Čte­nář: Ne­ní tu bobr, co oku­su­je elek­tric­ké ka­be­ly.

Spi­so­va­tel: Obá­vám se, že jste ne­po­cho­pil pod­sta­tu.

Čte­nář: Žád­ní bobři!

Spi­so­va­tel: Přes­ně.

Čte­nář: Jak to­muhle mů­že­te ří­kat ro­mán?

Spi­so­va­tel vez­me tuž­ku, kte­rou po­de­pi­so­val kni­hu a vrh­ne se na čte­ná­ře.

Za­bod­ne čte­ná­ři tuž­ku do hrud­ní­ku.

Obě po­sta­vy spo­lu zá­pa­sí.

Do zá­pa­su se vmí­sí lout­ka bob­ra.

Vzá­pě­tí me­zi ku­li­sy sáh­ne ru­ka lout­ká­ře a od­stra­ní čte­ná­ře.

Ze­mřel.

Za­bit.

En­de.

Šlus.

Bobr: Než jste ji zka­zi­li, by­la to­hle lout­ko­vá hra, ne mís­to či­nu!

Ma­cbe­th: Ne­na­bí­zí se ji­né vý­cho­dis­ko než mat.

Král Lear: (zma­te­ně) Jsou tu mo­ji věr­ní pěš­ci?

Othello: Ja­go, pře­su­nul jsi mé­ho střel­ce.

Ja­go: (po­tu­tel­ně) Věř­te mi, mě­lo to dob­rý dů­vod, pa­ne.

Ri­chard III.: (sto­jí upro­střed ša­chov­ni­ce na e4) Ko­ně!

Ma­cbe­th: Za­po­mněl slí­bit za tu her­ku krá­lov­ství.

Král Lear: Jezd­ci, do úto­ku!

Hamlet: Mů­že­me už hru ukon­čit a jít si pro piz­zu?

Je­viš­tě je za­sa­ze­no do po­ho­ří s ně­ko­li­ka bal­va­ny v po­pře­dí.

Ad­ri­a­na hra­je na pr­da­fon po­cho­do­vé pís­ně do ryt­mu mra­ven­cům,

kte­ří jsou všu­de ko­lem,

a při tom roz­prá­ví s mra­ve­neč­ní­kem.

Je­jich ho­vor ná­h­le pře­ru­ší hluk mo­to­ru.

Ad­ri­a­na: Po­dí­vej­te, to je jes­třáb!

Mra­ve­neč­ník: Ne, Fok­ker D.VII.

Ad­ri­a­na: Od­kdy jsou mra­ve­neč­ní­ci ex­per­ti na le­tec­tví?

Na je­viš­tě se při­ří­tí roz­zu­ře­ný ry­pouš slo­ní.

Ad­ri­a­na utí­ká.

Mra­ve­neč­ník ne­teč­ně po­zo­ru­je, co se bu­de dít.

Ry­pouš na­rá­ží do jed­no­ho z bal­va­nů.

Ad­ri­a­na: Dě­ku­ji ti, ka­me­ni, za­chrá­nil jsi nám ži­vot.

Mra­ve­neč­ník: Ně­kdy pros­tě mu­sí­te dů­vě­řo­vat vě­cem, kte­ré jsou vět­ší než vy.

Gi­gan­tic­ká pře­hra­da pl­ná slov

Ema a Ela, dvoj­ča­ta

Ús­ta

Ema: Sly­še­la jsi to?

Ela: (při­kýv­ne)

Ús­ta: Bla, bla, bla, bla!

Ema: Co to ří­ká?

Ús­ta: Bla, bla, bla, bla!

Ema a Ela za­čnou ne­kon­t­ro­lo­va­tel­ně blá­bo­lit.

Pře­hra­da se otře­se a hráz se pro­trh­ne.

Ema: Blá­bol­ka­ly­psa!

Ús­ta se uto­pí ve slo­vech.

Di­va­dlo Glo­be

Wil­li­am Shake­spea­re

Ja­mes Joy­ce

Joy­ce: (v umaš­tě­ném pa­pí­ru je za­ba­le­né co­si) Sví­je­jí se uvnitř ja­ko úho­ři.

Shake­spea­re: Kdo?

Joy­ce: Ře­ka před ús­tím do zá­li­vu nás při­vá­dí přes com­mo­dius vicus re­cir­ku­la­ce do Howth Cast­le and En­vi­rons.

Shake­spea­re: To je ně­ja­ký no­vý so­net?

Joy­ce: (ig­no­ru­je Shake­spea­ra a roz­ba­lu­je pa­pír) Slo­va za slo­vy.

Shake­spea­re: (k pa­pí­ru) Mo­hu i já na­jít útě­chu ve va­šich skry­tých ver­ších?

Glo­be: (ml­čí, pro­to­že je to bu­do­va)

Shake­spea­re po­pad­ne Joy­ceův pa­pír.

Joy­ce: Ro­ze­hrá­vá se dra­ma.

Ja­ké svět­lo pro­ni­ká tam­tím ok­nem?

Hnus je krá­sa a krá­sa je hnus.

Ó sta­teč­ný no­vý svět!

Shake­spea­re: (v úža­su) To bych chtěl na­psat.

Joy­ce: Jsou to va­še slo­va, slo­va, slo­va.

Vez­me si svůj pa­pír na­zpět. Na je­ho ru­bu je v omast­ku ze sně­de­né­ho kar­ba­nát­ku Shake­spea­ro­vým prs­tem na­psá­no Odys­se­us.

Bo­lin­gbro­ke sto­jí u skří­pa­jí­cí pum­py a po­zo­ru­je Mor­ti­ne­ra, jak pum­pu­je vo­du do po­to­ka.

