du mys­le­li: „To je jen žen­ská s ka­me­rou, to je v po­ho­dě.“ Tak jsme šli dovnitř, všech­no jsme na­to­či­li. A tak vzni­kl film Ma­ják (2010). Po­zi­tiv­ně jsem vy­u­ži­la před­sud­ky, abych zís­ka­la, co po­tře­bu­ji.

For­mo­val vás ně­jak váš pů­vod, te­dy že po­chá­zí­te z Čí­ny, od­kud va­še ro­di­na emi­gro­va­la?

My jsme ode­šli z Čí­ny přes Tchaj-wan do USA, a to vás nu­tí osvo­jit si ji­né způ­so­by myš­le­ní, hle­dat se­be sa­ma. Hod­ně mě to in­spi­ro­va­lo.

Mo­je ro­di­na mi­lo­va­la Čí­nu. By­lo mi pět let, když jsme ode­šli, ale mám ta­ko­vé hod­ně so­vět­ské vzpo­mín­ky na ra­né dět­ství, pa­ma­tu­ji si všech­ny ty hla­si­té re­pro­duk­to­ry, kte­ré by­ly všu­de a hlá­sa­ly: „Je čas vstá­vat! Je čas cvi­čit!“  Pa­ma­tu­ji si, jak jsme s tá­tou by­li v ki­ně a by­la to sa­má pro­pa­gan­da, ně­ja­ký pří­běh o ja­pon­ském vo­já­ko­vi, kte­rý bo­jo­val pro­ti čín­ské­mu vo­já­ko­vi, kte­rý byl sa­mo­zřej­mě ten hod­ný. Vní­ma­la jsem to ja­ko vzru­šu­jí­cí film o vál­ce, o pa­dou­cho­vi. Mo­je má­ma je ma­líř­ka, pro­fe­sor­ka umě­ní, a ta mi po­tom všech­no vy­svět­li­la, ho­vo­ři­la o kul­tur­ní re­vo­lu­ci. I když jsem re­vo­lu­ci ne­za­ži­la, mám po­cit, že jsem onu pa­měť zdě­di­la. Vím, co to zna­me­ná ztra­tit svo­bo­du. Co to je cen­zu­ra, au­to­cen­zu­ra.

Pak jsme se do­sta­li do Hon­g­kon­gu, kte­rý byl v té do­bě brit­skou ko­lo­nií. Cho­di­la jsem tam do brit­ské ško­ly, a to by­la úpl­ně od­liš­ná zku­še­nost. Na­jed­nou to ne­by­la cen­zu­ra, ale sys­te­ma­tic­ké do­dr­žo­vá­ní pra­vi­del. Všech­no lo­gic­ky dá­va­lo smy­sl. Pak jsme od­je­li na Tchaj-wan, ten byl za­se pa­de­sát let ja­pon­skou ko­lo­nií. A Ja­pon­sko je gen­de­ro­vě vel­mi přís­ně de­fi­no­va­né. Že­ny a muži zde ma­jí zce­la jas­né spo­le­čen­ské ro­le. Tam jsem po­pr­vé po­cho­pi­la, co to je gen­der. To by­la vý­bor­ná zku­še­nost.

Pak jsme se pře­stě­ho­va­li do Ka­na­dy, kde to je vel­mi po­dob­né ja­ko v USA. Oba ná­ro­dy si osvo­ji­ly men­ta­li­tu, že mo­hou být čím­ko­liv. Ma­jí po­cit, že je ne­sva­zu­je his­to­rie, snad jen tro­chu mi­nu­lost brit­ské ko­lo­nie a pů­vod­ní in­di­án­ská kul­tu­ra. Přes­to se to sna­ží vy­ma­zat, pro­to­že his­to­rii pí­še ví­těz. To mě fas­ci­no­va­lo, i vzhle­dem k to­mu, co jsem za­ži­la před­tím.

