Mo­no­lo­gy žen a mužů

ŽE­NA 003

Délka: 6 min

person holding white happy birthday throw pillow

Třetí číslo DÍLA má téma ŽENA.

Vzpo­mí­nám si na úvod­ní se­mi­nář na di­va­del­ní vě­dě, je­hož cí­lem by­lo na­u­čit stu­dent­stvo pra­co­vat se zdro­ji. K vy­bra­né čes­ké in­sce­na­ci by­lo za­po­tře­bí vy­hle­dat zá­zna­my v knihov­nách a ar­chi­vech, pří­pad­ně vy­zpo­ví­dat tvůr­ky­ně a tvůr­ce, ze se­sbí­ra­né­ho ma­te­ri­á­lu pak se­sta­vit ně­ja­ký (le­da­ja­ký) člá­nek, kte­rý měl vy­čer­pá­va­jí­cí po­znám­ko­vý apa­rát – o něj totiž šlo pře­de­vším. Na­iv­ně jsem si vy­bra­la in­sce­na­ci Mo­no­lo­gy vagí­ny pod­le tex­tu Evy En­sler a v re­žii Ire­ny Žan­tov­ské. Ja­ko hlav­ní pra­men jsem chtě­la po­u­žít vlast­ní roz­ho­vo­ry s di­vač­ka­mi – a hlav­ně s di­vá­ky. Sa­mo­zřej­mě mi ta­ko­vá „re­bel­ská vol­ba“ ne­pro­šla. Tu­to ne­spra­ve­dl­nost si pa­ma­tu­ji dodnes, a pře­de­vším pak ne­schop­nost pe­da­go­ga vy­slo­vit slo­vo vagí­na. Kok­ta­vě upo­zor­ňo­val, že ta­ko­vá prá­ce ne­ní vhod­ná pro stu­den­ta (ne pro stu­dent­ku) prv­ní­ho roč­ní­ku, pro­to­že prá­ce s pu­b­li­kem je ná­roč­ná, a že si mám vy­brat ně­ja­kou kla­sič­těj­ší me­to­du a kla­sič­těj­ší in­sce­na­ci, než jsou ty Mo­no­lo­gy to­ho. Ne­sna­žil se po­moct mé­mu „vý­zku­mu“ a po­ní­žil mě ja­ko člo­vě­ka, kte­rý má to

Teh­dy mě to tro­chu na­štva­lo, ale roz­hod­la jsem se jít tou nej­snaz­ší ces­tou za svým „vzdě­lá­ním“. Vy­bra­la jsem si pra­vě­kou in­sce­na­ci Sme­ta­no­vy Pro­da­né ne­věs­ty v Ná­rod­ním di­va­dle. Na­vští­vi­la tam­ní ar­chiv, vše si ofo­ti­la, zby­tek vy­go­o­gli­la, se­sklá­da­la ně­ja­ký kom­pi­lát, sprá­vě po­u­ži­la ci­tač­ní nor­mu a prá­ci ode­vzda­la. Do­sta­la jsem za­poč­te­no a byl klid. 

Jen­že v mé uskřípnu­té du­šič­ce ne­byl. Jed­nak jsem na­stou­pi­la na di­va­del­ní vě­du po stu­diu pu­b­li­cis­ti­ky. Umě­la jsem pro­to po­měr­ně sluš­ně pra­co­vat se zdro­ji a chtě­la jsem si trouf­nout na slo­ži­těj­ší úkol. Pe­da­gog si ovšem ne­přál no­vo­ty a kom­pli­ka­ce a roz­hod­ně ne­měl v úmys­lu mě jak­ko­li in­spi­ro­vat a mo­ti­vo­vat. Pře­de­vším mě ale ura­zi­lo to je­ho bez­ar­gu­men­tač­ní za­mít­nu­tí zvo­le­né­ho ti­tu­lu. Dnes je to vtip­ná his­tor­ka – a vlast­ně by­la i teh­dy. Hlav­ně jsem se ba­vi­la ško­do­li­bou zá­mě­nou dvou ti­tu­lů o že­nách. 

Vra­cím se k to­mu­to pří­bě­hu v úva­hách, když se pro­bí­rám tex­ty v tom­to čís­le a pře­mýš­lím nad fe­mi­nis­tic­kou li­te­ra­tu­rou, kte­rou do­po­ru­ču­je­me. Na za­čát­ku ča­so­vé osy sto­jí Vi­r­gi­nia Wo­olf a já si ří­kám, že jsme už jin­de. Stá­le ob­di­vu­ji je­jí myš­len­ky pro vy­brou­še­nou iro­nii, pro od­va­hu a ote­vře­nost, pro his­to­ric­kou hod­no­tu… Dnes pře­ce ne­bo­ju­je­me o klid na prá­ci, o mož­nos­ti vlast­ních pří­jmů, ne­dej­bo­že o vo­leb­ní prá­vo. Si­ce stá­le po­u­ží­vá­me spo­je­ní dru­hé ne­bo něž­né ne­bo slab­ší po­hla­ví, ale ni­kdo ne­mys­lí vý­znam těch slov váž­ně, jsou to jen ne­škod­né re­lik­ty z ča­sů ne­rov­nos­ti. A onen pe­da­gog by prav­dě­po­dob­ně měl pro­blém vy­slo­vit ta­ké slo­vo pe­nis a po­dob­ně ve­de­nou se­mi­nár­ní prá­ci by za­mí­tl i stu­den­to­vi.

