Muži jsou v novodobé filmové tradici stále často otevřeně predátorští a ženy jsou pojímány buď jako jejich pasivní objekty, nebo protivný protitlak narušující mužské snění a svobodu. V prvním případě jsou takto zpodobňovány dívky různého vzdělání a společenského postavení, v případě druhém manželky, tchýně a matky. Stále jako bychom se nacházeli ve světě, který kritizovala Simone de Beauvoir v roce 1949 (před sedmdesáti šesti lety!), kdy vyšla její kniha Druhé pohlaví.
Ta charakterizovala tehdy převládající kulturní a společenskou roli žen jako být „ty druhé“: „Druhá, to je pasivita proti aktivitě, rozmanitost, která ruší jednotu, hmota v opozici proti tvaru, nepořádek, který vzdoruje řádu.“ Žena existuje jako protiklad muže, je vyprávěna z jeho pozice, je objektem, ohrožením nebo magickým protikladem jeho rozumu. Zatímco západní umění a kultura poslední dekádu zpracovává čtvrtou vlnu feminismu, jež se nejvíce projevila v kauze producenta Harveyho Weinsteina a hnutí #MeToo, český film má problém přijmout vlnu druhou, která hýbala západní kulturou v době, kdy u nás nastupoval etalon kvality české kinematografie – režiséři Jiří Menzel, Miloš Forman nebo Ivan Passer.
Podstatný vliv na současný český film má stále česká nová vlna, a to především proto, že (jak vím z vlastní zkušenosti) je stále jádrem režijního i scenáristického kurikula u nás. Vzpomínání na šedesátá léta pedagogy přerůstá hranice pouhé nostalgie, což lze doložit i v bouři kolem studentského hnutí Ne!musíš to vydržet, které v roce 2021 (rovněž na FAMU) otevřelo bolestné téma šikany a sexuálního obtěžování na uměleckých školách. Vzorce autoritativní pedagogiky s jasným rozdělením rolí jsou ve školách stále prosazované a šedesátky slouží i po více jak půlstoletí za vzor epochy, v níž šlo dělat kino svobodně, „autorsky“ – a celý národ to oceňoval. Tento mýtus by si zasloužil opravdu kritický pohled, my se ale zaměříme pouze na tu část filmového dědictví, jež až dodnes přenáší obraz muže dobyvatele. Po salonních prvorepublikových snímcích a budovatelském či historickém kinu padesátých let se v šedesátých letech totiž objevila novinka – biograf trapnosti, jehož protagonisty byli Ivo Passer nebo Miloš Forman.
Neslavné dědictví autorského filmu
Lásky jedné plavovlásky (1965) jsou dodnes generací tehdejších mladých vnímány jako formativní filmová zkušenost. A není divu. V kontextu sexuální revoluce, která se prosazovala na západ od našich hranic, a pro podvratnost, již si nesla lidská sexualita ve východním bloku, promlouvala láska na stříbrném plátně k diváctvu nejen svou erotickou dráždivostí, ale i vzpurností, svobodou, intimitou. Těžko lze tedy vyčítat, že se do paměti generace vryly obrazy Anduly (Hana Brejchová), která při milování s klavíristou Mílou (Vladimír Pucholt) s pláčem volá, že mu věří tak, jako nikomu ještě nevěřila, nebo jejich rozprava o tvaru dívčího těla připomínajícího Picassovu kytaru. Stejně tak kultovní je slavná „razítkovací“ scéna z Ostře sledovaných vlaků Jiřího Menzela (1966).
Z pohledu dnešního diváctva ale příběhy těchto filmů i ztvárnění vztahů mezi muži a ženami již dostávají trochu jiný nádech: Lásky jedné plavovlásky jsou v podstatě o tom, že nezkušené dívky jsou snadnou kořistí chtivých mladíků, Ostře sledované vlaky zase velebí sukničkářství výpravčího-odbojáře Hubičky (Josef Somr), jehož k razítkování stehen a zadku vyprovokuje sama Zdenička (Jitka Zelenohorská). Přidat bychom mohli ještě Hoří, má panenko (Miloš Forman, 1967) – zde je vybírání královny krásy požárnického plesu doslova studií trapnosti mužského šovinismu (nadčasově jízlivou). Tyto tři filmy si dodnes svoji hodnotu uchovávají mimo jiné i proto, že balancují na hraně sympatií a kritiky, ukazují ponižování žen v kontextu rozkladu mezilidských vztahů a útočníci jsou (až na Menzelovy Ostře sledované vlaky) spíše k politování, než aby byli hrdiny.
Co dávalo umělecky i kulturně smysl v šedesátých letech, dnes působí jinak a jen těžko se dá aplikovat do odlišných společenských podmínek. Přesto tyto snímky založily v českém filmu tradici filmů kombinujících kulisy každodennosti a obyčejnosti s prezentací mužského predátorství, přičemž to prvé často jako by ospravedlňovalo to druhé (takoví prostě jsme – chtělo by se říci). Ženy jsou pak v roli objektů, a to buď touhy, nebo předmětů, které leží na cestě mužům v jejich svobodě.
