Na pro­sin­co­vém fes­ti­va­lu Bož­ská Ko­me­die v Kra­ko­vě jsem vi­dě­la dvě só­lo­vá před­sta­ve­ní o se­xu­ál­ním ná­si­lí, kte­ré na že­nách pácha­jí muži. V obou he­reč­ka vy­prá­vě­la – slo­vem a po­hy­bem – pří­běh jed­né že­ny, jenž zá­ro­veň byl pří­bě­hem mno­ha dal­ších. Obě dí­la by­la in­ten­ziv­ní a pro mě vel­mi emo­tiv­ní. Kaž­dé ale z ji­né­ho dů­vo­du. Za­tím­co v Ra­pe­flower (Řepka) z Te­at­ru Ko­mu­na War­s­za­wa za­zně­lo mi­ni­mum slov a sí­la sdě­le­ní se skrý­va­la pře­de­vším v tě­les­nos­ti a po­hy­bu per­for­mer­ky, před­sta­ve­ní Oca­lo­ne (Pře­ži­vší) za­va­li­lo di­vác­tvo pří­va­ly slov a pa­to­su.

V obou tvůr­ci vý­raz­ně pra­cu­jí s pro­jek­ce­mi, kte­ré na mě opět za­pů­so­bi­ly di­a­me­t­rál­ně od­liš­ně.  V só­lu Řepka je vi­zu­ál­ní ro­vi­na vý­ji­meč­ná, ex­pe­ri­men­tál­ní a vý­zna­mo­nos­ná – pře­de­vším v mo­men­tech, kdy jsou na na­hé tě­lo per­for­mer­ky pro­mí­tá­ny vý­ře­zy ba­rok­ních ob­ra­zů. Ty ji do­kres­lu­jí, zmno­žu­jí a za­sa­zu­jí do ji­né­ho his­to­ric­ké­ho kon­tex­tu. V in­sce­na­ci Pře­ži­vší se v zad­ním plá­nu do omr­ze­ní opa­ku­jí čer­no­bí­lá vi­dea, iri­tu­jí­cí jsou pře­de­vším ob­ráz­ky pů­vab­ných děv­čat na roz­mlá­ce­ných pol­ských uli­cích, ne­bo upra­ve­né sním­ky he­reč­ky. Od­ha­du­ji to nej­ví­ce na „prá­ci“ AI, což byl prav­dě­po­dob­ně zá­měr – upo­zor­ně­ní, že lid­skost a je­di­neč­nost se z na­še­ho svě­ta ztrá­cí. Přes­to pro mě ne­mě­ly ji­nou, než prázd­ně ilu­stra­tiv­ní funk­ci.

Řepka – umě­ním pro­ti ná­si­lí

Na za­čát­ku před­sta­ve­ní se se­tká­vá­me s že­nou, kte­rá le­ží na­há na je­viš­ti a za ní je pouš­tě­na pro­jek­ce zá­ři­vé­ho řep­ko­vé­ho po­le. Zvy­ká­me si na je­jí na­ho­tu, se­zna­mu­je se s je­jím tě­lem. Po­té za­čne pro­vá­dět ne zce­la jas­né po­hy­by, me­zi no­hy má fa­lic­ký tu­bus… Přes­ně v oka­mži­ku, kdy už je abs­trak­ce dost, je nám bez bur­cu­jí­cích emo­cí stro­ze sdě­le­no, kde se to sta­lo a co ná­sle­do­va­lo. Při­chá­zí ta­ké otáz­ka: Proč jste ne­kři­če­la hla­si­tě­ji? A z tu­bu­su je vy­ta­žen vě­jíř.

Ha­na Ume­da v au­tor­ské per­for­man­ci Řepka¹ vy­prá­ví po­mo­cí tra­dič­ní­ho ja­pon­ské­ho tan­ce jiu­ta­mai, kte­rý vzni­kl v 19. sto­le­tí a byl pro­vo­zo­ván pou­ze že­na­mi, o jed­nom kon­krét­ním zná­sil­ně­ní. Ta­to udá­lost je za­sa­ze­na v ur­či­té kul­tu­ře a do­bě, ale od­rá­ží v so­bě všech­no ná­si­lí na že­nách, jež by­lo a bu­de. Kaž­dý po­hy­bo­vý znak, na­pě­tí, str­nu­lost, po­hyb ne­se hlu­bo­ké emo­ce, i když jim ev­rop­ské di­vác­tvo prav­dě­po­dob­ně ne­po­ro­zu­mí zce­la. Nesly­ší­te pří­liš slov, per­for­mer­ka má spo­rou mi­mi­ku. Vlast­ně to zní až pa­ra­dox­ně, že v té­to zá­měr­ně skrý­va­né, sym­bo­lic­ké i zna­ko­vé kon­krét­nos­ti lze na­jít ta­ko­vou sí­lu vý­po­vě­di.