Váž­ně? 

Ana­ly­zu­ji tu po­lo­za­po­me­nu­tou si­tu­a­ci a při­dá­vám si dal­ší a dal­ší zá­žit­ky z dob stu­dií, z nichž ně­kte­ré by by­lo za­po­tře­bí ozna­čit ja­ko se­xu­ál­ní ob­tě­žo­vá­ní – vi­dě­no dneš­ním prizma­tem. Jen­že na vy­so­ké mi při­pa­da­lo vše, co mě zrov­na ne­stre­so­va­lo, dost zá­bav­né – pře­de­vším pe­da­go­go­vé. Ale ča­sy se mě­ní. Já se mě­ním. K to­mu­to mé­mu po­ci­tu se nej­ví­ce ho­dí in­sce­na­ce ne­dáv­no ověn­če­ná Ce­nou Jo­se­fa Bal­ví­na LÁSKA/Argumentační cvi­če­ní v re­žii Ka­shy Jan­dáč­ko­vé. Smě­si­ce se­be­ob­vi­ňo­vá­ní, eman­ci­pa­ce, iro­nie, smut­ku, hu­mo­ru, od­hod­lá­ní ně­co dě­lat či změ­nit a dal­ší za­no­ře­ní se do spo­le­čen­ských ste­re­o­ty­pů a kon­ven­cí. A ej­hle. Po mnou na­vští­ve­ném před­sta­ve­ní sly­ším od di­vá­ka, kte­rý roz­hod­ně ne­ní di­va­dlem ne­po­lí­ben, že ta­ko­vé dí­lo mu ne­ní pří­jem­né, že to jsou na­še (žen­ské) pro­blémy a na­še (žen­ská) se­xu­a­li­ta. In­ti­mi­ta má zkrát­ka zů­stat skry­ta a ne­mu­sí­me o ní in­for­mo­vat ve­řej­nost. Ne­ří­ká to útoč­ně, na­štva­ně, spíš jde cí­tit z je­ho pro­mlu­vy za­hanbe­nost. Dal­ší muž z ji­né do­by.

Já si ovšem ne­chtě­la ani s jed­ním po­ví­dat o své in­ti­mi­tě. Chtě­la jsem ro­ze­brat či oce­nit di­va­del­ní in­sce­na­ci pod­le své­ho vý­bě­ru, vku­su, zku­še­nos­tí a tře­ba i gen­de­ru. Stej­ně tak oni ma­jí prá­vo ně­kte­rá té­ma­ta v umě­ní ne­vy­hle­dá­vat. Jen­že ži­je­me ve­d­le se­be (ne­bo spo­lu), do­kon­ce čas­to mu­sí­me spo­lu­pra­co­vat. Mož­ná je te­dy na ča­se se ví­ce chá­pat, po­zná­vat a re­spek­to­vat. Ne ja­ko že­ny s muži, ale ja­ko člo­věk s člo­vě­kem. 

A tak jsme se roz­hod­li při­pra­vit dvě ná­sle­du­jí­cí čís­la DÍ­LA s té­ma­ty ŽE­NA a MUŽ. Ne­chce­me spí­lat ani jed­no­mu po­hla­ví, ne­chce­me jed­no po­vy­šo­vat nad dru­hé, chce­me pře­de­vším před­sta­vit myš­len­ky a po­ci­ty žen a mužů, kte­ré a kte­ří utvá­ří sou­čas­ný umě­lec­ký svět. A v obou čís­lech se chce­me ale­spoň do­tknout transgen­de­ro­vých a ne­bi­nár­ních osob. Pro­to­že, chce­me-li kre­a­tiv­ně a svo­bod­ně tvo­řit a žít: „Je tře­ba být žen­sky muž­ský či muž­sky žen­ský,“ jak na­psa­la Vi­r­gi­nia Wo­olf v ese­ji Vlast­ní po­koj před téměř sto le­ty.

News­let­ter

Při­hlas­te se k od­bě­ru na­še­ho news­let­te­ru a do­stá­vej­te pra­vi­del­ně in­for­ma­ce nejen o no­vých čís­lech ča­so­pi­su, ale i udá­los­tech po­řá­da­ných ko­lek­ti­vem Dí­la!

Ne­spa­mu­je­me! Dal­ší in­for­ma­ce na­lez­ne­te v na­šich zá­sa­dách ochra­ny osob­ních úda­jů.

V AKTUÁLNÍM ČÍSLE: