Básník, spisovatel, pravidelný přispěvatel časopisu Nový prostor a cestovatel Dominik Obruča už řadu let vozí na společenské akce s přáteli, jen tak do hospody, ale i na různá autorská čtení složku papírů s pozoruhodnými dramatickými situacemi a dialogickými scénami, minidramaty. Když na to přijde, rozdá papíry lidem kolem sebe, určí úlohy a poloimprovizované divadelní představení může začít. Časem se mu papíry nahromadily do takové míry, že se rozhodl je sestavit do knihy. „Specifické pro takové čtení bylo, že herci neměli žádný čas na přípravu, tudíž četli, aniž by tušili, kam se příběh vyvine či jaké další postavy se v textu objeví,“ popisuje „příběh knihy“ v jejím závěru. Nakladatele nakonec našel v mladém nezávislém podniku Kateřiny Lotty Bartošové Ouklejky. Kniha pod lapidárním názvem Absurdní dramata a minidialogy vyšla v závěru minulého roku a dobře ilustruje úskalí i možnosti vystavění dramatické situace na malé ploše.
Zdá se, že výchozím a určujícím momentem k psaní byla autorovi nějaká forma frustrace zejména z nefunkční mezilidské komunikace, což ostatně absurdní dramatika dokázala vždy ve své historii jedinečně zdůraznit. V tomto ohledu je Dominik Obruča jejím poctivým pokračovatelem. V každém ze zhruba dvou desítek uvedených textů lze nalézt nějaké schéma tvořící páteř i maso této tradice, ať už je to cílené znejišťování, kdo je kdo, jaká postava zrovna mluví – například téměř dokonalá miniatura Pan Kabrhel, v níž dvě figury postupně svlékáním masek nabývají více rolí, aby nakonec dospěli k hádce o tom, kdo z nich je pan Kabrhel. Takto vystavěná situace přirozeně klade velké nároky na precizní dialogickou výměnu, která tu nachází své limity hned zkraje, kdy jedna postava reaguje na příchod druhé postavy překvapeně, ale hned ve druhé replice už je to ona, kdo říká, že za druhou postavou přišla něco jí oznámit… A obávám se, že nejde o autorovu schválnost.
Ať už jde o symboliku, která je patrná za každým textem a člověk je pak může číst jako svého druhu podobenství – v této rovině vyniká zejména drama Oni vstupující do širokého pole „velkobratrské“ literatury tematizující obavy „malého“ člověka z permanentního dohledu nějaké vyšší moci. Anebo ať je to kontakt s úřednickým šimlem jako svým způsobem už autonomní subkategorie absurdna – v tomto případě se autor inspiroval zbujelou administrativou, kdy za každým formulářem stojí řada jiných formulářů a člověk se dostává do stavu nemožnosti celým administrativním procesem vůbec projít – viz Důležitý formulář. Nebo de facto anekdota o nemožné domluvě s úředníkem v Multialogu úřednickém.