Již Intimní osvětlení režiséra Ivana Passera (1965) předkládá přímo archetypální dvojici němé a žádoucí milenky Štěpy (Věra Křesadlová) a megery (Karlova žena Jaroslavy Štědré a tchyně Vlastimily Vlkové jsou zosobněním manželské nudy a hádavosti). Jaroslav Papoušek, jenž spolupracoval na filmech Miloše Formana a Ivo Passera, pak druhý ženský typ dovedl do extrému ve své trilogii Ecce homo Homolka (1969), Hogo fogo Homolka (1970) a Homolka a tobolka (1972). Papoušek do tradice mužského predátorství v českém filmu přispěl ještě pozapomenutým filmem Žena pro tři muže (1979), v němž dílenský mistr Oldřich Málek (Karel Heřmánek) dokonce provádí sériové testování vhodnosti potenciálních partnerek pro svého bratra, a to včetně poslední dívky, jíž je pouze šestnáct (učnici Pavlu hraje Lenka Kořínková).
Příklady odjinud a z dalšího desetiletí: Dobré světlo (1986) Karla Kachyni o amatérském fotografovi aktů (Karel Heřmánek), jemuž se stane „osudnou“ živočišná romská dívka Aranka (Anna Tomsová), lavíruje na hranici nevkusného erotismu. Stejně tak Kachyňův snímek Oznamuje se láskám vašim (1988) vypráví o sexuálním predátorovi, lodníku Karlovi (Lukáš Vaculík), který se svým kamarádem sbírá podvazky žen, jež „dostali“ – a svou poslední, osudovou dívku Ulrike (Markéta Hrubešová) svede doslova násilím (objevuje se zde typické ne znamená ano).
Nad tím svou popularitou září filmy Jiřího Menzela, které netřeba blíže rozebírat. Všechny opakují stejný vzorec objektivizace žen, jen variují mezi ženami-magickými objekty (Maryška Magdy Vašáryové v Postřižinách nebo cikánka Terezy Bariové ve Skřiváncích na niti) a ženami-megerami (například Francova žena Blaženy Holišové ve filmu Slavnosti sněženek). Menzel je českým klasikem žánru svět byl ještě v pořádku (dnes by se do této pozice chtěl pasovat Jiří Strach, jenž patřil mezi nejhlasitější odmítače #MeToo). Rád vyprávěl, že měl v bytě speciální soukromý vchod pro dámské návštěvy. Nepotřeboval prý v pokoji židle, jen postel, neboť: „Když se návštěva chtěla podívat na Hradčany, musela do postele, myslím tím dámskou návštěvu. Pak už to šlo snadno.“ (Článek můžete najít ZDE.) Jeho poslední film Donšajni (2013) je dokladem, že čeho je moc, toho je příliš – tento staromládenecký manifest, kinematografická tresť Menzelova postoje k ženám, byl už tak otravný, že jej odmítlo i publikum a recenzentka Mirka Spáčilová film ztrhala (ocenila však „sestřih rozezpívaných orgasmů“ – doklad, že kouzlu nevkusu podléhají i ženy). A to snad i proto, že si sám napsal i scénář a nemohl se spoléhat na chytřejší a propracovanější předlohy.
Estetika chlípnosti
Do porevoluční doby, v již otevřeně nostalgickém hávu, přinesl tento způsob vyprávění Zdeněk Svěrák. Jeho Kolja (1996, režie Jan Svěrák) rovněž zobrazuje svět starého mládence. V jedné z úvodních scén se svým chlípným kamarádem z automobilu okukují pozadí žen na ulici (nezahlédneme ani tváře dívek!), aby pak poznamenali: „Zezadu to bylo lepší.“ – „Já se zepředu nedíval, takže je pořád vidím hezký.“ Louka (Zdeněk Svěrák) si domů zve studentky, které si nechává doporučovat svým přítelem, a pod záminkou hudební výuky je svádí (ve snímku studentku Blanku hraje Silvia Šuvandová), kolegyni při hře komorního orchestru zase nadzvihuje smyčcem sukni… Zkrátka sledujeme doslova ideální typ uměleckého pedagoga, jak se dodnes drží na českých uměleckých školách.
Vratné lahve (2007, režie Jan Svěrák) oslavují hledání ztracené samčí síly stárnoucího muže, a to nejen prostřednictvím erotických snů (v nichž figurují postavy hrané Janou Plodkovou a Nelou Boudovou), ale především postavy „Čárkované“ (Jana Plodková). To vše je zpředmětněním mužského pohledu na ženu – objekt touhy, vždy hotov k milování, náruživý, živočišný. Není divu, že tomuto standardu nemohou dostát podobně stárnoucí manželky.
