Hrát o pří­ro­dě v pří­ro­dě se je­ví ja­ko ide­ál­ní stav. Ne­se to ovšem ně­ko­lik úska­lí – ja­ko prv­ní se asi vět­ši­ny di­va­del­ní­ků zmoc­ní lo­gic­ká otáz­ka, jak na ta­ko­vá před­sta­ve­ní na­lá­kat di­vác­tvo, ne­dej bo­že di­vác­tvo, kte­ré se vlast­ně ani o eko­lo­gic­ké otáz­ky ne­za­jí­má. Od­po­věď zní – těž­ce, ale vzdá­vat ne­leh­ké úko­ly pře­dem je pře­ce zba­bě­lost. 

Za­sa­ze­ní před­sta­ve­ní do ji­ných než di­va­del­ních pro­stor sa­mo­zřej­mě mů­že při­ná­šet di­vác­tvu jis­tý dis­kom­fort. Ten nej­zá­sad­něj­ší spo­čí­vá v tom, že ne­ní chrá­ně­no (nejen před ne­příz­ní po­ča­sí) setmě­lým sá­lem a usa­ze­no do ví­ce­mé­ně po­ho­dl­ných se­da­ček. Čas­tě­ji mů­že být (a bý­vá) vta­že­no do umě­lec­ké per­for­man­ce a za­po­jo­vá­no do in­ter­ak­ce s účin­ku­jí­cí­mi uměl­ci. A ne­po­hod­lí sa­mo­zřej­mě bý­vá i fy­zic­ké pod­sta­ty, je totiž mož­né, že se di­vá­ci bu­dou muset bě­hem před­sta­ve­ní po­hy­bo­vat. 

Hra­ní ven­ku na­bí­zí pu­b­li­ku mno­ho no­vých pod­ně­tů. Tím nej­zá­sad­něj­ším je spo­je­ní zpra­co­va­né lát­ky s pro­stře­dím, kde se per­for­man­ce ode­hrá­vá. Zjed­no­du­še­ně ře­če­no – vy­prá­ví-li tvůr­ce o zpě­vu ptá­ků v létě na slun­cem pro­zá­ře­né les­ní mý­ti­ně, tak okol­ní sce­né­rie do­dá je­ho po­sel­ství váhu, ja­ké v pod­zem­ním sá­le s umě­lým osvět­le­ním a zvu­kem ni­kdy ne­do­sáh­ne. V pří­pa­dě, že se roz­hod­ne pro měst­skou džun­g­li (te­dy ho­vo­ří­me o ně­ja­ké odno­ži tra­dič­ní­ho pou­lič­ní­ho di­va­dla), má za­se šan­ci za­ujmout i ná­hod­né ko­lemjdou­cí, což je sa­mo­zřej­mě pro an­ga­žo­va­né uměl­ce na­nej­výš žá­dou­cí. A v ne­po­sled­ní řa­dě – sta­ne­te-li se di­vá­ky před­sta­ve­ní ode­hrá­va­jí­cí­ho se na ne­tra­dič­ním mís­tě (tím sa­mo­zřej­mě ne­mys­lím let­ní scé­ny s ob­vyk­lým roz­dě­le­ním je­viš­tě a hle­diš­tě a kupou tech­ni­ky, aby se pu­b­li­kum cí­ti­lo ja­ko v di­va­dle), za­čle­ní­te se do ko­mu­ni­ty spik­len­ců. A bod z před­cho­zí­ho od­stav­ce, že ne­bu­de­te mít úpl­ně po­hod­lí na pod­ři­mo­vá­ní v měk­kos­ti se­dač­ky a bez­pe­čí po­tem­ně­lé­ho sá­lu, se stá­vá nej­vět­ší de­ví­zou. Teď a ta­dy totiž oprav­du ně­co za­ži­je­te, ko­neč­ně za­ku­sí­te au­ten­tic­ký vztah s ostat­ní­mi di­vá­ky a her­ci. Žád­ná ne­pře­ko­na­tel­ná ba­ri­é­ra me­zi hle­diš­těm a je­viš­těm zde už ne­e­xis­tu­je!

