Ces­ta po se­ve­ro­zá­pa­dě Spo­je­ných stá­tů ame­ric­kých. Wa­shing­ton, Ida­ho, Mon­ta­na. Ná­rod­ní par­ky, dechbe­rou­cí pa­nen­ská pří­ro­da, le­dov­co­vá je­ze­ra, do­kon­ce i med­věd kus od ces­ty. Zní to ro­man­tic­ky, ale po­dob­ně ja­ko ten med­věd u ces­ty, co vás mů­že vmži­ku za­bít, to má i tem­něj­ší strán­ku. Od vjez­du do Ida­ho jsou všu­de ná­pi­sy Trump’s Coun­t­ry. Ne­bo aspoň kří­že a pla­ká­ty s bib­lic­ký­mi ci­tá­ty. Ale všech­no to za­čí­ná už v lev­ném ho­te­lu kus od le­tiš­tě v Se­attlu.

Le­ta­dlo je kli­ma­tic­ky ne­pří­liš ohle­du­pl­ná zá­le­ži­tost, to nelze po­přít, ale když už ces­tu­ji, sna­žím se o mi­ni­ma­li­za­ci dal­ších do­pa­dů na ži­vot­ní pro­stře­dí. S po­dob­ným před­se­vze­tím sejdu do ho­te­lo­vé jí­del­ny a pře­de mnou se roz­pro­stře plas­to­vá kra­ji­na. Za­lek­nu se, jest­li jsem ne­u­snul v le­ta­dle, ne­zmeš­kal vý­stup, a ne­pro­bu­dil se me­zi vším tím jed­no­rá­zo­vým ces­tov­ním od­pa­dem, plas­to­vý­mi ke­lím­ky na džus, na vo­du a plas­to­vý­mi pří­bo­ry na plas­to­vé hous­tič­ky za­ba­le­né v plas­to­vých oba­lech. Ne­bo je to ně­ja­ká per­for­man­ce upo­zor­ňu­jí­cí na fakt, že se spo­leč­nost du­sí mi­k­ro­plas­ty? Ne, ne­ní to ani jed­no z to­ho. Jen je u ho­te­lo­vé sní­da­ně ví­ce umě­lé hmo­ty než ve vče­rej­ším Bo­ein­gu. Jsou z ní ta­lí­ře, jed­no­rá­zo­vé ke­lím­ky na ká­vu a čaj, v plas­tu za­ba­le­né ma­lé por­ce fa­leš­né­ho ja­vo­ro­vé­ho si­ru­pu, ke­čup, hoř­či­ce, jo­gurt, v plas­tu jsou snad po jed­nom za­ba­le­né i ubrous­ky a pá­rát­ka. Mo­je srd­ce už v tu chví­li kr­vá­cí, zdrá­hám se na­sní­dat, bo­jím se, že bu­du za­ta­ven do ige­li­tu a už ni­kdy ne­spat­řím svět­lo ne­syn­te­tic­ké re­a­li­ty. Jed­ná se o lev­ný ho­tel ne­da­le­ko le­tiš­tě, ří­kám si, pře­nes se přes to a tím to skon­čí, od zítř­ka to bu­de lep­ší, vě­řím. Spo­řá­dám te­dy va­fli a od­jíž­dí­me pryč, do le­sů.   