V příkladech by bylo možné pokračovat dále, ale vzorec je jasný. V hloubi československé nové vlny se zrodila směs trapnosti, obyčejného života a mužského dobyvatelství ženám navzdory. A ženy jsou i dnes v českém filmu stále ty druhé, existují pouze jako předměty touhy, jako protiva k mužské svobodě, jako nezkušené, naivní či zranitelné. To poslední je samozřejmě výrazně spojeno s postavou dívky-žačky, studentky či učnice (nalezneme ve většině zmíněných filmů). To, co snad mohlo v šedesátých letech minulého století v estetických skvostech české kinematografie působit podvratně, přežilo do dnešního dne už jen jako trapná chlípnost.
Časy se pomalu mění
Dokladem z poslední doby je seriál Pozadí událostí Jana Hřebejka, Michala Sýkory a Petra Jarchovského z roku 2022. I když mainstreamovými kritiky byl většinou přijat příznivě až shovívavě (Stanislav Dvořák mu na Novinky.cz dal 80 %, Mirka Spáčilová v MF DNES pak 60 %), zvláště média zaměřená na mladší či levicové čtenáře na seriálu nenechala nit suchou (například Eva Klíčová v deníku Alarm, čtěte ZDE). Podstatou sporu byla především otázka, zda se opravdu jednalo o reakci na hnutí Ne!musíš to vydržet a vášnivá diskuze s výrazným generačním nádechem o tom, jestli film bagatelizuje či dokonce obhajuje predátorské chování, nebo je naopak projevem posledního zdravého rozumu v epoše cancel culture. Kontroverze nesla pachuť i proto, že akademická obec na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde se Pozadí událostí odehrává, v té době řešila zneužívání moci učiteli. A nutno dodat, že klima na fakultě není dodnes čisté a problémy nepominuly.
Novovlná tradice nemůže ospravedlnit nerovné a škodlivé chování lidí k sobě navzájem, zvláště v případě mocensky nerovných vztahů či mužů a žen, partnerů, rodiny. To, že se tak Češi stále chovají, neznamená, že to vyjadřuje ideál. Stejně, jako recepty nové vlny již nejsou přenosné do kinematografie dvacátých let nového tisíciletí (od premiéry Lásek jedné plavovlásky letos uplyne šedesát let – čili zhruba stejná doba, jaká tento film dělí od otevření prvního stálého českého kina iluzionistou a eskamotérem Viktorem Ponrepou), neodpovídá pohled na svět a mezilidské vztahy zkušenosti mladší vrstvy současného diváctva a ani autorek a autorů. To se jasně ukázalo na loňském předávání Českých lvů při projevu mezinárodně oceňovaného režisérky Darji Kaščejevy i následných reakcí – zvláště starších uměleckých kolegů. Připomeňme, že Kaščejeva otevřeně hovořila o diskriminaci žen-filmařek: „Proč musím volit mezi mateřstvím a tvorbou? Jen proto, že jsem se narodila s dělohou?“. Z ohlasů mladé kritiky, studentstva i nastupující umělecké generace je patrné, že časy se mění.
K revoluci však nedochází. To dokládá i osud filmu, který snad mohl příkladem naděje: Úsvit (2023) režiséra Matěje Chlupáčka a scenáristy Mira Šifry, který tematizoval lidský hermafroditismus v kulisách budování české modernity (Baťovy závody), jež je dodnes jakýmsi národním vzorem. Snímek ovšem na loňských cenách české filmové akademie i u české kritiky propadl. A přitom má netriviální scénář, silné a neobvyklé téma, lze ocenit také civilnost zpracování a obsazení transgender neherce Richarda Langdona do role Saši. Úsvit je přímým dokladem toho, že český film získává citlivost k tématům „jinakosti“ a svět, ve kterém muži lovili ženy nehledě na jejich vzdor, s novou generací filmařů a filmařek bude pomalu odcházet. Naráží však na vozovou hradbu tradiční české kinematografie, která spojuje stereotypy komerčních filmů (v čele s díly jako Muži v naději Jiřího Vejdělka z roku 2011, Líbáš jako ďábel Marie Poledňákové z roku 2012 nebo Po čem muži touží Rudolfa Havlíka z roku 2018 – mimochodem na dvou z těchto děl se autorsky podílely ženy) s novovlnným dědictvím chlípnosti. Odpoutat se nebude možné, dokud budou pedagogové na českých filmových školách zaměňovat své idealizované vzpomínky za věčné pravdy o životě.
Úvodní fotografie pochází z filmu Lásky jedné plavovlásky (scénář Jaroslav Papoušek. Miloš Forman a Ivan Passer, režie Miloš Forman), na snímku Hana Brejchová. FOTO archiv