Teď se to­lik vě­cí pře­dě­lá­vá pro hol­ky.

Ře­kl mi můj sy­no­vec, kte­ré­mu je de­set.

Co má­me spo­leč­né­ho

Pod­le vý­zku­mu Niel­sen Book Da­ta by­lo v ro­ce 2023 ve Vel­ké Bri­tá­nii mé­ně než 20 % knih od 20 nej­pro­dá­va­něj­ších au­to­rek be­let­rie a non-ficti­on za­kou­pe­no muži, při­čemž je­jich zá­jem smě­řo­val pře­váž­ně ke kla­sic­kým dí­lům. Na­o­pak že­ny tvo­ři­ly 44 % na­ku­pu­jí­cích u 20 nej­pro­dá­va­něj­ších muž­ských au­to­rů.

Gen­de­ro­vé ste­re­o­ty­py ovliv­ňu­jí řa­du ob­las­tí na­še­ho ži­vo­ta. Dá­vá smy­sl, že za­sa­hu­jí ta­ky do čte­nář­ských zvyk­los­tí a pre­fe­ren­cí. Po­moct mů­že zvi­di­tel­ňo­vat au­tor­ky a zá­ro­veň pod­ně­co­vat čte­ná­ře, by se ne­bá­li sa­hat po kni­hách psa­ných že­na­mi. Stá­le totiž pla­tí, že hr­di­na-muž je člo­věk. No­si­tel uni­ver­za­li­ty lid­ství. Vel­kých otá­zek. Vel­kých ne­od­po­vě­dí. Za­tím­co hr­din­ka-že­na je vý­se­čí. Spe­ci­ál­ní. Je tře­ba se na ni na­cí­tit, na­la­dit. Na­sou­stře­dit na to je­jí ne­sou­stře­dě­ní. Vy­kro­čit z uni­ver­zál­na do spe­ci­fic­ké­ho svě­ta. Svě­ta o ní a jí po­dob­ných.

Ne­bu­de to moc prá­ce? Ne­by­lo by pře­ce jen lep­ší sáh­nout po ně­kom ji­ném, po ně­kom muž­ském?

Je to nej­spíš otáz­ka pro­por­cí. Kdy­by exis­to­va­lo do­sta­teč­né množ­ství pří­bě­hů o že­nách, stá­va­lo by se to žen­ství mé­ně pod­stat­né, pro­to­že by ne­by­lo no­si­te­lem, ale okol­nos­tí, jed­nou z mno­ha cha­rak­te­ris­tik. Ne­šlo by o že­nu, ale o po­sta­vu. Ne­šlo by o „spe­ci­fic­kou zku­še­nost“, ale o zku­še­nost.

Ty nej­lé­pe vy­tvo­ře­né pří­běhy to­hle prá­vě umě­jí. Pře­svěd­čit, že nejde o to, v čem všem se li­ší­me – ale co má­me spo­leč­né­ho.

Mužští hr­di­no­vé pře­va­žu­jí

Mož­ná se na­chá­zí­me v bo­dě pře­dě­lu. Kdy se hr­din­ky ob­je­vu­jí stá­le čas­tě­ji, ale je tře­ba na to ješ­tě upo­zor­ňo­vat. Je tře­ba na ně dá­vat la­be­ly. Z jed­né stra­ny jde o mar­ke­ting cí­lí­cí na že­ny, kte­ré pod­le prů­zku­mů čas­tě­ji čtou be­let­rii. Z dru­hé stra­ny se ale be­to­nu­je­me v pře­svěd­če­ní, že jsou na­še sfé­ry od­dě­le­né a že by se v umě­ní od­dě­lo­vat na­dá­le mě­li.

Při­tom čte­nář­ky jsou na pří­běhy o chlap­cích zvyk­lé už od dět­ství.

Stu­die Gen­der in Twen­ti­e­th-Cen­tu­ry Chil­dre­n’s Books, pu­b­li­ko­va­ná v ro­ce 2011 v aka­de­mic­kém ča­so­pi­se Gen­der & So­ci­e­ty, zkou­ma­la zob­ra­ze­ní mužů a žen v ná­zvech a hlav­ních po­sta­vách 5 618 dět­ských knih vy­da­ných ve Spo­je­ných stá­tech bě­hem dva­cá­té­ho sto­le­tí. Vý­sled­ky uka­zu­jí, že muži jsou ve srov­ná­ní se že­na­mi za­stou­pe­ni téměř dva­krát čas­tě­ji v ná­zvech a 1,6krát čas­tě­ji ja­ko hlav­ní po­sta­vy.

