Po­u­ží­vá­te ter­mín en­vi­ron­men­tál­ní či eko­lo­gic­ké di­va­dlo pro své pro­jek­ty?

Ne­po­u­ží­vám. In­tu­i­tiv­ně cí­tím, že to mů­že pů­so­bit tro­chu vý­luč­ně. Mám oba­vu, že to mů­že na ně­kte­ré li­di, se kte­rý­mi po­tře­bu­je­me na­vá­zat kon­takt, pů­so­bit i od­ra­zu­jí­cím způ­so­bem. Pro ně­ko­ho ty­to po­jmy mů­žou být ba­ri­é­rou vů­či tak dů­le­ži­tým sdě­le­ním. Na­víc mám do­jem, že eko­lo­gic­ké je všech­no, všech­no tvo­ří pro­stře­dí a jak ří­ká Ti­mo­thy Mor­ton ve svém Eko­by­tí: „žád­né jin­de ne­e­xis­tu­je“, všich­ni jsme uvnitř, sou­čás­tí. A pak ří­ká ješ­tě jed­nu skvě­lou věc: svým způ­so­bem je kaž­dé umě­lec­ké dí­lo ne-lid­ským ak­té­rem, a tím i ma­lým tre­na­že­rem, jak na­va­zo­vat s ne-lid­ským rov­ný a vzá­jem­ně obo­ha­cu­jí­cí vztah. 

Roz­li­šu­je­te per­for­man­ce a in­sce­na­ce s pří­rod­ní­mi ná­mě­ty a pro­jek­ty, kte­ré jsou eko­lo­gic­ky re­a­li­zo­va­né?

Mu­sím se při­znat, že když jdu do di­va­dla, moc nad tím ne­pře­mýš­lím. Sou­čás­tí pří­ro­dy je i člo­věk, tak­že sní­da­ně jed­né ro­di­ny je svým způ­so­bem ta­ké pří­rod­ním ná­mě­tem. Co se tý­če eko­lo­gič­nos­ti re­a­li­za­ce pro­jek­tů, ne­rad bych upa­dl do myš­len­ko­vé sty­lu mo­ra­li­zo­vá­ní, od­su­zo­vá­ní, vi­ny a tres­tá­ní, i když se do mých ná­hle­dů vů­či dru­hým a so­bě sa­mé­mu čas­to vkrá­dá. Chci říct, že mož­ná hod­not­něj­ší, než roz­li­šo­vá­ní a dě­le­ní, je hle­dat ne­če­ka­ná spo­je­ní a spo­je­nec­tví. Ne­dě­lat hrubé čá­ry, ale spíš sta­vět na tom, co exis­tu­je, kul­ti­vo­vat, vést di­a­log. Eko­by­tí bu­dou­cí uto­pic­ké spo­leč­nos­ti by se mě­lo ro­dit ra­dost­ně. Tře­ba z tou­hy ome­zit ma­te­ri­ál­ní pro­střed­ky a otevřít se tvůr­čí bo­ha­tosti, kte­rou to­to ome­zo­vá­ní v tvor­bě mů­že na­bí­zet. Ale když nás ně­ja­ká lát­ka ve­de k ma­te­ri­ál­ně ná­roč­něj­ším scé­no­gra­fi­ím, mys­lím na to, ja­ký má to sdě­le­ní po­ten­ci­ál­ně etic­ký do­pad na du­ši na­ší spo­leč­nos­ti a jest­li by­tost­ně vě­řím, že vel­ký a hod­not­ný, tak si mys­lím, že má smy­sl té­to hod­no­tě co­si i ma­te­ri­ál­ně obě­to­vat. Jde jen o to, se nad tím­to vzta­hem za­mys­let a kri­tic­ky na­hlí­žet, jest­li má zprá­va hod­no­tu té­to ma­te­ri­ál­ní zá­tě­že.

Ja­ké zá­sa­dy při tvor­bě eko­lo­gic­kých pro­jek­tů do­dr­žu­je­te?

Sou­cit s ko­le­gy­ně­mi a ko­le­gy, sna­hu tvo­řit ra­dost­ně a pe­čo­vat o men­tál­ní po­le, ve kte­rém dí­lo vzni­ká, tvo­řit smys­lu­pl­ně, v ak­tiv­ním a vě­do­mém vzta­hu s osu­dem svě­ta, ve kte­rém tvo­ří­me a kte­ré­ho jsme sou­čás­tí. Dá­le je to prin­cip re-use‑u vše­ho, co jde, pra­vi­del­ně ske­no­vat svo­je ná­pa­dy, jest­li by ne­moh­ly být ma­te­ri­ál­ně mé­ně ná­roč­né, vo­lit ma­te­ri­á­ly, kte­ré to­lik ne­za­tě­žu­jí pla­ne­tu. Sna­žím se pře­ori­en­to­vat na lás­ku k LED re­flek­to­rům, ale v ně­kte­rých svě­tel­ných ná­la­dách je je­jich ba­rev­nost pro mě po­řád ne­ak­cep­to­va­tel­ná, ale po­sled­ní do­bou kaž­dou svě­tel­nou zkouš­ku za­čí­nám s LED svět­ly a je­nom v pří­pa­dě ne­mož­nos­ti je­jich po­u­ži­tí vo­lím kon­venč­ky. Dá­le je pod­le mě fajn pra­co­vat s lo­kál­ní­mi spo­lu­pra­cov­ní­ky a spo­lu­pra­cov­ni­ce­mi v ma­xi­mál­ní mož­né mí­ře, i když i v to­mhle „pra­vi­dlu“ je dů­le­ži­té ob­čas vy­vět­rat ko­lek­tiv ná­hle­dem ně­ko­ho „zven­ku“. Zvě­do­mu­ju se vů­či lo­ka­li­tě, ve kte­ré di­va­dlo, kde tvo­řím, pů­so­bí. Sou­cí­tím s ní, la­dím se na ni, ne­chá­vám ji po­zvat mě na ran­de.

Je pro vás dů­le­ži­té pro­stře­dí, ve kte­rém své pro­jek­ty uvá­dí­te? Má­te na­pří­klad zku­še­nost s hra­ním ve vel­kých „ka­men­ných“ di­va­dlech, ne­bo na­o­pak v pří­ro­dě?

Kaž­dé di­va­dlo, kaž­dý sál je ji­ným le­sem, ji­ným eko­sys­té­mem! V po­sled­ní do­bě nej­víc ře­ším, jest­li je v le­se svah, ne­bo ne. Jest­li se dí­vám na dí­lo z pod­hle­du, ne­bo z nad­hle­du, to je ob­rov­ský roz­díl men­tál­ní per­spek­ti­vy a pře­mýš­lím, jak ho ucho­pit. Ta­ky ve­li­kost le­sa, akus­ti­ka, in­ti­mi­ta / po­cit ve­řej­né­ho pro­sto­ru jsou pro mě ob­rov­sky dů­le­ži­té ve­li­či­ny, se kte­rý­mi se hra­je.

An­ke­tu při­pra­vi­la Len­ka Dom­brov­ská. Fo­to­gra­fie ar­chiv zpo­ví­da­ných.