Pro mě ja­ko při­stě­ho­val­ky­ni to mě­lo ob­rov­ský vý­znam. Moh­la jsem všech­no vy­ma­zat, říct, že jsem no­vá, vy­mys­let si svo­ji vět­ši­no­vou, ame­ric­kou identi­tu. Ale tak to ve sku­teč­nos­ti ne­ní. Zjis­ti­la jsem, že mo­je his­to­rie ne­bo osob­ní drá­ha jsou tak vý­znam­né, že mi dá­va­jí vý­ho­du, kte­rou ji­ní ne­ma­jí. Tře­ba mno­hem jas­ně­ji vi­dím, co se teď v Ame­ri­ce dě­je.
 
A jak te­dy vní­má­te pro­mě­nu USA v po­sled­ních le­tech?

To je prin­cip ka­pi­ta­lis­mu. Už od osm­de­sá­tých let mi­nu­lé­ho sto­le­tí se jas­ně uka­zu­je, že jde o tříd­ní roz­dě­le­ní spo­leč­nos­ti, v níž jed­no pro­cen­to nej­bo­hat­ších ostat­ním ří­ká, co ma­jí dě­lat. A ví­te, když se po­dí­vá­te na se­znam nej­bo­hat­ších li­dí na svě­tě, všich­ni jsou to bí­lí muži. Pod­le mě sou­čas­ný boj pro­ti gen­de­ro­vě vy­rov­na­né po­li­ti­ce, in­klu­zi, je kvů­li ka­pi­tá­lu.

Mo­je té­ma je vál­ka. Za­bý­vám se vli­vem vál­ky na jed­not­liv­ce. A vál­ka je vždy ří­ze­ná vlá­dou, mo­cí. Jed­not­li­vec je v bez­moc­né po­zi­ci. Za­jí­má mě, co se s člo­vě­kem sta­ne, když ho pro­mě­ní vál­ka. A to nejen, když ji fy­zic­ky za­ži­je, ale i vál­ka v pa­mě­ti. Jsem vel­mi cit­li­vá na ja­ký­ko­liv druh ná­si­lí. Vlá­dy vždyc­ky chtě­jí ší­řit pří­běh, že oni jsou ti dob­ří. Ale pod tím je to­ho to­lik, co ne­ní vi­dět. A mě za­jí­má ten his­to­ric­ký mo­ment, proč se moc­ní li­dé roz­hod­li jít do vál­ky. Jak kon­stru­u­jí na­ra­tiv vál­ky, ja­ký je je­jich sku­teč­ný dů­vod. A ja­ký do­pad to má na jed­not­liv­ce.

To je zá­klad mo­jí tri­lo­gie o svr­že­ní ato­mo­vé bom­by Ame­ri­ča­ny na Ja­pon­sko (Byl jsem tam I–III, 2023–2024). Oni ji svrh­nout ne­mu­se­li, v té do­bě už by­lo Ně­mec­ko a Ja­pon­sko po­ra­že­no. Tru­man se tak roz­ho­dl, pro­to­že ne­chtěl, aby si Rus­ko při­psa­lo zá­slu­hy za ukon­če­ní vál­ky. Ví­me to z do­pi­su, kte­rý na­psal. By­lo tře­ba ospra­ve­dl­nit ar­má­dě, ce­lé Ame­ri­ce, proč vlá­da utra­ti­la to­lik pe­něz za vý­voj ato­mo­vé bom­by! Ale za­jí­ma­vé je, že vět­ši­na li­dí v USA stá­le vě­ří, že svr­že­ní té bom­by za­chrá­ni­lo je­jich ži­vo­ty.
 
To je za­jí­ma­vé, že náš roz­ho­vor kon­čí­me vál­kou. Za­ča­li jsme fy­zic­kým aspek­tem tvor­by…

Vál­ka je pou­ze fy­zic­ká. Ur­či­tě. Před­stav­te si – do­mov, tě­lo, to vše je zni­če­no. Co je víc ná­sil­né než vál­ka?

Chi Jang Yin vy­stou­pí na kon­fe­ren­ci Art as Ex­pe­ri­en­ce po­řá­da­né Di­va­del­ní fa­kul­tou JA­MU 27.–28. úno­ra 2025 v Br­ně a 3. břez­na se na FA­MU usku­teč­ní je­jí mas­terc­lass.