Ge­nius lo­ci Hrad­ce Krá­lo­vé je pro­stou­pe­ný žen­ským tem­pe­ra­men­tem od dob eman­ci­po­va­né Eliš­ky Rejč­ky. Je te­dy sym­bo­lic­ké, že ce­lo­roč­ní osla­vy 800 let za­lo­že­ní ně­kdej­ší­ho krá­lov­ské­ho věn­né­ho měs­ta za­ča­ly hu­deb­ně-di­va­del­ním pro­jek­tem o ro­dač­ce Zuza­ně Na­va­ro­vé. O sub­til­ní in­ter­pret­ce s niter­ným pro­je­vem, kte­rá se s hra­vos­tí do­tý­ka­la mysté­ria exis­ten­ce.

Hu­deb­ní kri­tik Jan Rejžek v osob­ně po­ja­tém nekro­lo­gu Zuza­ně Na­va­ro­vé na­psal: Ni­kdy před­tím tu ne­by­la se­sta­va (ka­pe­la Ne­rez), kte­rá tak skvě­le kom­bi­no­va­la la­tin­sko­a­me­ric­ké hu­deb­ní vli­vy s vy­ni­ka­jí­cím pís­nič­kář­ským ru­ko­pi­sem Vít­ka Sá­zav­ské­ho, Zdeň­ka Vřeš­ťá­la a Tvým (…) Tvé tex­ty, pl­né žen­ských ta­jem­ství, ná­po­vě­dí i zá­mlk, pře­ko­ná­va­ly snad všech­no, co tu v pís­ňo­vé tvor­bě o od­vě­ké bitvě po­hla­ví vznik­lo, dáv­no před Ol­gou So­m­me­ro­vou (…) Tys sa­mo­zřej­mě vza­la do bá­ječ­né ka­pe­ly Koa Ko­lum­bij­ce, Pe­ru­án­ce a fa­móz­ní­ho ne­vi­do­mé­ho Ro­ma Ma­ria Bi­hári­ho. Jak ši­ro­ké by­lo Tvé srd­ce?

Po dva­ce­ti le­tech od Rejž­ko­va „opož­dě­né­ho mi­lost­né­ho do­pi­su“ se tvůr­ci v in­sce­na­ci A pak usnu a vsta­nu… pta­jí, jak bo­ha­tá by­la je­jí du­še. Spo­leč­ný pro­jekt Klicpe­ro­va di­va­dla, Filhar­mo­nie Hrad­ce Krá­lo­vé a sku­pi­ny RA­ZAM s frontman­kou Ivou Ma­re­šo­vou měl pre­mi­é­ru 11. led­na 2025. Žánro­vě se po­hy­bu­je na po­me­zí in­sce­no­va­né­ho kon­cer­tu a vý­raz­ně ta­neč­ní­ho mu­zi­ká­lu. V tom smě­ru jde o pro­fe­si­o­nál­ně zvlád­nu­tou in­ter­pre­ta­ci, ja­ká ne­bý­vá čas­to k vi­dě­ní ani na mu­zi­ká­lo­vých scé­nách. 

Čás­teč­ně je in­sce­na­ce kon­ci­po­va­ná ja­ko re­in­kar­nač­ní ri­tu­ál, ve kte­rém se lo­ví z vy­bled­lých otis­ků pa­mě­ti. Pro­stor vy­me­zu­jí hu­deb­ní­ci a hu­deb­ni­ce roz­mís­tě­ní na prak­ti­káblech ja­ko na ne­bes­kém ků­ru a Na­va­ro­vá je pří­tom­ná v ce­lém žen­ském kru­hu. Je­jí eklek­tic­kou osob­nost ztvár­ňu­jí he­reč­ky růz­né­ho vě­ku a ta­ké hos­tu­jí­cí Iva Ma­re­šo­vá, muž­ský pr­vek pak tro­ji­ce her­ců. Ce­lý an­sám­bl ar­che­ty­pů je vi­zu­ál­ně sjed­no­ce­ný do kos­tý­mů v bar­vě ho­lu­bí še­di a dám­ská sek­ce si hned v prv­ní scé­ně na­sa­dí pro Na­va­ro­vou ty­pic­ké ku­la­té brý­le. Mi­ni­ma­lis­tic­ká vý­pra­va dá­vá vy­nik­nout bás­nic­kým me­ta­fo­rám i kon­tras­tům ná­lad a vý­ra­zů – pro Na­va­ro­vé re­per­toár a in­to­na­ci tak ty­pic­kých.

