Čes­ká ve­řej­nost cho­vá vů­či ja­zy­ku po­svát­nou úctu od dob škol­ní do­cház­ky. Češ­ti­na vždy pa­t­ři­la k nejmé­ně ob­lí­be­ným před­mě­tům. V dik­tá­tech se ne­lí­tost­ně tes­to­va­la vy­jme­no­va­ná slo­va a psa­ní vel­kých pís­men – ni­ko­li ná­ho­dou jsou to je­vy, kte­ré až na vý­jim­ky (i/y v ně­kte­rých ná­ře­čích) nelze od­po­slech­nout a muse­jí se na­bi­flo­vat. Po­stra­chem byl a až do ma­tu­ri­ty zů­stal roz­bor vět­ný. Chy­by ne­by­ly na­še ma­lé pří­tel­ky­ně na ces­tě ke kul­ti­vo­va­né­mu vy­ja­d­řo­vá­ní, ný­brž ka­to­vy šle­hy, za­ne­chá­va­jí­cí bo­les­ti­vou sto­pu na se­be­vě­do­mí. Ško­la ne­u­či­la, jak správ­ně ko­mu­ni­ko­vat, ný­brž dba­la na bez­chyb­nou gra­ma­ti­ku a in­ter­punk­ci. Čest vý­jim­kám.

Ško­la nám ta­ké za­ml­če­la, že se slo­vy si mů­že­me hrát a ex­pe­ri­men­to­vat; ve vý­u­ce na to ostat­ně ani ne­byl čas. Jen­že ja­zyk je ta­ké hra. Mů­že­me tvo­řit slo­va a tes­to­vat, jak na­še ex­pe­ri­men­ty při­jmou ostat­ní. Mů­že­me zkou­šet, kte­rá slo­va a slov­ní ob­ra­ty se za­lí­bí, ujmou, roz­ší­ří, a opus­tit ty, co se na­o­pak ne­o­svěd­či­ly. Li­dé ma­jí totiž své po­jme­no­va­cí po­tře­by, a ty se ne­u­stá­le pro­mě­ňu­jí, na­růs­ta­jí ne­bo za­ni­ka­jí. Vý­stiž­né slo­vo si li­dé na­jdou, ně­kdy s ne­u­vě­ři­tel­nou kre­a­ti­vi­tou. Na exis­ten­ci má prá­vo kaž­dé slo­vo, kte­ré se vži­je, čímž do­ká­že svou smys­lu­pl­nost a funkč­nost.

Host­ka a host­stvo pat­ří do ob­las­ti hry zva­né slo­vo­tvor­ba. Host­ka vznik­la pro­to, že mluv­čí v ně­kte­rých kon­tex­tech chtě­jí a po­tře­bu­jí vy­já­d­řit žen­ský rod, a už déle než sto let se běž­ně po­u­ží­vá v mo­rav­ských di­a­lek­tech. Host­ka je klí­čem k ře­še­ní ro­do­vých ko­tr­mel­ců ja­ko Ví­tá­me na­še­ho dneš­ní­ho vzác­né­ho hos­ta, kte­rý je au­to­rem zde vy­sta­ve­ných vě­cí – pa­ní Evu No­vá­ko­vou. Šes­ti mluv­nic­kým zna­kům mas­ku­li­na se by­lo mož­né vy­hnout po­u­ži­tím pře­chý­le­ni­ny host­ka.

Host­ka a obec­ně ná­zvy osob žen­ské­ho ro­du, pře­de­vším pod­le po­vo­lá­ní a dů­le­ži­tých po­zic (stráž­mis­try­ně, lídry­ně) zvi­di­tel­ňu­jí že­ny ve spo­le­čen­ském kon­tex­tu, a s tím po­si­lu­jí je­jich sta­tus; ten za­se sou­vi­sí s je­jich fi­nanč­ním hod­no­ce­ním. V ci­zích ja­zy­cích se pro­to už v se­dm­de­sá­tých le­tech mi­nu­lé­ho sto­le­tí za­ča­la vy­ví­jet a tes­to­vat do­po­ru­če­ní k vy­vá­že­né­mu ja­zy­ko­vé­mu po­jed­ná­vá­ní žen a mužů.

Po­dob­ná do­po­ru­če­ní se za­bydlu­jí i v češ­ti­ně, ne­boť v češ­ti­ně je al­ter­no­vá­ní muž­ské­ho ro­du ješ­tě na­lé­ha­věj­ší vý­zvou než v an­g­lič­ti­ně. Za­tím ale v Čes­ku ci­tel­ně po­strá­dá­me re­pre­zen­ta­tiv­ní slov­ní­ky se sys­te­ma­tic­ky zpra­co­va­ným ro­dem: ve Slov­ní­ku spi­sov­né­ho ja­zy­ka čes­ké­ho chy­bě­jí klí­čo­vé vý­ra­zy lídry­ně, ko­or­di­ná­tor­ka a mno­ho dal­ších. Že by ne­by­ly dost spi­sov­né? Slov­ník má ostat­ně i v ji­ných smě­rech oči­vid­né pro­blémy jít s do­bou: pří­dav­né jmé­no ho­mose­xu­ál­ní se zpož­dě­ním ví­ce než tři­ce­ti let vy­klá­dá ja­ko sti­že­ný ho­mose­xu­a­li­tou. Vě­dec­ká a po­ra­den­ská in­sti­tu­ce tak stig­ma­ti­zu­je men­ši­nu, ne­boť vý­raz „sti­že­ný“ bý­vá spo­jo­ván s ne­ga­tiv­ní­mi ob­sa­hy.

Vý­raz host­stvo (klid­ně jej vy­slov­te zjed­no­du­še­ně hostvo) ozna­ču­je sku­pi­nu po­zva­ných. Nejen za­hr­nu­je všech­na po­hla­ví a iden­ti­ty, ný­brž na­víc ta­ké – na roz­díl od po­jme­no­vá­ní hos­té – kla­de ale­spoň slov­ně dů­raz na vzá­jem­nou pro­vá­za­nost po­zva­ných – spo­ju­jí je zá­jmy, zá­mě­ry, ak­ti­vi­ty. Kdo chce, po­u­ží­vá host­stvo prá­vě pro to­to jem­né zpřes­ně­ní; ko­mu se to ne­lí­bí, pře­ne­chá je dru­hým.

Ja­zy­ko­vá tvo­ři­vost je sou­čás­tí svo­bo­dy pro­je­vu a myš­le­ní. Ja­zyk od­rá­ží a spo­lu­u­tvá­ří myš­le­ní, kte­ré se vy­ví­jí. A vů­bec: je­di­ná stá­lá vlast­nost ja­zy­ka je je­ho pro­měn­li­vost. Kdo si chce užít krás ja­zy­ka a ob­je­vo­vat dal­ší je­ho mož­nos­ti, bu­de jej po­u­ží­vat se zvě­da­vos­tí, hra­vos­tí a se sym­pa­ti­e­mi pro všech­no, co roz­ví­jí a kul­ti­vu­je vy­ja­d­řo­vá­ní.