Značná část dramat je postavena na konfliktu mezi lidmi, na stupňující se agresi, která v případě drobnůstky Nerušení dokonce eskaluje v přehnaně tarantinovský masakr, jímž končí původně přehnané ohledy a slušné jednání mezi dvěma postavami navzájem se ujišťující, že se neruší. Výjimku tvoří Podomní prodejce, kde konflikt není prostředek, nýbrž cíl – v podstatě jde o rozvedenou anekdotu o tom, že podomní prodejce klidu a pohody uměle vyvolá v cizí domácnosti konflikt, neklid, napětí a nechá si zaplatit, aby odešel, čímž se mu skutečně podaří prodat klid a pohodu. A dvojice Běžci a Sebevrazi, která, ač tematicky zcela nepříbuzná, staví na dialogických partnerech ocitnuvších se v absurdní situaci. V prvním případě při setkání „aktivistů“ (běžci, pán skákající v pytli, letec) za nějakou „chvályhodnou“ věc, například za mír, oteplování, proti zdražování alkoholických nápojů apod. V druhém pak rozhovor dvojice sebevrahů, kterak se sprovodit ze světa a kterak tak učinili jejich přátelé, kdy se tak v zásadě vytváří představa o jakémsi běžném kolektivu se společným zájmem a sdílející tipy, kde sehnat vhodné prostředky, na jakém místě a jak vůbec sebevraždu vykonat atd. Obě dramata jsou pak variací zmiňovaného Pana Kabrhela – všechny tři staví na iritujícím kumulování slov a neustálém opakování již řečeného až do efektu bezvýznamných, vyprázdněných replik. V případě Sebevrahů to ovšem poněkud kontroverzně vede k tomu, že z něčeho tak extrémně bolestného a fatálního, jako je sebevražda, se stane směšnost. Směšnými se ale jeví především sami protagonisté a v zásadě je pak úplně jedno, co je tématem jejich hovoru. Otázka tedy zní, co je vlastně autorovým záměrem. Ze zesměšňování sebevražd bych jej nerad obviňoval, ale měla-li to být jen ad absurdum dovedená vyprázdněnost některých mezilidských konverzací, snad připomínající plochost chatů, není možná téma sebevražd zrovna nejvhodnější, protože se prostě směšnosti ve své podstatě vzpírá. V případě Běžců a Pana Kabrhela to ovšem funguje bezvadně.
Pozoruhodná je také představa vstupu legendárního Godota na scénu. Obruča ve hře Senzace domyslel, jak by to mohlo vypadat, když se lidstvo Godota konečně dočká. Lidstvo v době plné hrůz, násilí a krizí o něj však nijak nejeví zájem a prostřednictvím dvojice postav Jirky a Honzy jej dokonale ignoruje. V téhle miniatuře autor perfektně zvládl anekdotické naložení s Beckettovou klasikou i překvapivou pointou a výsledkem je jedno z nejsevřenějších děl v knize.
Paradoxně nejsilnější je kniha v hravých doplňcích, ať už je to formulář Doplň si sám, kde si můžou účastníci napsat podle daných pravidel vlastní hru, Minidialogy coby podařený pokus o redukci mezilidské komunikace na naprosté minimum odhalující její častou bezobsažnost. A za vůbec nejpodařenější považuji Poetické intermezzo, které ocení všichni, kdo se kdy snažili získat práci a byli opakovaně neúspěšní. Báseň je složená z útržků zpráv, patrně mailové korespondence se zaměstnavateli, a obnažuje úřednické ptydepe až na kost. Recesistická povaha knihy je dokonale završena v závěrečných Často kladených odpovědích představujících desatero typických odpovědí na otázky, které tu ale nejsou uvedeny.
Na závěr je třeba říct, že nápaditost, překvapivost a často i inspirativnost uveřejněných textů narušuje nepříliš nápaditý slovník, důraz na nepřirozenou spisovnost v představě, že může být nositelem humoru. Dílem snad ano, ale použit takto plošně, zbytečně to postavy zplošťuje. Zdá se pak, jako by autor psal jen jednu postavu, protože odhlédnuto od tématu situace, ničím se od sebe drtivá většina postav neliší, jsou zaměnitelné, proto neautentické. Absurdita, o niž autorovi šlo, se realizuje pouze v originalitě nápadu, realizace je ale často krkolomná a jednotvárná a nesena neživými postavami. Tím se pohříchu umenšuje účinek nápadu. Zvolený krátký útvar přirozeně nenabízí moc prostoru pro živější charakteristiku, když ale různé postavy v různých situacích říkají tatáž slova a reagují týmž způsobem, vypovídá to spíše o těžko dosažitelných ambicích. Navzdory tomu všemu je kniha poměrně výjimečným počinem na poli současně vydávané dramatiky a zasloužila by si jistě srovnání třeba s aktuálními typově podobnými Groteskami Michala Šandy. Jsem docela zvědav na Obručovo „větší“ drama, jež naznačuje v ediční poznámce. Cit pro pointování dramatických situací mu rozhodně nechybí.
OBRUČA, Dominik: Absurdní dramata a minidialogy. Praha: Ouklejky, 2024, 224 s.