V divadle není téma mateřství ničím novým – objevuje se od antiky, odkud bychom mohli přes středověk pokračovat například až k hrdinkám norského dramatika Henrika Ibsena a pak rovnou k rakouské spisovatelce Elfriede Jelinek. Jediné, co se mění, jsou problémy, s nimiž se matky potýkají. Téma současného mateřství se v posledních letech otevírá poměrně často i v českých divadlech, ať už vážně či s notnou dávkou vtipu, na základě mýtů či skutečných příběhů, zcela aktuálně nebo nadčasově. Dnes se zastavíme u dvou pražských komorních inscenací.

FOTO Dita Havránková
Přizpůsobit se, či zaplatit
Nežijeme již v době, kdy ženy coby spořádané hospodyňky udržovaly domácnost precizně upravenou a večeři tak akorát teplou, než se manžel vrátí z práce, ale i dnes, v době, kdy se ženy vymanily ze škatulek usměvavých hereček z reklamy na Vitanu, domácnost s dítětem přece jen nějakou péči vyžaduje. Pohled na matku v roli uklízečky zaseknutou v tomto nevděčném procesu zkoumá komplexní divadelní mozaika Pravidla úklidu A studia Rubín.
Tři bezejmenné ženy (které hrají Anita Krausová, Martina Jindrová a Táňa Malíková) před diváky staví nekonečnou dřinu v podobě uklízení. Je to sisyfovský úděl – marná touha po něčem, čeho nelze dosáhnout na delší dobu. Generace žen jsou odsouzeny k vykonávání této činnosti, kterou je nikdo nikdy neučil, ale předpokládá se, že všechny mají tuto schopnost v genech. Režisérka Lucie Ferenzová problematiku pojímá s temným humorem. Pravidla úklidu v A studiu Rubín ukazují společnost, která ženy stále stereotypně zavírají do škatulek pečovatelek, ze kterých se už léta pokoušejí vymanit. Do jisté míry se jim to daří, protože pokud jde o matku z majetnějších kruhů, úklid přenechává najaté pracovní síle, aby se ona sama mohla věnovat péči a zdokonalování sebe sama.
Uklízení je v díle pojato i v rámci konfrontace se současnou ukrajinskou migrací. Ferenzová zpracovává znepokojivý pohled na ukrajinské ženy, které ač přicházejí z domoviny kvalifikované (jako například učitelka angličtiny či lékařka), v cizině nejsou vnímány jako rovné. Sociálně i kulturně je degradujeme na „holku pro všechno“. Ukrajinské ženy jsou pod tlakem nuceny přizpůsobit se, aby přežily, uživily vlastní rodinu a zvládly vykonávat onu nevděčnou práci s vyhlídkou, že se snad jednoho dne vrátí domů a v ideálním případě se budou moci věnovat profesi, které s opuštěním domova zanechaly. V inscenaci také vyniká výrazný rys ukrajinských žen – nezdolnost a houževnatost, která se však neobjevila až v současné rusko-ukrajinské válce. Degradace tamních žen a matek na levnou pracovní sílu trvá už od 90. let minulého století, kdy mnoho Ukrajinek emigrovalo za vidinou lepší budoucnosti (nejen) do našich zemí. Současná ruská okupace tuto problematiku pouze zvýraznila.
Jelikož v našich sociálně-ekonomických podmínkách tuto krizi většina matek řešit nemusí, zabývají se tak problémem úklidu jako stereotypu, z něhož je třeba se vymanit. Inscenace nenabízí uspokojivou odpověď na řešení ani jedné z krizí, místo toho odpovídá na tuto problematiku v rovině osobnější – chaos a nepořádek je stejně přirozenou součástí života jako jeho protějšek, a proto je důležité nedělat z nich sisyfovskou práci, kterou úklid v dnešní době být nemusí.

FOTO archiv divadla
Když srdce zeje prázdnotou
Inscenace, která se noří do pochmurných vod mateřství bez matky, je uváděna v Divadle pod Palmovkou. Máma v režii Tomáše Soldána vypráví příběh inspirovaný skutečným životním osudem exilové autorky Esther Bol (ruské emigrantky, která se rozhodla používa tento pseudonym), které ve čtyřech letech zemřela matka a zanechala jí jen sadu narozeninových dopisů. S hlavní hrdinkou Oljou (ztvárněnou Terezou Dočkalovou, jež je čerstvě nominována na Cenu divadelní kritiky) se setkáváme v den jejích 28. narozenin, kdy se chystá otevřít poslední dopis.