Za­stav­me se ale u ně­ko­li­ka pro­jek­tů, kte­ré si­ce za­stu­pu­jí růz­no­ro­dé in­sce­nač­ní pří­stu­py, pře­de­vším je ale spo­ju­je tou­ha tvůr­ců po­u­ká­zat na sí­lu a ne­zbyt­nost pří­ro­dy, a to po ob­sa­ho­vé i for­mál­ní strán­ce. Všech­ny vy­bra­né per­for­man­ce by­ly v po­sled­ních pat­nác­ti le­tech za­řa­ze­ny do pro­gra­mu al­ter­na­tiv­ní­ho fes­ti­va­lu …příští vlna/next wa­ve… Su­ché kon­sta­to­vá­ní pak spe­ci­ál­ně pro něj vznik­la. Vý­běr to je te­dy sub­jek­tiv­ní a zá­ro­veň mnou ku­rá­to­ro­va­ný. 

Z ka­vá­ren do po­lí a to­vá­ren

V čes­kém di­va­del­ním pro­stře­dí před­sta­vo­va­la jis­tý zlom v si­te-spe­ci­fic pro­jek­tech tetra­lo­gie Ces­ty ener­gie, kte­rou při­pra­vo­val dra­ma­tik a re­ži­sér Mi­roslav Bam­bu­šek ve spo­lu­prá­ci s au­to­rem a dra­ma­tur­gem Ewa­nem Mc­La­re­nem a hu­deb­ní­kem Vla­di­mí­rem Fran­zem, vý­tvar­ni­cí Zuza­nou Bam­bu­šek Krej­z­ko­vou a mno­ha dal­ší­mi tvůr­ci. Po­lo­do­ku­men­tár­ní in­sce­na­ce Zdař Bůh!, Vo­da, Uran a Ro­pa vzni­ka­ly v le­tech 2009 až 2013 a ode­hrá­va­ly se v os­t­rav­ském uhel­ném do­le, bu­be­neč­ské čis­tič­ce od­pad­ních vod, vo­jen­ském bun­k­ru Dr­nov a v teh­dy ješ­tě zchát­ra­lém are­á­lu Au­to­ma­tic­kých mlýnů Jo­ze­fa Go­čá­ra v Par­du­bi­cích. Ty­to tex­to­vě i in­sce­nač­ně ra­di­kál­ní a ob­čan­sky bur­cu­jí­cí pro­jek­ty o bez­skru­pu­lóz­ním plun­dro­vá­ní a vy­tě­žo­vá­ní pří­rod­ních zdro­jů se te­dy spí­še ode­hrá­va­ly na „ne­tra­dič­ních mís­tech“, a ne pří­mo v pří­ro­dě. Svou ra­zan­cí, tvr­dos­tí sdě­le­ní a su­ro­vos­tí pro­stře­dí ovšem na­u­či­ly ale­spoň část di­vá­ků vy­hle­dá­vat ji­né di­va­dlo jin­de než v di­va­dle. 

O de­ká­du poz­dě­ji, v ro­ce 2020, při­pra­vil he­rec a re­ži­sér Ka­rel Kra­to­chvíl se svým „spo­le­čen­sky uži­teč­ným di­va­dlem“ Kru­tý kr­tek po­hy­bo­vou per­for­man­ci Su­ché kon­sta­to­vá­ní. Re­a­go­va­la na teh­dej­ší ex­trém­ně su­chou zi­mu, kte­rá za­pří­či­ni­la úby­tek spod­ních vod a sní­ži­la hla­di­ny to­ků. Ta­neč­ni­ce Eva Sta­rá při­plu­la na loď­ce po Vl­ta­vě – pří­mo pod Kar­lův most, aby se tam bez vět­ších ob­tí­ží po­sta­vi­la a pro­vá­dě­la běž­né den­ní čin­nos­ti ja­ko vy­tí­rá­ní pod­la­hy (ře­ky), se­ze­ní na žid­li či sá­ze­ní a za­lé­vá­ní kvě­tin (vo­dou z ře­ky), aby uká­za­la, jak níz­ká je vlast­ně hla­di­na. Pro tu­rist­ky a tu­ris­ty to mož­ná by­la spíš zá­bav­ná po­dí­va­ná na praš­tě­nou, exhi­bu­jí­cí dív­ku. Ovšem di­vác­tvo, kte­ré zna­lo dů­vod je­jí čin­nos­ti, ho ochot­ně ší­ři­lo me­zi při­hlí­že­jí­cí­mi dál. Sta­li se sou­čás­tí té­to umě­lec­ké in­ter­ven­ce. 

