Ve svých per­for­man­cích pra­cu­je­te se svým tě­lem a na­ho­tou. Co všech­no mů­že na­hé žen­ské tě­lo ří­ci?

Na­še tě­la exis­tu­jí ve svě­tě pl­ném dal­ších těl, růz­ných sou­vis­los­tí, vý­zna­mů, emo­cí, tex­tů, umě­lec­kých děl… O tom všem ma­jí mož­nost ho­vo­řit.

Osob­ně per­for­man­ce vní­mám ja­ko nej­ú­žas­něj­ší umě­lec­ké mé­di­um, pro­to­že mi za vy­u­ži­tí mi­ni­mál­ních pro­střed­ků umož­ňu­je ko­mu­ni­ko­vat různá té­ma­ta a v re­ál­ném ča­se je sdí­let s di­vác­tvem. Sdí­lí­me tak spo­leč­ný pro­stor, ener­ge­tic­ké po­le per­for­man­ce, na­še emo­ce, myš­len­ky, křeh­kos­ti a bo­les­ti, ra­dos­ti. A tak ja­ko uměl­ky­ně nejen dá­vám, ale ta­ké do­stá­vám zpět. Per­for­man­ce je vel­mi eko­lo­gic­kým umě­lec­kým mé­di­em, ne­vy­tvá­řím při ní dal­ší a dal­ší hmot­ná umě­lec­ká dí­la.

Na­hé tě­lo v per­for­man­ci umož­ňu­je ješ­tě ně­co na­víc než tě­lo ob­le­če­né – má svou spe­ci­ál­ní in­ti­mi­tu a zra­ni­tel­nost, ne­mů­že se ukrýt za ja­ký­ko­liv kos­tým, ro­li, re­kvi­zi­tu, mu­sí exis­to­vat v per­for­manč­ním po­li sa­mo za se­be, ta­ko­vé, ja­ké oprav­du je. Umož­ňu­je ote­vře­ně­ji ho­vo­řit nejen o spe­ci­fic­kých té­ma­tech, kte­rá se prá­vě na­šich těl bez­pro­střed­ně tý­ka­jí, ale ta­ké o té­ma­tech úpl­ně ji­ných, zdán­li­vě, ne­bo oprav­du s tě­ly ne­sou­vi­se­jí­cích.

Na­ho­ta ak­ti­vu­je spe­ci­fic­ký stav nejen u mě ja­ko per­for­mer­ky, ale vě­řím, že i u di­vác­tva. Mu­sí pro­chá­zet stu­dem, ex­trém­ní­mi pří­jem­ný­mi či ne­pří­jem­ný­mi po­ci­ty a se­tká­vat se tak sa­mo se se­bou. Ne­mo­hou před na­hým tě­lem snad­no unik­nout. Na­hé tě­lo umí snad­no a rych­le zpří­tomnit i exis­ten­ci těl di­vác­tva, na kte­rou mož­ná rá­do za­po­mí­ná.

Lze chá­pat na­ho­tu ja­ko kos­tým? 

Čás­teč­ně ji tak ta­ké chá­pu, ja­ko nejmé­ně kos­tým, co exis­tu­je. Tak­to jsem o na­ho­tě uva­žo­va­la, když jsem za­ča­la na­há per­for­mo­vat. Před­tím pro mě by­lo vždy ná­roč­né vy­mys­let, ja­ký kos­tým pro per­for­man­ci po­u­ži­ju, ne­chtě­la jsem per­for­mo­vat ve svém ci­vil­ním ob­le­če­ní, pro­to­že je vel­mi vý­raz­né a čas­to pak ja­ko kos­tým pů­so­bí ne­bo v ty­pic­ké čer­né (ne­bo sou­čas­něj­ší béžo­vé), pro­to­že ani jed­na z těch­to ba­rev mi ne­ní vlast­ní a ne­cí­tím se v ní úpl­ně sa­ma se­bou a stej­ně je ja­ko ne­ut­rál­ní ne­vní­mám.
Kos­tým, ane­bo je­ho ne­e­xis­ten­ce, jsou v per­for­man­ci dů­le­ži­tou sou­čás­tí kon­tex­tu, kte­rý na­po­má­há chá­pá­ní a vní­má­ní vý­zna­mu ak­ce a tě­la per­for­mu­jí­cí oso­by.

Na­hé tě­lo v po­hy­bu při­ná­ší spe­ci­fic­ké kva­li­ty, kte­rých ne­ní mož­né ji­ným způ­so­bem do­sáh­nout.

Je mož­né se dí­vat na ci­zí na­hé tě­lo bez­pří­zna­ko­vě, ne­bo v něm je vždy tro­cha ero­ti­ky, se­xu­a­li­ty?

