Odpovídá Ivan Buraj, režisér a umělecký šéf brněnského HaDivadla
Používáte termín environmentální či ekologické divadlo pro své projekty?
Nepoužívám. Intuitivně cítím, že to může působit trochu výlučně. Mám obavu, že to může na některé lidi, se kterými potřebujeme navázat kontakt, působit i odrazujícím způsobem. Pro někoho tyto pojmy můžou být bariérou vůči tak důležitým sdělením. Navíc mám dojem, že ekologické je všechno, všechno tvoří prostředí a jak říká Timothy Morton ve svém Ekobytí: „žádné jinde neexistuje“, všichni jsme uvnitř, součástí. A pak říká ještě jednu skvělou věc: svým způsobem je každé umělecké dílo ne-lidským aktérem, a tím i malým trenažerem, jak navazovat s ne-lidským rovný a vzájemně obohacující vztah.
Rozlišujete performance a inscenace s přírodními náměty a projekty, které jsou ekologicky realizované?
Musím se přiznat, že když jdu do divadla, moc nad tím nepřemýšlím. Součástí přírody je i člověk, takže snídaně jedné rodiny je svým způsobem také přírodním námětem. Co se týče ekologičnosti realizace projektů, nerad bych upadl do myšlenkové stylu moralizování, odsuzování, viny a trestání, i když se do mých náhledů vůči druhým a sobě samému často vkrádá. Chci říct, že možná hodnotnější, než rozlišování a dělení, je hledat nečekaná spojení a spojenectví. Nedělat hrubé čáry, ale spíš stavět na tom, co existuje, kultivovat, vést dialog. Ekobytí budoucí utopické společnosti by se mělo rodit radostně. Třeba z touhy omezit materiální prostředky a otevřít se tvůrčí bohatosti, kterou toto omezování v tvorbě může nabízet. Ale když nás nějaká látka vede k materiálně náročnějším scénografiím, myslím na to, jaký má to sdělení potenciálně etický dopad na duši naší společnosti a jestli bytostně věřím, že velký a hodnotný, tak si myslím, že má smysl této hodnotě cosi i materiálně obětovat. Jde jen o to, se nad tímto vztahem zamyslet a kriticky nahlížet, jestli má zpráva hodnotu této materiální zátěže.
Jaké zásady při tvorbě ekologických projektů dodržujete?
Soucit s kolegyněmi a kolegy, snahu tvořit radostně a pečovat o mentální pole, ve kterém dílo vzniká, tvořit smysluplně, v aktivním a vědomém vztahu s osudem světa, ve kterém tvoříme a kterého jsme součástí. Dále je to princip re-use‑u všeho, co jde, pravidelně skenovat svoje nápady, jestli by nemohly být materiálně méně náročné, volit materiály, které tolik nezatěžují planetu. Snažím se přeorientovat na lásku k LED reflektorům, ale v některých světelných náladách je jejich barevnost pro mě pořád neakceptovatelná, ale poslední dobou každou světelnou zkoušku začínám s LED světly a jenom v případě nemožnosti jejich použití volím konvenčky. Dále je podle mě fajn pracovat s lokálními spolupracovníky a spolupracovnicemi v maximální možné míře, i když i v tomhle „pravidlu“ je důležité občas vyvětrat kolektiv náhledem někoho „zvenku“. Zvědomuju se vůči lokalitě, ve které divadlo, kde tvořím, působí. Soucítím s ní, ladím se na ni, nechávám ji pozvat mě na rande.
Je pro vás důležité prostředí, ve kterém své projekty uvádíte? Máte například zkušenost s hraním ve velkých „kamenných“ divadlech, nebo naopak v přírodě?
Každé divadlo, každý sál je jiným lesem, jiným ekosystémem! V poslední době nejvíc řeším, jestli je v lese svah, nebo ne. Jestli se dívám na dílo z podhledu, nebo z nadhledu, to je obrovský rozdíl mentální perspektivy a přemýšlím, jak ho uchopit. Taky velikost lesa, akustika, intimita / pocit veřejného prostoru jsou pro mě obrovsky důležité veličiny, se kterými se hraje.
Anketu připravila Lenka Dombrovská. Fotografie archiv zpovídaných.