Na na­hé tě­lo Ha­ny Ume­dy jsou pro­mí­tá­ny ji­né zne­u­ži­té že­ny, re­spek­ti­ve vý­ře­zy ole­j­o­ma­leb, kte­ré vy­tvo­ři­la ba­rok­ní ma­líř­ka Ar­te­mi­sia Gen­tie­leschi. Ta lé­ta zob­ra­zo­va­la Lukré­cii, kte­rá pod­le le­gen­dy spáchá se­be­vraž­du po­té, co ji zná­sil­nil Sex­tus Tarqui­nius. Ma­líř­ka ji za­chy­co­va­la na svých ob­ra­zech opa­ko­va­ně, čímž se sa­ma vy­rov­ná­va­la s trau­ma­tic­kým zá­žit­kem. To­lik zne­u­ži­tých žen z růz­ných et­nik a ča­sů v jed­nom před­sta­ve­ní ho­vo­ří skr­ze jed­no tě­lo a mno­ho dru­hů umě­ní zá­žit­ky ne­ko­neč­né­ho ná­si­lí. Když se na kon­ci před­sta­ve­ní za­čne Ha­na Ume­da ob­lé­kat do ci­vil­ní­ho ob­le­če­ní, di­vác­tvo se mu­sí ptát: Je vů­bec ná­pra­va mož­ná? Je ře­še­ním uka­zo­vá­ní osob­ních pří­bě­hů? Kdo vlast­ně na to­to před­sta­ve­ní při­šel a co změ­ní?

Pře­ži­vší – vy­čer­pá­va­jí­cí ho­vo­ry o ná­si­lí

Mo­nod­ra­ma Pře­ži­vší pod­le tex­tu Pi­o­t­ra Rowic­ké­ho a v re­žii Ma­ji Klec­zewské je pří­bě­hem Ire­ny K. z var­šav­ské čtvr­ti Ocho­ta. Vý­cho­zím bo­dem před­sta­ve­ní je od­ha­le­ní pa­mát­ní­ku obě­tem dru­hé svě­to­vé vál­ky ve Var­ša­vě, což po osm­de­sá­ti le­tech vy­vo­lá ve sta­ré že­ně otřes­né zá­žit­ky, jež se zdá­ly být za­po­me­nu­ty. V ten­to slav­nost­ní oka­mžik za­čne vy­prá­vět o tom, jak by­ly roku 1944 že­ny a dív­ky v Zie­le­ni­a­ku a je­ho oko­lí zná­sil­ňo­vá­ny jed­not­kou SS RO­NA (rus­kou osvo­bo­ze­nec­kou li­do­vou ar­má­dou). Ja­ká stig­ma­ta si pak nes­ly, jak je­jich ži­vot po­kra­čo­val až – dodnes, kdy do­sta­ly na chvil­ku hlas. Opět pří­běh jed­né dív­ky, kte­rý ovšem sym­bo­li­zu­je osu­dy všech žen sti­že­ných vál­kou. Je to bo­hu­li­bý zá­měr tvůr­ců, jen­že slo­vy a ký­čo­vi­tý­mi ob­ra­zy pře­pl­ně­ný. He­reč­ka Ag­nie­sz­ka Pr­ze­pi­ór­ska se chví­li hou­pe na hou­pač­ce, svlék­ne se do spod­ní­ho prádla, po­ma­že se kr­ví, ob­lék­ne se, po­bí­há po je­viš­ti, ztvár­ňu­je sta­rou i mla­dič­kou Ire­nu (he­reč­ka je čty­ři­cát­ni­ce, te­dy ani jed­na po­lo­ha ne­ní úpl­ně vě­ro­hod­ná).

Po ce­lou do­bu di­vá­kům nad hla­vou vi­sí je­di­né slo­vo, a to apel. A když jsou di­vá­ci na kon­ci vy­zvá­ni po­vstat, když za­zní vý­čet obě­tí ze Zie­le­ni­a­ku, aby se z ma­sy sta­li li­dé, je to oprav­du ne­pří­jem­né. Sa­mo­zřej­mě ne­chce­te vy­já­d­řit ne­úctu, ten­to tvůr­čí zá­měr však na mě pů­so­bil už ja­ko ci­to­vé vy­dí­rá­ní. Umě­lec­ké zpra­co­vá­vá­ní a při­po­mí­ná­ní trau­mat je bez­po­chy­by po­tře­ba a vě­řím, že na ji­né di­vác­tvo – pře­de­vším pol­ské, pev­ně spja­té s mís­tem a obe­zná­me­né s dě­jin­ným po­za­dím pří­bě­hu – moh­lo před­sta­ve­ní pů­so­bit i ka­tarz­ně.