Zá­ro­veň pla­tí pod­le mě obě mož­nos­ti. Vní­má­ní zá­le­ží totiž na po­hle­du vní­ma­jí­cí oso­by, te­dy na di­vác­ké in­ter­pre­ta­ci a zku­še­nos­ti.

Na jed­nu stra­nu mám sa­ma z per­for­man­cí zku­še­nost s vní­má­ním na­hé­ho tě­la ja­ko čis­té­ho, bez­pří­zna­ko­vé­ho ma­te­ri­á­lu od­tr­že­né­ho od se­xu­a­li­ty. To se mi opa­ko­va­ně stá­vá na Fes­ti­va­lu na­hých fo­rem, kte­rý po­řá­dá kaž­do­roč­ně již de­set let Len­ka Klo­do­vá. Zde jsme všech­ny a všich­ni ne­u­stá­le ob­klo­pe­nx¹ na­ho­tou, a ta pak pře­stá­vá být jak­ko­liv šo­ku­jí­cí, sko­ro až vi­di­tel­nou. Na­há tě­la spo­leč­ně pro­ží­vá­me v je­jich čis­to­tě a pů­vod­nos­ti, téměř zba­ve­ná spo­le­čen­ských ná­no­sů a vý­zna­mů.

A na dru­hou stra­nu sou­hla­sím i s tím, že na­hé tě­lo je vždy ně­čím sen­zu­ál­ní, pro­to­že je krás­né a umí pro­bou­zet v di­vác­tvu růz­né emo­ce.

Zna­čí pod­le vás žen­ská a muž­ská na­ho­ta v umě­ní ně­co ji­né­ho?

Muž­ské a žen­ské tě­lo exis­tu­je v na­ší pa­tri­ar­chál­ní spo­leč­nos­ti v ji­ných kon­tex­tech, vá­žou se na ně úpl­ně ji­ná oče­ká­vá­ní a ná­ro­ky a jsou te­dy di­vác­tvem vní­má­ny roz­díl­ně. Je­jich na­ho­ta je tu­díž ji­ná. Ale gen­der ne­ní je­di­ným aspek­tem, kte­rý v di­vác­kém vní­má­ní vy­tvá­ří roz­dí­ly, dal­ší­mi jsou tvar a ve­li­kost tě­la (ne­bo je­ho čás­tí), věk, zdra­ví, barva ple­ti a sa­mo­zřej­mě kon­text, v kte­rém se na­hé tě­lo ob­je­vu­je. Ne­ma­lou ro­li hra­je ta­ké to, kdo se na na­hé tě­lo dí­vá. Pro­to­že úpl­ně ji­nak pů­so­bí mla­dé, štíh­lé na­hé žen­ské tě­lo před čis­tě muž­ským cis-he­te­ro­se­xu­ál­ní pu­b­li­kem a úpl­ně ji­nak sta­ré muž­ské tě­lo s po­sti­že­ním před queer pu­b­li­kem růz­né­ho vě­ku a ra­sy.

Po­u­ží­vá­te ve své tvor­bě ter­mí­ny ja­ko fe­mi­nis­mus, žen­ské umě­ní, žen­ské otáz­ky?

Jsem fe­mi­nist­ka a mo­je umě­ní je ur­či­tě fe­mi­nis­tic­ké, tak­že s tím­to slo­vem pra­cu­ji běž­ně. Po­jem žen­ské umě­ní vní­mám ja­ko opač­ný, ja­ko an­ti­fe­mi­nis­tic­ký. Umě­ní sa­mo o so­bě ne­má gen­der a po­kud se umě­ní vě­nu­je žen­ským otáz­kám a té­ma­tům, ne­mu­sí to hned zna­me­nat, že by­lo že­nou vy­tvo­ře­no. Po­jem žen­ské umě­ní te­dy po­va­žu­ju za vel­mi ne­šťast­ný a ne­vhod­ný, po­u­ži­tel­ný by byl je­di­ně v pří­pa­dě, že bychom ve­d­le něj za­řa­di­lx muž­ské umě­ní, ne­bi­nár­ní umě­ní, queer umě­ní, trans umě­ní a dal­ší. Pří­vlast­ky, kte­ré k umě­ní při­dá­vá­me, by nám ja­ko di­vác­tvu mě­ly být ně­jak uži­teč­né, a to ty­to gen­dro­va­né oprav­du nejsou.

An­ke­tu při­pra­vi­la Len­ka Dom­brov­ská. Por­trét­ní fo­to po­chá­zí z ar­chi­vu Ka­te­ři­ny Oli­vo­vé.

.….….….….….….….….….….….….….….…

1. Ka­te­ři­na Oli­vo­vá po­u­ží­vá kon­cov­ky ‑x, kte­ré vy­ja­dřu­jí gen­de­ro­vou ne­utra­li­tu. ↩︎