Mor­ti­mer: Pře­mě­ňu­ju ji ze spí­cí­ho sta­vu ve stud­ni na zur­čí­cí proud.

Bo­lin­gbro­ke: Proč?

Mor­ti­mer: To jsou mi otáz­ky.

Bo­lin­gbro­ke: Po­tok pře­ce te­če sám o so­bě.

Mor­ti­mer: Má ne­u­ko­ji­tel­nou ží­zeň!

Bo­lin­gbro­ke: Po­tok… tou­ží po vo­dě?

Mor­ti­mer: Vo­da je ži­vo­ta­bu­dič.

Bo­lin­gbro­ke: Ať te­dy po­tok svou ží­zeň uha­sí.

Bo­lin­gbro­ke se při­dá k Mor­ti­me­ro­vi a oba zbě­si­le pum­pu­jí.

Mor­ti­mer: Ano!

Bo­lin­gbro­ke: Ješ­tě víc vo­dy!

Mor­ti­mer: (kři­čí) Víc!

Bo­lin­gbro­ke: Víc!

Mor­ti­mer: Víc!

Bo­lin­gbro­ke: (v ex­tá­zi) Co je v té vo­dě?

Mor­ti­mer: Smích klau­nů!

So­cha: Sto­jím ta­dy po sta­le­tí a stá­le mi ni­kdo ne­na­bí­dl žid­li.

Her­bář: Jsem tu ke stu­diu rost­lin, ob­čas mám ale po­cit, že jen li­su­ji lis­ty.

Mi­k­ro­skop: S vel­kou si­lou při­chá­zí vel­ké zvět­še­ní.

Cho­bot­ni­ce: Chci tě obe­jmout.

Vý­střel: Mám jed­nos­to­pou my­sl a ta sto­pa ve­de pří­mo k cí­li.

Past: Cvak!

Myš: Au!

Dve­ře: Vrz!

An­tho­ny: Zkou­ší mo­ji tr­pě­li­vost.

Lu­ci­a­na: Jsou to jen dve­ře.

Dve­ře: Vr­zy vrz!

Otevřít.

Za­vřít.

Otevřít.

Lu­ci­a­na: Ne­dě­lej to!

An­tho­ny: (bu­ší pěst­mi na dve­ře)

Dve­ře: Dá­le!

Vrz!

Vrz!

Ze dve­ří vy­jde Ofélie.

Dve­ře: Ofélie!

Ofélie: (zdě­še­ně) Zna­jí mé jmé­no!

Hli­ně­ný Ca­te­s­by: (uvnitř pe­ce) Hor­ko!

Boult: (obědva­jí­cí hli­ně­nou po­lév­ku s ka­men­ným ma­sem) Ta­hle po­lév­ka má ze­mi­tý pod­tón, pět hvěz­di­ček.

Hli­ně­ný Ca­te­s­by: Jí mé pří­buz­né a ze mě chce udě­lat ke­ra­mi­ku.

Mar­ga­ret: (sto­jí na pa­ra­pe­tu ok­na a tu­pě zí­rá do pro­pas­ti pod se­bou) Ře­še­ním je skok.

Vy­sko­čí a zů­sta­ne stát ve vzdu­chu.

Ve­d­le ní sto­jí le­tí­cí šíp.

Mar­ga­ret: Smrt má zvlášt­ní způ­sob, jak se mi vy­hý­bat.

Boult: Mar­ga­ret, nač to me­lod­ra­ma?

Ma­c­du­ff: Bum! Je to ja­ko bum, bum, bum!

Ab­hor­son: Je to da ca­po!

Ma­c­du­ff: Je to o tom to udě­lat.

Ab­hor­son: Udě­lat, udě­lat, udě­lat, udě­lat, udě­lat, udě­lat.

Ma­c­du­ff: Bum, bum, bum!

Ab­hor­son: Mám po­cit, že jsem uví­zl ve smyč­ce udě­lat, udě­lat, udě­lat, udě­lat, udě­lat, udě­lat.

Ma­c­du­ff: Obe­jmi tu smyč­ku.

Ab­hor­son: Dob­ře, pojď­me to udě­lat, udě­lat, udě­lat, udě­lat, udě­lat, udě­lat.

Ma­c­du­ff: Ko­neč­ně jsi to po­cho­pil! Bum, bum, bum! Da ca­po!

Ba­wd: Na­padlo tě ně­kdy, z če­ho jsou an­dě­lé?

Hu­gh: Rozřízne­me ho a uvi­dí­me.

Jakmi­le vez­mou pi­lu, strh­ne se bou­ře.

Ba­wd: (kři­čí přes bou­ři) Pojď­me se scho­vat!

Hu­gh: Teď je na­o­pak ide­ál­ní čas, blesk by mohl le­da­cos osvět­lit.

Ba­wd: (po­dí­vá se dovnitř rozříz­nu­té­ho an­dě­la) Ně­co ta­dy je!

Hu­gh: Co?

Ba­wd: Bonbón.

Hu­gh: (cu­cá bonbón) Za­jí­ma­lo by mě, jak chut­ná Bůh.

Chan­cellor: (tla­čí la­dy Per­cy na in­va­lid­ním vo­zí­ku)

La­dy Per­cy: (ho­vo­ří)

Chan­cellor: (uka­zu­je na ob­chod s op­ti­kou Ga­vi­na Lowa)

La­dy Per­cy: (při­kýv­ne)

Chan­cellor: (ode­jde)

La­dy Per­cy: (če­ká)

Chan­cellor: (při­jde a po­dá­vá jí kukát­ko)

La­dy Per­cy: (dí­vá se)

Chan­cellor: (če­ká)

La­dy Per­cy: Ně­co ta­ko­vé­ho už ne­chci ni­kdy vi­dět.