Jas­ně, ne­ní to tak, že by hol­či­čí hr­din­ky vů­bec ne­e­xis­to­va­ly. Ale je jich míň, a na­bíd­ka pak smě­řu­je čte­nář­ky k to­mu, aby pří­běhy pro­ží­va­ly z per­spek­ti­vy ně­ko­ho s ji­nou zku­še­nos­tí.

Což je sa­mo­zřej­mě cen­ný a skvě­lý.

Pro­blém na­stá­vá, když v tom zů­sta­nou sa­my.

Takhle zni­čit mi­lo­va­nou znač­ku?

Ce­lé si­tu­a­ci roz­hod­ně ne­při­dá­vá, že kdy­ko­li se v ně­ja­kém „tra­dič­ním“ uni­ver­zu ob­je­ví žen­ská hr­din­ka, oka­mži­tě to vy­vo­lá po­prask. Nej­lé­pe to jde po­zo­ro­vat u fil­mů a se­ri­á­lů.

Prs­te­ny mo­ci

Kro­ti­te­lé – ne­bo spíš Kro­ti­tel­ky – du­chů

Fu­ri­o­sa: Sá­ga Ší­le­né­ho Ma­xe

Prv­ní dva ti­tu­ly ne­na­sbí­ra­ly dob­ré re­cen­ze, re­spek­ti­ve vl­na od­po­ru se zved­la ješ­tě před je­jich uve­de­ním.

Co­že? Takhle zni­čit mi­lo­va­nou znač­ku? Tak to ani omy­lem.

Tře­tí si­ce skli­dil dob­ré kri­tic­ké ohla­sy, ale za­se ne­vy­dě­lal to­lik, ko­lik se če­ka­lo. Pře­svěd­čí to­hle vel­ká stu­dia, aby dál to­či­la o hr­din­kách?

No na­štěs­tí je ta­dy po­řád Bar­bie.

Sní­mek z roku 2023. Prv­ní sní­mek re­ží­ro­va­ný vý­hrad­ně že­nou – kon­krét­ně re­ži­sér­kou Gre­tou Gerwig, kte­rý vy­dě­lal mi­li­ar­du do­la­rů. A zá­ro­veň šlo o nej­vý­dě­leč­něj­ší sní­mek stu­dia War­ner Bros. 

To je sluš­ný ar­gu­ment pro to dá­vat re­ži­sér­kám vel­ko­roz­počto­vé bi­já­ky s hr­din­ka­mi, no ne?

Jak se to vez­me.

Fil­mo­vý prů­my­sl na ten­to úspěch sku­teč­ně za­re­a­go­val. Ale za­re­a­go­val na něj tím, že za­čal vy­ví­jet de­sít­ky sním­ků.

O hrač­kách.

Ob­raz prav­dě po­dob­ný

Chy­ba ne­ní ve vás. Ne­ní ve čte­ná­řích. Ne­ní ve čte­nář­kách. Nejde o to uka­zo­vat prs­tem. Kdo čte víc, kdo čte míň. Kdo čte líp, kdo čte hůř. Na­bíd­ka je, ja­ká je. A my se v ní sna­ží­me na­jít ces­tu. Pro­plé­tá­me se me­zi ste­re­o­ty­py, vlast­ní­mi oče­ká­vá­ní­mi a tím, co jsme tak dlou­ho ochut­ná­va­li, žvý­ka­li a otá­če­li na ja­zy­ku, do­kud to ne­by­lo tak ako­rát na skus – a ne­za­ča­li jsme to­mu hr­dě ří­kat vlast­ní vkus.

Ale mož­ná ně­co dě­lat jde.

Vy­bí­rat si cí­le­ně kníž­ky o ji­ných než o so­bě.

Číst o že­nách, ne pro­to, že to jsou že­ny, ale pro­to­že to jsou li­di.

Dá­vat svým tá­tům, part­ne­rům, bra­t­rům, sy­nům kníž­ky o že­nách a hol­kách.

Brát je na fil­my o ma­teř­ství, ne­do­sa­ži­tel­ných stan­dar­dech krá­sy, o eman­ci­pa­ci. Ne pro­to, aby se ně­co do­zvě­dě­li, aby se vzdě­la­li. To ne­ní tře­ba – vy­cho­vá­vat. O to ni­kdo ne­sto­jí. Ani můj de­se­ti­le­tej sy­no­vec.  

Ale pro­to­že je to nor­mál­ní. Pro­to­že tu ži­je­me všich­ni spo­lu. A dá­vá smy­sl sle­do­vat všech­ny ty­py pří­bě­hů.

Pro­to­že jen s ni­mi mů­že být cel­ko­vý ob­raz – když ne prav­di­vý – tak aspoň prav­dě po­dob­ný.