Pře­sou­vá­me se do nád­her­né­ho pro­stře­dí Olym­pij­ské­ho ná­rod­ní­ho par­ku na po­lo­ostro­vě u Se­attlu. Úchvat­né skal­na­té po­bře­ží po­se­té růz­no­ba­rev­ný­mi moř­ský­mi hvěz­di­ce­mi. O kus dál Ho­hský dešt­ný pra­les. A ten­to­krát i lu­xus­něj­ší uby­to­vá­ní. Ho­tel je uvnitř dra­ze de­ko­ro­ván, před vcho­dem nás ví­tá rozkoš­ná ame­ric­ky ký­čo­vi­tá fon­tá­na a na gol­fo­vém hřiš­ti za do­mem se rá­no pro­há­ní míst­ní dru­hy je­le­nů v če­le s wa­pi­ti zá­pad­ním. Vše je by­tel­né, kva­lit­ní, sku­teč­né. Až na sní­da­ni. Ta je iden­tic­ky plas­to­vá ja­ko ve vče­rej­ší syn­te­tic­ké ran­ní můře. Je­di­ný roz­díl jsou por­ce­lá­no­vé hrn­ky a ta­lí­ře na­sklá­da­né v ohrom­ném množ­ství v ne­do­stup­ných po­li­cích u ku­chy­ně. Sem se te­dy již in­for­ma­ce o exis­ten­ci por­ce­lá­nu do­nes­la. Jen ješ­tě míst­ní ne­tu­ší, jak se uží­vá. U po­lic po­stá­vá ob­slu­ha. Ne­hod­lám se smí­řit s plas­to­vou re­a­li­tou, a pro­to vy­rá­žím do bo­je:

Já:                       (opa­tr­ně) Dob­ré rá­no, mohl bych pro­sím do­stat nor­mál­ní ta­líř a hr­nek?

Ob­slu­ha:           (bez za­vá­há­ní) Bo­hu­žel ne­mohl, pa­ne.

Já:                       (pře­ve­li­ce sluš­ně) Moc vás o to pro­sím, klid­ně por­ce­lán po po­u­ži­tí sám umy­ji, jen ne­chci po­u­ží­vat jed­no­rá­zo­vé ná­do­bí.

Ob­slu­ha:           (bez za­vá­há­ní) Takhle to tu pros­tě cho­dí, pa­ne, ne­mo­hu vám po­mo­ci.

Já:                       (ne­tr­pě­li­vě a mož­ná dro­bet hys­te­ric­ky) Ce­lý zá­pad­ní svět ře­ší kli­ma­tic­ká opat­ře­ní, mlu­ví­me o ho­ří­cí pla­ne­tě, o mi­k­ro­plas­tech v čem­ko­li, na co po­mys­lí­me, i v ma­teř­ském mlé­ce, o ky­se­lých oce­á­nech, ta­jí­cích le­dov­cích… Ví­te, že to­hle je sou­část to­ho vše­ho? A vy mi váž­ně ří­ká­te, že mi ani tak ne­dá­te por­ce­lá­no­vý ta­líř a hr­nek? I když jsou dva me­t­ry od vás? 

Ob­slu­ha:           (smut­ně a s účas­tí) Já chá­pu, že je to ce­lé vel­mi frustru­jí­cí, pa­ne, ale tak to bo­hu­žel je. Mo­hu vám ješ­tě ně­jak po­mo­ci?

Po­mo­ci mi už ne­moh­la. Dal­ší sní­da­ni v krás­ném ho­te­lu jsem vy­ne­chal. Dů­vod jsem sta­teč­ně ozná­mil na re­cep­ci, ale ne­před­po­klá­dám, že by mo­je kli­ma­tic­ká sta­teč­nost ko­ho­ko­li do­ja­la. Jed­no­rá­zo­vé ná­do­bí by­lo na­víc sku­teč­ně iden­tic­ké. Zna­me­ná to, že se o po­dob­né sní­da­ně sta­rá jed­na fir­ma, kte­rá roz­vá­ží stej­ný od­pad po ce­lém oko­lí, mož­ná do­kon­ce po ce­lých Stá­tech. Dů­vod bu­de pros­tý: je to neje­ko­no­mič­těj­ší a nej­prak­tič­těj­ší. Ze sto­lu se všech­no sme­te do ige­li­to­vých pyt­lů a je ukli­ze­no. Netře­ba to no­sit do my­ček, netře­ba je za­pí­nat, netře­ba pla­tit ví­ce per­so­ná­lu. Snad po­zůsta­tek z do­by co­vi­du. Fun­go­va­lo to a by­lo to snad­né, tak co se vra­cet do por­ce­lá­no­vé mi­nu­los­ti.

