Teď se tolik věcí předělává pro holky.
Řekl mi můj synovec, kterému je deset.
Šli jsme spolu z kina.
Z filmu o tom, jak se táta Lvího krále stal králem, než ho pak zradili a králem být přestal, protože pak už být úplně přestal, což bylo smutný, ale zas tu byl pořád jeho syn Simba a ten se měl stát taky králem, silnej táta, silnej syn, všechno v pořádku.
Vždyť to bylo o klukovi.
Tohle jo. Ale jiný už nejsou. Dávají ty holčičí postavy do všeho.
Zkoušela jsem ještě říct –
že se s příběhy o klučičích hrdinech přece potkáváme hodně často
že se to trochu dorovnává, protože holky chtěj koukat na věci, kde jsou postavy jak ony
že se kluci taky přece můžou koukat na věci s holkama, o holkách, pro ně je to taky a…
A můj synovec se mě zeptal, jestli už jsem jako skončila a můžem si jít koupit něco k jídlu. Řekla jsem, že jo, že jsem skončila, protože feministický okýnko má být krátký.
Přímý. Neotravovat. Neznechutit.
To by ty feminismy neměly.
Měly by říkat spíš ty hezký věci. Vyprávět příběhy silných manažerek, co táhnou firmy, a žen, co jsou silný, protože se k tomu dopracovaly, a teď o tom hezky vyprávějí a vyprávějí o tom proto, že je drží neviditelná síť žen, který jsou silný, protože nemají na vybranou. Takže –
Jo. Pojďme to zajíst.
Co máme společného
Podle výzkumu Nielsen Book Data bylo v roce 2023 ve Velké Británii méně než 20 % knih od 20 nejprodávanějších autorek beletrie a non-fiction zakoupeno muži, přičemž jejich zájem směřoval převážně ke klasickým dílům. Naopak ženy tvořily 44 % nakupujících u 20 nejprodávanějších mužských autorů.
Genderové stereotypy ovlivňují řadu oblastí našeho života. Dává smysl, že zasahují taky do čtenářských zvyklostí a preferencí. Pomoct může zviditelňovat autorky a zároveň podněcovat čtenáře, by se nebáli sahat po knihách psaných ženami. Stále totiž platí, že hrdina-muž je člověk. Nositel univerzality lidství. Velkých otázek. Velkých neodpovědí. Zatímco hrdinka-žena je výsečí. Speciální. Je třeba se na ni nacítit, naladit. Nasoustředit na to její nesoustředění. Vykročit z univerzálna do specifického světa. Světa o ní a jí podobných.
Nebude to moc práce? Nebylo by přece jen lepší sáhnout po někom jiném, po někom mužském?
Je to nejspíš otázka proporcí. Kdyby existovalo dostatečné množství příběhů o ženách, stávalo by se to ženství méně podstatné, protože by nebylo nositelem, ale okolností, jednou z mnoha charakteristik. Nešlo by o ženu, ale o postavu. Nešlo by o „specifickou zkušenost“, ale o zkušenost.
Ty nejlépe vytvořené příběhy tohle právě umějí. Přesvědčit, že nejde o to, v čem všem se lišíme – ale co máme společného.
Mužští hrdinové převažují
Možná se nacházíme v bodě předělu. Kdy se hrdinky objevují stále častěji, ale je třeba na to ještě upozorňovat. Je třeba na ně dávat labely. Z jedné strany jde o marketing cílící na ženy, které podle průzkumů častěji čtou beletrii. Z druhé strany se ale betonujeme v přesvědčení, že jsou naše sféry oddělené a že by se v umění oddělovat nadále měli.
Přitom čtenářky jsou na příběhy o chlapcích zvyklé už od dětství.
Studie Gender in Twentieth-Century Children’s Books, publikovaná v roce 2011 v akademickém časopise Gender & Society, zkoumala zobrazení mužů a žen v názvech a hlavních postavách 5 618 dětských knih vydaných ve Spojených státech během dvacátého století. Výsledky ukazují, že muži jsou ve srovnání se ženami zastoupeni téměř dvakrát častěji v názvech a 1,6krát častěji jako hlavní postavy.
Jasně, není to tak, že by holčičí hrdinky vůbec neexistovaly. Ale je jich míň, a nabídka pak směřuje čtenářky k tomu, aby příběhy prožívaly z perspektivy někoho s jinou zkušeností.
Což je samozřejmě cenný a skvělý.
Problém nastává, když v tom zůstanou samy.
Takhle zničit milovanou značku?
Celé situaci rozhodně nepřidává, že kdykoli se v nějakém „tradičním“ univerzu objeví ženská hrdinka, okamžitě to vyvolá poprask. Nejlépe to jde pozorovat u filmů a seriálů.
Prsteny moci
Krotitelé – nebo spíš Krotitelky – duchů
Furiosa: Sága Šíleného Maxe
První dva tituly nenasbíraly dobré recenze, respektive vlna odporu se zvedla ještě před jejich uvedením.
Cože? Takhle zničit milovanou značku? Tak to ani omylem.
Třetí sice sklidil dobré kritické ohlasy, ale zase nevydělal tolik, kolik se čekalo. Přesvědčí tohle velká studia, aby dál točila o hrdinkách?
No naštěstí je tady pořád Barbie.
Snímek z roku 2023. První snímek režírovaný výhradně ženou – konkrétně režisérkou Gretou Gerwig, který vydělal miliardu dolarů. A zároveň šlo o nejvýdělečnější snímek studia Warner Bros.
To je slušný argument pro to dávat režisérkám velkorozpočtové bijáky s hrdinkami, no ne?
Jak se to vezme.
Filmový průmysl na tento úspěch skutečně zareagoval. Ale zareagoval na něj tím, že začal vyvíjet desítky snímků.
O hračkách.
Obraz pravdě podobný
Chyba není ve vás. Není ve čtenářích. Není ve čtenářkách. Nejde o to ukazovat prstem. Kdo čte víc, kdo čte míň. Kdo čte líp, kdo čte hůř. Nabídka je, jaká je. A my se v ní snažíme najít cestu. Proplétáme se mezi stereotypy, vlastními očekáváními a tím, co jsme tak dlouho ochutnávali, žvýkali a otáčeli na jazyku, dokud to nebylo tak akorát na skus – a nezačali jsme tomu hrdě říkat vlastní vkus.
Ale možná něco dělat jde.
Vybírat si cíleně knížky o jiných než o sobě.
Číst o ženách, ne proto, že to jsou ženy, ale protože to jsou lidi.
Dávat svým tátům, partnerům, bratrům, synům knížky o ženách a holkách.
Brát je na filmy o mateřství, nedosažitelných standardech krásy, o emancipaci. Ne proto, aby se něco dozvěděli, aby se vzdělali. To není třeba – vychovávat. O to nikdo nestojí. Ani můj desetiletej synovec.
Ale protože je to normální. Protože tu žijeme všichni spolu. A dává smysl sledovat všechny typy příběhů.
Protože jen s nimi může být celkový obraz – když ne pravdivý – tak aspoň pravdě podobný.