Ro­mán Na­ru­še­ní dě­je Emmy Kausc, kte­rá se do­sta­la do po­vě­do­mí čte­ná­řů na­pří­klad bás­nic­kou sbír­kou Cykly, roz­mlžu­je hra­ni­ce me­zi fik­cí a vzpo­mín­kou, me­zi pří­bě­hem a úva­hou. Au­tor­ka se v něm ob­ra­cí k vel­kým li­te­rár­ním vzo­rům, pře­de­vším k ar­gen­tin­ské­mu ve­li­ká­nu Jor­ge­mu Lu­i­si Bor­geso­vi, je­hož kon­cep­ty pa­mě­ti, iden­ti­ty a mís­ta vý­raz­ně re­zo­nu­jí je­jí pró­zou. Dí­lo Emmy Kausc je zá­ro­veň hlu­bo­ce tě­les­né a ne­bo­jí se té­ma žen­ské­ho tě­la pro­zkou­má­vat. Prá­vě skr­ze to­to prizma bu­du­je pří­běh, kte­rý se roz­pa­dá do frag­men­tů vzpo­mí­nek, fik­ce a do­te­ku mi­nu­los­ti.

Ro­mán Emmy Kausc se zje­vil v do­bě, kdy čes­ká pró­za nad­še­ně sle­do­va­la pro­za­ic­ké de­bu­ty Po­sled­ní lé­to Do­ro­ty Am­bro­žo­vé, Flo­ra Jo­ná­še Zbo­ři­la či Let­ni­ce Mi­rosla­va Hla­u­ča. Ne­ní po­chyb o tom, že rok 2024 je rokem prá­vě těch­to de­bu­tan­tů. Na­ru­še­ní dě­je se do to­ho­to pro­stře­dí ro­dí s ji­ným zá­jmem – vra­cí se k vel­ké ro­má­no­vé tra­di­ci a ja­ko předob­raz si vy­bí­rá již zmí­ně­né­ho Bor­gese. Je­ho vliv na text Emmy Kausc je zjev­ný – již před za­čát­kem ro­má­nu, na prv­ních stra­nách kni­hy, vi­dí­me ci­tát z Bor­geso­vy kni­hy: „Exis­tu­je Alef v nit­ru ka­me­ne?… Na­ší mys­lí pro­sa­ku­je za­po­mně­ní. I u mne tra­gic­ká ero­ze let fal­šu­je a stí­rá ry­sy Be­a­tri­zi­ny tvá­ře.“¹ Jed­ná se prá­vě o my­sl, za­po­mně­ní a s ním spo­je­nou té­ma­ti­ku pa­mě­ti, co rá­mu­je ro­mán Na­ru­še­ní dě­je. 

Pří­běh, ode­hrá­va­jí­cí se pře­de­vším ve Vel­ké Bri­tá­nii, skr­ze frag­men­ty a útrž­ky od roku 2015 do roku 2016 ma­pu­je ži­vot pro­ta­go­nist­ky Emmy. Ta se po sa­me­to­vé re­vo­lu­ci pře­stě­ho­va­la s mat­kou do Lon­dý­na. V pro­mluvách ji pro­ta­go­nist­ka ozna­ču­je ja­ko Zuza­nu, poz­dě­ji se do­zví­dá­me, že tr­pí ne­vy­lé­či­tel­nou ne­mo­cí a zá­hy umí­rá. Po smr­ti mat­ky se Em­ma se­zna­mu­je s fo­to­gra­f­kou Aly­o­nou, se kte­rou si vy­bu­du­je in­tim­ní a hlu­bo­ký vztah. Jed­no­ho dne Aly­o­na mi­zí, sleh­ne se po ní zem a Em­ma zů­stá­vá bez od­po­vě­dí. Au­tor­ka od to­ho­to smě­řo­vá­ní opouš­tí sotva, co pří­běh za­čí­ná, po­sou­vá hle­dá­ní a pá­t­rá­ní po Aly­o­ně do abs­trakt­ní ro­vi­ny, do úrov­ně vzpo­mí­ná­ní, fik­ce a pří­bě­hu. Kon­struk­cí, kte­rá po­de­pí­rá pří­běh, je pře­de­vším au­tor­či­na zá­li­ba ve vy­tvá­ře­ní fik­ce a úvah nad ní. V tom­to sty­lu psa­ní v mno­hém při­po­mí­ná i Mi­la­na Kun­de­ru, kte­rý po­dob­ně pro­ná­šel ve svých ro­má­nech úva­hy nad ro­má­no­vou te­o­rií. Kausc to dě­lá ob­dob­ně, shod­ná je ta­ké re­pe­ti­ce těch­to úvah. Po­dob­ně ja­ko Bor­ges za­se zkou­má ro­vi­ny pa­mě­ti a tes­tu­je je otáz­ka­mi: Kam všu­de sa­há na­še pa­měť? Ja­kým způ­so­bem for­mu­je pří­běhy a jsou na­še vzpo­mín­ky dru­hem fik­ce? 

Pro Bor­gese by­la pa­měť mís­tem, la­by­rin­tem a ne­u­ce­le­nou kon­struk­cí, do kte­ré jsme my, čte­ná­ři za­sa­ze­ni. Na dru­hou stra­nu však ta­ké, jak tvr­dí pro­ta­go­nist­ka ro­má­nu Emmy Kausc, vní­mal se­be a vlast­ní identi­tu skr­ze li­di a měs­ta, kte­ré znal: „Jor­ge Lu­is Bor­ges se ne­chal ně­ko­li­krát sly­šet, že si ne­ní jis­tý vlast­ní exis­ten­cí. Jis­to­tu čte­ná­ři na­o­pak po­sky­to­val ná­sled­ný vý­čet: po­klá­dal se za pro­ces­to­va­ná měs­ta a tře­ba i za že­ny, kte­ré mi­lo­val.“² Au­tor­ka v dí­le sil­ně te­ma­ti­zu­je tě­les­nost, pře­de­vším tu žen­skou, kte­rá je fun­da­men­tál­ně na­po­je­na na pa­měť: „Před osví­cen­ským vy­ná­le­zem ad­res po­u­ží­va­li li­dé nej­růz­něj­ší mne­mo­tech­nic­ké po­můc­ky, spo­lé­ha­li se na vztah pa­mě­ti a mís­ta. Ad­re­sář na­hra­zo­va­ly zvu­ky, vů­ně a zá­pa­chy. Tě­lo si pa­ma­tu­je, po­mys­le­la jsem si.“³ Čte­nář má tak mož­nost fe­mi­nis­tic­ké­ho čte­ní, čte­ní skr­ze že­nu, kte­ré od­ha­lu­je sto­py pří­bě­hu a fik­ce. Ta­to me­to­da in­ter­pre­ta­ce tex­tu je zá­vis­lá na žen­ských po­sta­vách, kte­ré v dí­le hra­jí ústřed­ní ro­li. Jsou, aby si pa­ma­to­va­ly. Je­jich tě­la tu nejsou jen pro uspo­ko­je­ní tu­žeb mužů, jak to ně­kdy vi­dí­me v na­ši spo­leč­nos­ti, jsou pře­na­še­či ča­su, vzpo­mí­nek a trau­mat. Žen­ská tě­les­nost je ústřed­ní mo­tiv ro­má­nu, kte­rý fun­gu­je ta­ké ja­ko vlast­ní ja­zyk. Skr­ze tě­lo vní­má pro­ta­go­nist­ka dě­ji­ny, vlast­ní mi­nu­lost i sou­čas­nost. My­to­lo­gie žen­ské čás­ti ro­di­ny je za­lo­že­na na do­te­ku: „My­to­lo­gie žen v na­ší ro­di­ně mlu­vi­la jas­ně: če­ho se do­tk­ly, to změ­ni­ly k ne­po­zná­ní.“⁴ Tě­lo je pro au­tor­ku sub­jek­tiv­ní vní­má­ní re­a­li­ty (po­dob­ně ja­ko pro Bor­gese je čis­tá iden­ti­ta sub­jek­tiv­ní) a má mož­nost ucho­vá­ní vzpo­mí­nek, kte­ré se do něj ob­tisk­nou. 

Aly­o­na je vy­prá­vě­na skr­ze tě­les­nou zku­še­nost, zá­klad­ní vje­my člo­vě­ka. Tě­lo je ne­ko­neč­nou ná­do­bou vzpo­mí­nek a útrap, kte­ré ho dě­la­jí ne­do­sa­ži­tel­ným a ne­ko­neč­ným. Z tě­la, zejmé­na žen­ské­ho, se stá­vá ne­spo­leh­li­vý vy­pra­věč. Chrá­ní se. Žen­ské tě­lo je sta­veb­ním ka­me­nem svě­ta: „Žen­ská tě­la exis­tu­jí ja­ko hroz­ba i ná­sled­ná po­zván­ka k tres­tu za všech­no, čím v na­ší spo­leč­nos­ti jsou. Jsou pod ne­u­stá­lým do­hle­dem in­sti­tu­cí, li­dí i ja­zy­ka. Všich­ni do jed­no­ho ja­ko by če­ka­li na mo­ment, kdy tě­lo pře­sta­ne na­pl­ňo­vat oče­ká­vá­ní: za­čne chřad­nout a uva­dat. Zpo­ma­lu­jí­cí tě­lo je stej­ně ne­bez­peč­né ja­ko tě­lo, kte­ré se mě­ní, vzdo­ru­je ja­zy­ku, li­dem i in­sti­tu­cím. Na žen­ských tě­lech jsme po­sta­vi­li ce­lé spo­leč­nos­ti.“⁵

Kausc v tom­to smys­lu vy­tvá­ří ro­mán o fik­ci, o pa­mě­ti a o že­ně. Zkou­má je­ho mož­nos­ti, ohý­bá ho a sklá­dá je­ho po­do­bu skr­ze frag­men­ty. Au­tor­ka te­ma­ti­zu­je fy­zic­ké tě­lo skr­ze ja­zyk, tě­lo tex­tu, kte­ré se ob­dob­ně stá­vá no­si­te­lem pa­mě­ti. Kruh se uza­ví­rá.

Mo­ti­vů ale v ro­má­nu Na­ru­še­ní dě­je na­jde­me ví­ce – od fik­ce, ča­su, eko­kri­ti­ky přes mo­der­ní umě­ní a li­te­ra­tu­ru. Všech­ny ty­to prv­ky sklá­da­jí do­hro­ma­dy mo­zai­ku tex­tu, kte­rý do­ká­že čte­ná­ře po­hl­tit shlu­kem pís­men a je mož­né, že se v něm čte­nář pár­krát ztra­tí. I přes ob­čas­nou plo­chost ro­má­nu, kte­rá se ob­je­vu­je pře­de­vším v re­pe­ti­ci di­a­lo­gů, jež po pár dal­ších čte­ní ztrá­cí na re­le­vant­nos­ti, je pro­za­ic­ký de­but Emmy Kausc vý­raz­ným pří­spěv­kem do sou­čas­né­ho čes­ké­ho ro­má­nu, kte­rý jak se uka­zu­je, bu­de do­mi­no­ván žen­ským psa­ním. Aly­o­na v ro­má­nu sa­ma do­dá­vá: „Li­te­ra­tu­ra že­ny a je­jich vnitř­ní ži­vo­ty po­tře­bu­je.“⁶

KAUSC, Em­ma. Na­ru­še­ní dě­je. Br­no: Host 2024, 285 s.

——————————

1. s. 9 ↩︎
2. s.150 ↩︎
3. s. 30 ↩︎
4. s. 34 ↩︎
5. s. 49 ↩︎
6. s. 189 ↩︎