Při po­kra­čo­vá­ní na­ší ces­ty jsme se už za­ří­di­li tak, abychom po­dob­ným mo­men­tům kli­ma­tic­ké­ho ža­lu a bez­rad­nos­ti ne­mu­se­li če­lit. Přes­to jsme na­iv­ně dou­fa­li, že po­blíž fan­tas­tic­kých ná­rod­ních par­ků, je­jichž oko­lí ži­je z tu­ris­mu a pří­ro­dy, bu­dou oby­va­te­lé za­cho­vá­ní své­ho ži­vot­ní­ho pro­stře­dí, te­dy zdro­je své­ho vý­děl­ku, ře­šit. To by na­zna­čo­va­lo vol­bu de­mo­kra­tů. Re­pub­li­ká­ni v če­le s Do­nal­dem Trum­pem totiž za­čí­na­jí zpo­chyb­ňo­vat exis­ten­ci ná­rod­ních par­ků a ji­nak chrá­ně­ných úze­mí. Chtě­jí ochra­ně nad­řa­dit eko­no­mic­ké zá­jmy – těž­bu dře­va a ne­ros­tů, snaz­ší tran­zi­ci ener­gií či usnad­nit na je­jich úze­mí no­vou vý­stav­bu. V na­šem od­ha­du jsme se ale mý­li­li. Při kaž­dé pří­le­ži­tos­ti jsme se míst­ních ze­pta­li na vo­leb­ní pre­fe­ren­ce a je­jich dů­vo­dy.

Pta­li jsem se po­star­ší číš­ni­ce ve špi­na­vém bis­tru v Li­b­by v Mon­ta­ně. Pro ni to by­la jas­ná vol­ba. Je totiž pro­ti zru­še­ní pa­pí­ro­vých pe­něz, pro­to vo­lí Trum­pa. Zprá­vy o ame­ric­kých vol­bách jsem sle­do­val vy­tr­va­le, ale na po­dob­né té­ma jsem ne­na­ra­zil, ona však ano, stej­ně ja­ko na zne­klid­ňu­jí­cí in­for­ma­ci, že Joe Bi­den do­tá­hl do USA tři­cet mi­li­ó­nů Me­xi­ča­nů, aby ho zno­vu zvo­li­li pre­zi­den­tem. Ne­bu­du ji vy­svět­lo­vat je­jí vo­leb­ní sys­tém a fakt, že no­vě pří­cho­zí imi­grant ne­mů­že v je­jí ze­mi vo­lit. Ješ­tě bych špat­ně do­pa­dl. Li­dé se tu si­ce mi­le usmí­va­jí, ale ma­jí u pa­su kvé­ry. Na­po­sle­dy svou zbraň před­vá­děl dě­da, kte­rý ven­čil své dva vnu­ky u ma­gic­kých vo­do­pá­dů Ko­o­tenai hned za měs­tem. Ne­ní te­dy rad­no pří­liš za­rpu­ti­le dis­ku­to­vat. Pro­to po­kra­ču­je­me dál a mí­jí­me všech­ny ty dra­hé a krás­né i lev­né a tuc­to­vé do­my, kte­ré spo­ju­je jed­no: nejsou ni­jak za­i­zo­lo­va­né ne­bo za­tep­le­né, ač­ko­li tu v zi­mě mrz­ne tak, že si to v Čes­ku ne­do­ve­de­me před­sta­vit. Ne­bo jsou li­bo ne­do­zír­ná po­le, kte­rým by by­ly i na­še ob­ří ag­ro­lá­ny k smí­chu. Po­le, jež ni­kdy ne­vi­dě­la strom, ne­dej bo­že ja­kou­ko­li mez? Zve­dá se ví­tr a pře­ná­ší ze­mi­nu pl­nou v EU dáv­no za­ká­za­ných che­mi­ká­lií přes sil­ni­ci, z jed­né stra­ny na dru­hou a za­se zpět. A za tím už se za­čí­na­jí ty­čit po­hád­ko­vé hor­ské ští­ty na hra­ni­cích s Ka­nadou.