Když to ne­chce, tak to ne­chce…

Pá­t­rám v pa­mě­ti, kdy jsem vi­dě­la v čes­kých di­va­dlech tak sil­né před­sta­ve­ní ja­ko by­la Řepka na Bož­ské ko­me­dii. V po­sled­ních třech le­tech se u nás do po­pře­dí do­sta­la jed­na „no­vá“, ve­řej­ně dis­ku­to­va­ná pro­ble­ma­ti­ka. By­la jis­tě ta­ké umoc­ně­ná ak­ti­vi­ta­mi stu­dent­ské ini­ci­a­ti­vy Ne!musíš to vy­dr­žet a me­di­ál­ním zve­řej­ně­ním pre­dá­tor­ské­ho, se­xu­ál­ní­ho zne­u­ží­vá­ní ně­ko­li­ka žen psy­chi­at­rem Ja­nem Ci­mic­kým a po­slan­cem Do­mi­ni­kem Fe­rim. Prv­ní jme­no­va­ný zne­u­žil své au­to­ri­ty lé­ka­ře, jenž měl do­tač­ným že­nám po­má­hat, a dru­hý ve­řej­ně vy­stu­po­val pro­ti ná­si­lí na že­nách. 

Jed­ná se o kon­sent, sou­hlas: se­xu­ál­ní akt je mož­ný pou­ze s vy­slo­ve­ným sou­hla­sem, ji­nak se jed­ná o zná­sil­ně­ní. V Čes­ku to­to té­ma umě­lec­ky ote­vřel pře­de­vším te­le­viz­ní se­ri­ál Pět let (pre­mi­é­ra roku 2022, scé­nář Sá­ra Ze­i­tha­m­me­ro­vá, re­žie Da­mi­án Von­drá­šek). Fakt, že se­xu­ál­ním ná­sil­ní­kem mů­že být i cel­kem mi­lý kluk od ve­d­le, jenž ne­od­ha­dl si­tu­a­ci, ne­po­cho­pil sig­ná­ly, ne­byl stříz­li­vý, vzbu­di­lo po­měr­ně sil­né a dů­le­ži­té de­ba­ty ve spo­leč­nos­ti. A zá­hy ná­sle­do­va­ly dvě di­va­del­ní in­sce­na­ce s po­dob­nou té­ma­ti­kou. Kon­sent pod­le hry Ni­ny Ra­i­ne v Či­no­her­ním klu­bu (pre­mi­é­ra v břez­nu 2023) v re­žii Ši­mo­na Do­mi­ni­ka vy­prá­věl o práv­ní­cích, zná­sil­ně­ní me­zi part­ne­ry, sou­du, kte­rý by měl ur­čit prav­du. Pod­le mé­ho ovšem text (po­pr­vé uve­de­ný roku 2017 lon­dýn­ském Ná­rod­ním di­va­dle) je v ně­ko­li­ka ohle­dech pří­bě­ho­vě pro­ble­ma­tic­ký a při in­sce­no­vá­ní se mů­že té­ma vze­přít. Re­žie Ši­mo­na Do­mi­ni­ka mou po­chyb­nost, zda lze o ta­ko­vém té­ma­tu vy­prá­vět for­mou „tragi­ko­me­die“, ješ­tě ze­sí­li­la. In­sce­na­ce té­to hry je od červ­na 2024 uvá­dě­na ta­ké v Di­va­dle J. K. Tyla pod ná­zvem Sou­hlas a v re­žii Ada­ma Do­le­ža­la.

