Po­sled­ní do­bou se pře­de mnou vr­ší ho­ry, spí­še ce­lá po­ho­ří, ob­rov­ské os­mi­ti­sí­cov­ky, pl­né dal­ších a dal­ších po­vin­nos­tí, kte­ré mu­sím zdo­lat. A já už jsem sta­rá… Co to je být sta­rá? Být sla­bá? Ne­mít šan­ci? Jsem vů­bec schop­na sta­rat se o vnu­ky? Uva­řit pro de­vět li­dí, ob­jed­nat elek­tri­ká­ře, in­sta­la­té­ra, za­jis­tit smlou­vy na plyn, na elektři­nu, zvlád­nout ne­mo­ci v ro­di­ně a po­stu­pu­jí­cí ochab­lost těch nej­bliž­ších. Je to vů­bec ješ­tě v mých si­lách?

Ne­chci to dát za­dar­mo, ale dám to? Ně­kdy už ne­můžu.

Žen­ská bez chla­pa
Ne­dáv­no jsem na­vští­vi­la po­hřeb na­še­ho staré­ho ka­ma­rá­da. Je­ho ži­vot byl stej­ně kom­pli­ko­va­ný ja­ko nás všech. Ale ten je­ho se vy­zna­čo­val tím, že žil me­zi dvě­ma až tře­mi že­na­mi. Ob­řad­ní síň by­la ma­lá, kou­sek za Pra­hou, vchá­ze­lo se ze­za­du, ostat­ně ja­ko vždyc­ky, co vím. Ně­ko­lik řad, už pl­ných, upro­střed ulič­ka. By­lo cí­tit na­pě­tí. A svě­te div se. Ta ulič­ka od­dě­lo­va­la dva ne­smi­ři­tel­né tá­bo­ry. Svět prá­vo­plat­né man­žel­ky a svět mi­len­ky. Na­sta­la zá­sad­ní otáz­ka. Kam si sed­nout? Obě ak­tér­ky jsem vel­mi dob­ře zna­la, stej­ně tak dě­ti a vnu­ky z obou ne­smi­ři­tel­ných tá­bo­rů. Vě­dě­la jsem, kte­rá dce­ra se špat­ně vda­la, kte­rá vnuč­ka utek­la za chla­pem do ci­zi­ny, kdo je smr­tel­ně ne­moc­nej… A teď, to­hle! Ba­bo raď! Při­šla jsem po­sled­ní, a tak už jsem na­štěs­tí ne­by­la vy­sta­ve­na přís­né kon­t­ro­le a po ob­řa­du už se to ustá­lo v sl­zách.

Dí­va­la jsem se na obě že­ny. Obě mě­ly ně­co spo­leč­né­ho – obě by­ly bez chla­pa. Plá­po­la­ly osa­mě­le v pro­sto­ru, už ne­ma­jí s kým spát, a kdo se s ni­mi bu­de há­dat.

Je v nich ně­co osa­mě­lé­ho, zra­ni­tel­né­ho…

Ces­ta za pra­cí
Před ne­dáv­nem jsem od­je­la s di­va­dlem na zá­jezd. Hrá­la jsem o so­bě. Při pří­pra­vě jsem uva­žo­va­la, o čem to bu­du hrát ten­to­krát. Na­psa­la jsem text, a tak jsem mě­la jis­tou vol­nost, jak s ním za­chá­zet. I když, nejde to­lik o slo­va, ale o po­ci­ty, v čem ži­ju, co mě trá­pí, kde teď jsem – dva­krát do stej­né ře­ky pře­ce ne­vstou­píš. Asi tý­den před od­jez­dem jsem se in­ten­ziv­ně po­no­ři­la do svých „pod­zem­ních“ úvah, až mi pře­stal fun­go­vat krk. A k to­mu straš­ná bo­lest hla­vy, zce­la ne­ob­vyk­lá, ja­ko když ti ji ně­kdo usek­ne.

Re­ha­bi­li­ta­ce to téměř spra­vi­la a já hrá­la! Do­sta­la jsem to do té je­višt­ní exis­ten­ce. Veš­ke­ré aso­ci­a­ce šly přes ram­pu. Stan­ding ovati­on! Pak noc pl­ná no­vých se­tká­ní, vzpo­mí­ná­ní se spo­lu­žá­ky, blou­má­ní noč­ní­mi uli­ce­mi.