Cho­re­o­graf Ma­rek Ze­lin­ka in­ter­pre­tu­je vět­ši­nu z nich, pra­cu­je s žen­ský­mi ar­che­ty­py a ar­che­ty­pál­ní­mi vzta­hy. Jed­nou jsou to věšt­ky­ně, kte­ré pro­zkou­má­va­jí hla­di­nu čer­né vo­dy, po­dru­hé ro­do­vý žen­ský kruh, po­tře­tí je Ma­re­šo­vá sty­li­zo­va­ná v pís­ni An­děl­ská do po­sto­je Pan­ny Ma­rie. Tan­čí se la­ti­na i coun­t­ry, kdy jsou uni­fi­ko­va­né kos­týmy, re­spek­ti­ve dlou­hé ba­lo­no­vé ka­bá­ty, sou­čás­tí cho­re­o­gra­fie.  V té se pro­lí­na­jí jin-jang stej­ně ja­ko od­ka­zy k růz­ným vli­vům, kte­ré vy­stu­do­va­ná hispa­nist­ka a bo­he­mist­ka Na­va­ro­vá vstře­ba­la, na­pří­klad la­tin­sko­a­me­ric­ké­mu a rom­ské­mu folklo­ru, ži­dov­ské­mu klezme­ru, vý­chod­ním ná­bo­žen­stvím, skaut­ské eti­ce, in­di­án­ským kul­tu­rám…

Šest­náct zá­sad­ních pís­ní v ži­vém po­dá­ní fol­ko­vo-sym­fo­nic­ké­ho tě­le­sa a se sil­nou cho­re­o­gra­fií pro­klá­dá re­ži­sér a spo­lu­au­tor scé­ná­ře Pa­vel Khek epi­zod­ní­mi dra­ma­tic­ký­mi si­tu­a­ce­mi. Ty ilu­stru­jí zpě­vač­či­nu umě­lec­kou dráhu, ale ce­lek by se bez vět­ši­ny z nich nej­spíš obe­šel. Ob­čas je až iri­tu­jí­cí sle­do­vat, jak má­lo em­pa­tie vů­či té­ma­tu je prá­vě v či­no­her­ních scé­nách. Ja­ko by by­lo nut­né usa­dit vý­sost­ně umě­lec­ký zá­měr pár trap­ný­mi vtíp­ky, ne­bo bul­va­ri­zo­vá­ním vzta­hů. 

Nicmé­ně je v tom i co­si sym­bo­lic­ké­ho. V kon­tras­tu k „úlit­bám“ ma­in­stre­a­mu vy­ni­kl Na­va­ro­vé po­e­tic­ký re­per­toár – stej­ně ja­ko kdy­si – emo­tiv­nos­tí a hloub­kou. O to vý­raz­ně­ji, že do­stal no­vý a pl­něj­ší zvuk. Hu­deb­ní a pě­vec­ká slož­ka je oprav­do­vou po­ctou je­di­neč­né krá­lo­ve­hra­dec­ké uměl­ky­ni. Zá­slu­hu na tom ne­se hráč na bi­cí a skla­da­tel Ra­dek Do­le­žal. S ci­tem pro za­cho­vá­ní pů­vod­ní ener­gie skla­deb na­vrst­vil a po­sí­lil v no­vých folk-sym­fo­nic­kých aranž­má me­lo­dic­kou lin­ku. S re­spek­tem, ja­ko by po­ten­ci­ál skla­deb ne­chal jen do­zrát, je roz­vi­nul do pl­no­krev­né a ex­pre­siv­ní vý­po­vě­di. Po pě­vec­ké strán­ce za­stře­ši­la in­sce­na­ci (nejen ja­ko in­ter­pret­ka) Iva Ma­re­šo­vá. Dr­ži­tel­ka oce­ně­ní Hra­dec­ká múza 2024 má s Na­va­ro­vou i co­si spo­leč­né­ho. V au­tor­ské tvor­bě s ka­pe­lou RA­ZAM pre­zen­tu­jí své­byt­ný styl world-mu­sic, kte­rý vy­chá­zí ze slo­van­ských ko­ře­nů. Fakt, že her­ce do­ved­la k pro­fe­si­o­nál­ním pě­vec­kým vý­ko­nům, je stej­ným pro­je­vem po­ko­ry a úcty ja­ko Do­le­ža­lo­va aranž­má. Když své par­ty zpí­va­jí Mar­ti­na No­vá­ko­vá a Ka­mi­la Sed­lá­ro­vá, téměř ne­za­slech­ne­te roz­díl me­zi ni­mi a pro­fe­si­o­nál­ní zpě­vač­kou.