Ve Švan­do­vě di­va­dle ma­jí stá­le na re­per­toá­ru oce­ňo­va­nou in­sce­na­ci Na prv­ní po­hled (pre­mi­é­ra v říj­nu 2023). Ta po­jed­ná­vá o tom­též – o zná­sil­ně­ní, o (ne)možnosti tres­tu pro ná­sil­ní­ka, je­li­kož je čas­to těž­ké vi­nu pro­ká­zat, a do­kon­ce i o úhlu po­hle­du obě­ti a ná­sil­ní­ka. Ma­rie Štíp­ko­vá by­la za hlav­ní ro­li práv­nič­ky, kte­ré sto­jí na obou stra­nách ba­ri­ká­dy – nej­pr­ve ja­ko ob­háj­ky­ně zlých chlap­ců a po­té ja­ko oběť, oce­ně­na v Ce­nách di­va­del­ní kri­ti­ky. He­reč­ka by­la oprav­du vý­bor­ná, zce­la přes­ně od­va­žo­va­la emo­ce. Pře­chod ze se­be­jis­to­ty do po­ní­že­nos­ti a ne­jis­to­ty vy­sta­vě­la s re­ži­sér­kou Lu­cií Fe­ren­zo­vou dob­ře. Přes­to mě mo­nod­ra­ma Su­zie Miller (po­pr­vé uve­de­no v ro­ce 2022 v lon­dýn­ském Di­va­dle Ha­rol­da Pin­tera) to­lik ne­za­sáh­lo, zvrat v jed­ná­ní, cí­tě­ní a myš­le­ní ústřed­ní po­sta­vy Tessy na mě pů­so­bil mír­ně vy­kon­stru­o­va­ně. A na­ko­nec mě opět zdo­lal pří­val slov.

Nej­sil­ně­ji tak na mě z in­sce­na­cí do­sud vi­dě­ných v Čes­ku za­pů­so­bi­lo dí­lo, jež mě­lo v Pra­ze pre­mi­é­ru již před de­se­ti le­ty. Na­mís­to fy­zic­ké­ho zná­sil­ně­ní po­jed­ná­va­lo o spo­le­čen­ském a psy­cho­lo­gic­kém ná­si­lí na že­nách, vy­smí­va­lo se gen­de­ro­vým ste­re­o­ty­pům. Mul­ti­me­di­ál­ní in­sce­na­ce Ne­ly Kor­ne­to­vé a je­jí­ho čes­ko-nor­ské­ho sou­bo­ru T.I.T.S. My Own Pri­va­te Pictu­re z roku 2015 vy­prá­vě­la o tom, co dě­lá por­no­gra­fie se že­nou ja­ko ob­jek­tem i sub­jek­tem. Ač z to­ho­to výčtu je nej­star­ší, přes­to na mě pů­so­bi­la nejau­ten­tič­tě­ji, a to pro svou dr­zost – což je oprav­du per­for­mer­ská vlast­nost, kte­rou se Ne­la vy­zna­ču­je a je to­mu dob­ře. Krát­ce ře­če­no, čím je té­ma pal­či­věj­ší, tím pro­ble­ma­tič­tě­ji vní­mám po­u­ží­vá­ní slov, ně­co pros­tě po­psat nelze, au­ten­ti­ci­tu na­chá­zím spí­še v tě­les­nos­ti, emo­cích a di­va­del­ních zna­cích.

Ko­mu­na War­s­za­wa – Ha­na Ume­da: Ra­pe­flower. Text, re­žie, cho­re­o­gra­fie a per­for­man­ce Ha­na Ume­da, dra­ma­tur­gie Wero­ni­ka Mu­rek, vi­deo Mar­ty­na Miller, hud­ba Ol­ga Mysłowska, svě­tel­ný de­sign Aleksan­dr Pro­wa­liński. Pre­mi­é­ra 8. červ­na 2024.

Dom Spo­tkań z His­to­rią, War­s­za­wa – Pi­o­tr Rowic­ki: Oca­lo­ne. Re­žie Ma­ja Klec­zewska, kos­týmy Konrad Pa­rol, hud­ba Ce­za­ry Duch­nowski, vi­deo Kr­zysz­tof Gar­ba­c­zewski, cho­re­o­gra­fie Sy­lwia Chut­nik, dr Wi­o­la Re­bec­ka, Jo­an­na Ro­lińska, hra­je Ag­nie­sz­ka Pr­ze­pi­ór­ska. Pre­mi­é­ra 30. zá­ří 2024.

——————————————————————

1. Pů­vod­ní ná­zev je Ra­pe­flower, což v pře­kla­du zna­me­ná Řepka. Na za­čát­ku před­sta­ve­ní je za per­for­mer­kou prá­vě ta­to rost­li­na pro­mít­nu­ta. Proč? Pů­so­bí zá­ři­vě, po­zi­tiv­ně, je pl­ná ži­vo­ta, květ ta­ké sym­bo­li­zu­je žen­ské po­hla­ví. Slo­vo „ra­pe“ – te­dy zná­sil­ně­ní – ob­sa­že­né v ti­tu­lu má sa­mo­zřej­mě ta­ké svůj jas­ný vý­znam. ↩︎