Krk zce­la bez bo­les­ti… Všech­ny po­tí­že jsou od du­še. V mlá­dí i ve stá­ří. Du­še se po­de­pí­še na všem!

A pak – Vá­no­ce
Slav­nost­ní ve­če­ře v re­stau­ra­ci. S ro­di­nou! Ry­by, kre­ve­ty, mušle, ústři­ce. Vnou­ča­ta na­štěs­tí ma­jí kam zmi­zet. Cir­ku­lu­jí me­zi ná­ru­čím má­my a me­zi prak­tic­ky vy­ba­ve­nou her­nou. Pro­lé­zač­ky, ku­chyň­ka, bar. V dneš­ní do­bě už se mys­lí na po­hod­lí všech. A tak se da­jí pře­čkat pro­dle­vy me­zi jed­not­li­vý­mi cho­dy v dět­ské spo­leč­nos­ti a s ho­reč­ným ser­ví­ro­vá­ním je­jich spe­ci­fic­kých dob­rot. Re­stau­ra­ce je vprav­dě narva­ná, ob­slu­ha ne­o­ká­za­lá. Hes­lo: „Takhle se to dě­lá u nás!“

Pak rov­nou k dce­ři ke stro­meč­ku! Pře­sun dvě­ma Bol­ty – je nás už moc! Při ná­stu­pu do au­ta nás při­ví­tal ma­lý pej­sek a ři­dič se omluv­ně ze­ptal: „Ne­va­dil by vám? Ne­chtěl jsem ho na štěd­rý den ne­chat sa­mot­né­ho.“ Zpo­za taš­ky na nás kou­ka­la tma­vá očka a my jsme ho při­ja­li me­zi se­be.

Ři­dič jel skvě­le, rych­le a spo­leh­li­vě.

Do­ma
Je to tam krás­ně při­pra­ve­né, ká­va, ví­no. Dě­ti po­bí­ha­jí s dár­ky, při­po­mí­ná mi to mo­je ztra­ce­né dět­ství. De­tai­ly v uspo­řá­dá­ní, stůl, roh po­ko­je, po­suv­ná stě­na, at­mo­sfé­ra vel­ké ro­di­ny…

Plá­ču, jsem o 70 let zpát­ky… Plá­ču tak in­ten­ziv­ně, že mu­sím jít před dům. Skry­tá tmou straš­ně bre­čím… Ja­ko ma­lý dí­tě! Ven­ku je ti­cho, hvězdy, klid.

Plá­ču a stýská se mi po mém ta­tín­ko­vi. Jsou Vá­no­ce…

Je po Vá­no­cích, je no­vý rok!
Sil­vestr se sta­rý­mi zná­mý­mi, ně­kte­ří chy­bí… Ko­lik spo­leč­ných chvil jsme spo­lu pro­ži­li, ko­li­ka ris­kant­ních kro­ků jsme se od­vá­ži­li. Těch ly­žo­va­ček. I v li­já­ku – zmok­ly mi i spod­ní kalhot­ky! Sjezdy, to je můj sport. Ne­bo byl? Na­po­sle­dy jsem ly­žo­va­la lo­ni. Po­sled­ní den­ní jízdu jsem za­kon­či­la ve čty­ři od­po­led­ne a pr­dly mi bo­ty. Ne­můžu usnout, by­lo to fajn.

A teď mě če­ka­jí před­sta­ve­ní a kon­cer­ty. Je­den z mých spo­lu­hrá­čů se mě při no­vo­roč­ním přá­ní ze­ptal: “A ja­ké ty máš ješ­tě umě­lec­ké am­bi­ce?“ Hrklo ve mě. To slův­ko „ješ­tě“ – co to zna­me­ná?
Jsem sta­rá?

Ano, mu­sím ob­jed­nat elek­tri­ká­ře, in­sta­la­té­ra, za­jis­tit smlou­vy na plyn, na elektři­nu, zvlád­nout ne­mo­ci v ro­di­ně a po­stu­pu­jí­cí ochab­lost těch nej­bliž­ších, pře­číst vy­půj­če­né kni­hy, pro­brat poš­tu, kou­pit raj­ča­ta, do­jít pro ba­lík, ale…

Ne­chci to dát za­dar­mo!

Au­to­rem úvod­ní fot­ky je Voj­těch Brt­nic­ký.