He­rec­ky zmno­že­ná hlav­ní hr­din­ka – ve­d­le vý­še jme­no­va­ných ji ztvár­ňu­jí ta­ké Mar­ti­na Czy­žo­vá, Ma­ria Le­he­ro­vá, Lu­cie An­dě­lo­vá a Len­ka Lou­ba­lo­vá – re­flek­tu­je své „bar­vy všec­ky“ s vy­so­kou kva­li­tou a tem­pe­ra­men­tem. Spo­leč­ně kon­fron­tu­jí a sjed­no­cu­jí jed­not­li­vé aspek­ty žen­ské du­še, od dí­tě­te po sta­ře­nu, od krá­lov­ny po ama­zon­ku. V ně­kte­rých pa­sá­žích se k nim při­dá­va­jí Da­niel Kreč­mar, Jan Vá­pe­ník a Wil­li­am Va­le­ri­án. Z du­e­tu Lu­cie An­dě­lo­vé se sa­xo­fo­nem, na kte­rý hra­je Wil­li­am Va­le­ri­án, v pís­ni Ke zdi je do­kon­ce cí­tit ero­tic­ké na­pě­tí. Me­zi­tím sle­du­je­me v na­ra­tiv­ní zkrat­ce Zuza­nu od dět­ství přes po­pu­la­ri­tu Ne­re­zu po zpac­ka­né udě­le­ní Ce­ny An­děl se sku­pi­nou Koa. Ač­ko­liv in­sce­na­ce je spíš in­ten­ziv­ní než dlou­há, ke kon­ci se pří­běh po­div­ně za­cyklí v pod­zim­ním od­chá­ze­ní. Než skon­čí sym­bo­lic­kým ná­vra­tem do bí­lé věč­nos­ti, bez hlub­ší­ho vý­zna­mu se omí­lá ne pří­liš za­jí­ma­vý zá­pis z tá­bo­ro­vé­ho de­ní­ku. I to by na­ko­nec by­lo omlu­vi­tel­né. 

Co ale pod­le mě omlu­vi­tel­né ne­ní, jsou do­mi­nant­ní pro­jek­ce na zad­ní stě­ně. Snad až na dvě či tři se na­pros­to mí­je­jí s ly­ri­kou a osob­nos­tí Na­va­ro­vé. Kro­mě to­ho ne­ma­jí jed­not­ný styl, tak­že se zdá, že kaž­dou z nich vy­tvo­řil ně­kdo ji­ný bez zna­los­ti kon­tex­tu. Když už ale­spoň ná­zna­kem re­flek­tu­jí do­bo­vou es­te­ti­ku, vy­chá­zí z to­ho trap­ná ka­ri­ka­tu­ra. Od­stí­nit tu­to agre­siv­ní vel­ko­for­má­to­vou ku­li­su je ná­roč­né. By­la to vel­ká úle­va, když při An­děl­ské na chví­li zhas­la a zá­vě­reč­né Ta­ši De­lé pro­vá­ze­la jen si­lu­e­ta hi­ma­láj­ské Dhau­lá­gi­rí. Přes veš­ke­ré vý­hra­dy ale mu­sím kon­sta­to­vat, že se v Klicpe­ro­vě di­va­dle po­da­ři­lo re­a­li­zo­vat v mno­hém mi­mo­řád­ný pro­jekt. 

A pak usnu a vsta­nu… Au­to­ři Pa­vel Khek, Len­ka Smr­čo­vá a Iva Ma­re­šo­vá, re­žie Pa­vel Khek, dra­ma­tur­gie Len­ka Smrč­ko­vá, vý­pra­va Jo­zef Hu­go Čač­ko, vi­deo­pro­jek­ce Ka­te­ři­na Pod­lip­ná, On­dřej Mar­ti­nec, cho­re­o­gra­fie Ma­rek Ze­lin­ka, hud­ba Zuza­na Na­va­ro­vá, Zde­něk Vřeš­ťál, Vít Sá­zav­ský, Iván Gu­ti­érre, hu­deb­ní na­stu­do­vá­ní a aranž­má Ra­dek Do­le­žal, hu­deb­ní dra­ma­tur­gie a pě­vec­ké na­stu­do­vá­ní Iva Ma­re­šo­vá. Pre­mi­é­ra 11. led­na 2025 v Klicpe­ro­vě di­va­dle.