Dal­ší člen­ka na­ší vo­lič­ské ko­hor­ty vy­pa­dá li­be­rál­ně­ji. Ta jis­tě již slov­ní spo­je­ní kli­ma­tic­ká kri­ze sly­še­la. Je to úspěš­ná ad­vo­kát­ka v dů­cho­du, ny­ní ma­ji­tel­ka ně­ko­li­ka uby­to­va­cích za­ří­ze­ní v ná­rod­ním par­ku Gla­cier. Na je­jím pen­zi­o­nu Moss Moun­ta­in Inn, kde byd­lí­me, se lesk­nou so­lár­ní pa­ne­ly. V po­ko­ji je vy­tiš­tě­ný člá­nek o tom, že na ně do­sta­la pe­ní­ze od pre­zi­den­ta Jo­ea Bi­de­na. Teď vy­tá­pí ce­lý rok dům za­dar­mo, přes­to vo­lí Do­nal­da. Chce kou­pit dal­ší ne­mo­vi­tost a po­tře­bu­je hy­po­té­ku, a ty mě­ly lep­ší pod­mín­ky za Trum­pa. Že úro­ko­vé saz­by vět­ši­nou s pre­zi­den­tem ne­sou­vi­sí, ne­má ce­nu ře­šit, na­víc ta­to úspěš­ná že­na rov­nou do­dá­vá, že co­ko­li, co se ří­ká o Trum­po­vi a je­ho cho­vá­ní k že­nám, ji ne­za­jí­má. Pro ni je to pre­zi­dent a ať si se žen­ský­ma dě­lá, co chce. De­ba­ta tím skon­či­la a na­dá­le se bu­de­me ří­dit ce­dul­kou: „Ta­dy se o po­li­ti­ce ne­mlu­ví“, kte­rou má­me za zá­dy. Ma­ji­tel­ka ješ­tě do­dá­vá, že si má­me za­pa­ma­to­vat je­jí po­pis ces­ty do Ná­rod­ní­ho par­ku, pro­to­že GPS nelze vě­řit. Ona ne­dá do­pus­tit na ori­en­tač­ní bo­dy. „Kdy­by mě vy­ho­di­li v Af­ghá­nistá­nu z vr­tu­l­ní­ku, ho­ši, tak pod­le ma­py a bo­dů tre­fím kam­ko­li, to si piš­te!“ A už vy­rá­ží pe­čo­vat o lo­dič­ky do ne­da­le­ké­ho měs­ta, pak ob­slu­ho­vat v re­stau­ra­ci do ji­né­ho, aby mě­la tro­chu spo­le­čen­ské­ho kon­tak­tu s míst­ní­mi.

Tak by se da­lo po­kra­čo­vat li­bo­vol­ně dlou­ho. Pár kon­krét­ních zá­žit­ků z ces­ty po Spo­je­ných stá­tech má ale jen ilu­stro­vat, že ač­ko­li Bi­den a je­ho ad­mi­nis­tra­ti­va o ze­le­né trans­for­ma­ci mlu­vi­li, do kaž­do­den­ní­ho ži­vo­ta v je­jich ze­mi se to ni­jak ne­pro­psa­lo. Do­kon­ce i pří­jem­ci ze­le­ných do­ta­cí zů­stá­va­jí ne­přá­te­li kli­ma­tu. Spo­je­né stá­ty jsou ze­mí gi­gan­tic­kých kon­tras­tů. Pro­stře­dí ma­gic­ké, a tak krás­né a roz­leh­lé, že míst­ním oby­va­te­lům ne­do­chá­zí, jak cen­ná ta ne­pro­stup­ná a dodnes ne­bez­peč­ná pří­ro­da je. Chtě­jí ji stá­le po­ra­zit, pře­mo­ci a ne­do­chá­zí jim, že už se to dáv­no sta­lo. Je­jich po­li­ti­kům to ale do­šlo, a pro­to pro ně kli­ma a pří­ro­da ne­ní té­ma­tem. Trump pro­hla­šo­val, a ne­ní proč mu ne­vě­řit, že opět vy­stou­pí z pa­říž­ské kli­ma­tic­ké do­ho­dy, a hlav­ně pod­po­ří těž­ký prů­my­sl a fra­ko­vá­ní bez ohle­du na kli­ma­tic­ké dů­sled­ky. To by­lo to nej­vý­raz­něj­ší, co se v ame­ric­kých vol­bách tý­ka­lo kli­ma­tu, dru­há stra­na, nejdří­ve Joe Bi­den a po­tom Ka­ma­la Harris, totiž pro jis­to­tu v tom­to smě­ru ml­če­la. Po­kud te­dy exis­tu­jí vo­li­či, pro kte­ré je kli­ma zá­sad­ním té­ma­tem, pak je to na­to­lik ne­pod­stat­ná sku­pi­na, že ji lze v nej­dů­le­ži­těj­ších ame­ric­kých vol­bách zce­la ig­no­ro­vat.