Dítě je vychováváno pod vlivem machistického otce, jenž nedokáže zapřít hrdou ruskou povahu, a následně babičkami, které nad děvčátkem drží pevnou ruku, což nezpochybnitelně na osobnosti stopu zanechá. Což vyústí v sérii nefunkčních vztahů, znásilnění, myšlenky na sebevraždu či hluboké stavy deprese. Neukotvená bytost hledající smysl, s níž život cloumá ode zdi ke zdi, vyžaduje to, co hledala již Amandine v Medea’s Children – trochu upřímné lásky a někoho, kdo by ji pomohl naučit se život alespoň nějak snášet, když ne chápat. Místo v srdci, které 28 let zeje prázdnotou, nedokážou nahradit slova a nehledě na to, kolik láskyplných vět dopisy unesou, žádný z nich nenahradí mateřskou lásku. Dopisy fungují jako jediné spojení minulosti s přítomností, matky s dcerou.
Mimo téma mateřství se i toto dílo prolíná s rovinou okupované Ukrajiny a na několika místech vyčnívá čistě nenávistný a výsměšně politizovaný postoj vůči ruskému diktátorovi, jehož nepochopitelné akce vedoucí k rozpoutání války, značně pokřivily vývoj hlavní hrdinky. Nepoukazuje se zde sice na vliv role matky jako v případě inscenace Pravidla úklidu, ale skrze apelativní výstupy jasně vyniká paralela a pocit vnitřního souznění s vlastním národem, který (stejně jako hlavní hrdinka) prožije znásilnění, trauma, které člověka i celý národ navždy poznamená, a s nímž se musí vyrovnat sám.
Soldánovo inscenační pojetí je protknuto ironickým humorem a nechává vyniknout především excelentní herectví Terezy Dočkalové a Rosalie Malinské, která v inscenaci ztvárňuje vedlejší postavy a místy vyjadřuje „vnitřní já“ hlavní hrdinky, také tvoří zvukovou kulisu, balancuje bolestné zkušenosti. Nevybalancuje ji sice natolik, aby člověk neodcházel v pochmurném zamyšlení, ale takový je záměr.
A nejde to jinak?
Prizmatem čtyř současných inscenací jsme poskládali obrázek mateřství jako komplexní a náročné úlohy v životě ženy. Díla propůjčují hlas matkám, jejichž názor je ve většinové společnosti brán v potaz spíše jako druhořadý. Poukazují na mnoho důvodů, proč se spousta žen rozhoduje dítě nemít. Evropské inscenace vyzdvihují problematiku dlouhodobé izolace od světa, nedostatečnou společenskou a sociální podporu, pomalu se dorovnávající žensko-mužské nerovnosti. Podobně i čeští tvůrci a české tvůrkyně poukazují na neustálé škatulkování matek, přičemž v našem prostředí jde především o roli všehoschopných žen v domácnosti bez prostoru k seberealizaci. Silně v tomto směru rezonuje i téma ukrajinské krize. V tomto případě jsou však lepší podmínky zatím v nedohlednu.
A Studio Rubín – Lucie Ferenzová a kolektiv: Pravidla úklidu. Režie Lucie Ferenzová, dramaturgie Dagmar Fričová, výprava a dramaturgická spolupráce Andrijana Trpković, hudba Markéta Ptáčníková, hrají Anita Krausová/Agáta Kryštůfková, Martina Jindrová a Táňa Malíková. Premiéra 9. května 2022.
Divadlo pod Palmovkou – Esther Bol: Máma. Režie Tomáš Soldán, dramaturgie Marina Feltlová, výprava Lenka Hollá, hudba Jan Šikl, dramaturgická spolupráce Ladislav Stýblo, pohybová spolupráce Daniela Hanelová, hrají Tereza Dočkalová a Rosalie Malinská. Premiéra 6. června 2024.
První díl, pojednávající o zahraničních inscenacích, čtěte ZDE.