Je­di­ný roz­díl me­zi de­mo­kra­ty a re­pub­li­ká­ny tak byl v sym­bo­lic­ké ro­vi­ně. Sa­mo­zřej­mě je pro ce­lou pla­ne­tu lep­ší, aby prezident*ka mlčel*a, než aby vykřikoval*a z tri­bu­ny nej­moc­něj­ší­ho po­li­ti­ka svě­ta kli­ma­tic­ké dez­in­for­ma­ce. Trump tím po­skyt­ne ali­bi a plat­for­mu všem dal­ším od­půr­cům če­ho­ko­li, co za­vá­ní ze­le­nou bar­vou, byť by to byl tře­ba ba­la­kryl. Re­ál­ný do­pad bu­de však prav­dě­po­dob­ně po­dob­ný. Buď se ve Spo­je­ných stá­tech ne­změ­ní nic, ne­bo to bu­de ješ­tě hor­ší. Harris by mož­ná z kli­ma­tic­kých do­hod ne­vy­stu­po­va­la, ale bě­hem kam­pa­ně se sna­ži­la za­lí­bit všem, tak­že se na­ko­nec svou po­li­ti­kou Trum­po­vi ne­bez­peč­ně blí­ži­la. I to­mu to­xic­ké­mu fra­ko­vá­ní při­šla na chuť. Po­li­ti­ka je jis­tě těž­ká a ne­vděč­ná prá­ce, ale po­kud má ně­kdo ře­šit roz­pad svě­to­vé­ho kli­ma­tu s da­le­ko­sáh­lý­mi dů­sled­ky do­tý­ka­jí­cí­mi se kaž­dé­ho z nás, tak kdo ji­ný by to měl být, než ad­mi­nis­tra­ti­va pre­zi­den­ta či pre­zi­dent­ky USA.

Spo­je­né stá­ty ma­jí totiž ja­ko je­di­ný stát sku­teč­ně všech­ny před­po­kla­dy, jak kli­ma­tic­kou kri­zi ře­šit. Jsou do­sta­teč­ně vel­ké, aby je­jich vlast­ní kli­ma­tic­ké ak­ce při­nes­ly změ­nu. In­ves­tu­jí všu­de ve svě­tě a ma­jí nej­moc­něj­ší ban­ky, tak­že mo­hou na své půjč­ky a po­bíd­ky na­vě­sit kli­ma­tic­ké zá­vaz­ky. Ma­jí nej­lep­ší vy­so­ké ško­ly, vý­zkum­né ústa­vy, nej­ge­ni­ál­něj­ší věd­ce. Přes­to vše­chen ten­to lid­ský i fi­nanč­ní ka­pi­tál na­pí­na­jí k to­mu, aby by­lo svě­to­vé kli­ma hor­ší. Ne­bo při­nejmen­ším těm, kte­ří se sna­ží na­jít ře­še­ní, há­ze­jí klac­ky pod no­hy a pro­hla­šu­jí je za ne­přá­te­le li­du. Snad pro­to, že se změ­na ne­dě­je přes noc, a te­dy se snad­no ig­no­ru­je, ne­bo pro­to, že je oka­mži­tý zisk pří­jem­něj­ší než dlou­ho­do­bá pé­če s po­ma­lej­ším zis­kem. Spo­je­né stá­ty ame­ric­ké zkrát­ka kli­ma­tic­ky smě­řu­jí stej­ným smě­rem, k na­pros­té ig­no­ran­ci re­a­li­ty, ať už v je­jich če­le trů­ní kdo­ko­li.