Mož­ná si ta­ké z dět­ství pa­ma­tu­je­te „po­hád­ko­vý les“, ro­din­nou pro­cház­kou pří­ro­dou, kte­rá je ozvlášt­ně­na sta­no­viš­ti s úko­ly, a pře­de­vším oživlý­mi po­sta­va­mi z bá­cho­rek. Na po­dob­ném prin­ci­pu roku 2021 vy­sta­vě­lo umě­lec­ké usku­pe­ní bazmek en­ter­ta­in­ment pro­jekt Vod­nik open. Di­vác­tvo do­sta­lo v úvo­du ma­pu s vod­nic­ký­mi sta­no­viš­ti a pu­to­va­li po vod­ních plo­chách v Pra­ze a v Br­ně. S by­tost­mi, kte­ré vy­hna­la z je­jich pří­byt­ku kli­ma­tic­ká kri­ze (ano, vět­ši­na z nich sil­ně při­po­mí­na­la bez­do­mov­ce se­dí­cí a po­pí­je­jí­cí před kaš­nou), se pak moh­li se­tkat, dát do ře­či, zkrát­ka strá­vit s ni­mi to­lik ča­su, ko­lik chtě­li. A být za­sa­žen osu­dy těch­to vy­ob­co­va­ných tvo­rů, v tom­to pro­jek­tu se totiž pro­lí­nal s hu­mo­rem i sil­ný kli­ma­tic­ký a so­ci­ál­ní žal. Zla­tým hře­bem pro­cház­ky pak by­lo se­tká­ní s pu­b­li­cis­tou La­di­sla­vem Čum­bou, kte­rý se stal gu­ru-vod­ní­kem a sna­žil se chr­lit vě­do­mos­ti o těch­to stvo­ře­ních z nej­růz­něj­ších okru­hů ja­ko my­to­lo­gie, his­to­rie, umě­ní… Těch­to me­zi­dru­ho­vých se­tká­ní se moh­li účast­nit i ko­lemjdou­cí, kte­ří se ne­zříd­ka za­sta­vi­li a di­vi­li. 

Pro­jekt K Pra­me­ni z roku 2024 byl in­ter­ak­tiv­ní ješ­tě o kou­sek víc, di­vá­ci se zde už oprav­du z ně­ja­ké­ho kon­tak­tu s per­for­me­ry ne­mě­li šan­ci vy­lhat. Ne­mám však po­cit, že by se o to ně­kdo po­ku­sil. Au­tor a re­ži­sér Ja­kub Got­twald a čtve­ři­ce her­ců Pa­vel Ne­škud­la, Fi­lip Šeb­ša­je­vič, Ma­těj Šum­be­ra a Aleš Ně­mec vy­tvo­ři­li roku 2023 per­for­man­ci ve čtyřech tý­pí, na je­jichž kon­struk­ci tvůr­ci vy­u­ži­li vlast­no­ruč­ně opra­co­va­né dře­vě­né klá­dy a recyklo­va­né re­klam­ní ban­ne­ry. Tý­pí se sta­vě­ly už na ně­ko­li­ka mís­tech, po­pr­vé v Hrad­ci Krá­lo­vé v Šim­ko­vých sa­dech v rám­ci fes­ti­va­lu RE­GI­O­NY. Střet ze­le­né pří­ro­dy a do ní pro­ni­ka­jí­cí še­di ci­vi­li­za­ce je jed­ním z pod­stat­ných mo­ti­vů per­for­man­ce o pů­vod­ních oby­va­te­lích ame­ric­ké­ho kon­ti­nen­tu. Je to po­cta in­di­á­nům, ale roz­hod­ně ne hold tu­pě glo­ri­fi­ku­jí­cí. Tvůr­ci se ne­bo­jí být iro­nič­tí k so­bě, nám i k nim. Ta­ha­jí di­vác­tvo po sta­no­viš­tích, nu­tí jej bě­hat, bub­no­vat a tan­co­vat, na­slou­chat mý­tům, snům i je­jich útra­pám a při­mě­jí kou­pit bez­cen­nou cet­ku – štěr­ka­jí­cí ná­ra­mek vy­ro­be­ný z ko­vo­vých ví­ček od co­ly. 

Po­sled­ním ple­né­ro­vým fe­no­mé­nem, kte­rý se za­čal ob­je­vo­vat v po­sled­ní pě­ti­let­ce, jsou per­for­ma­tiv­ní pro­cház­ky. Ty na roz­díl od před­cho­zích pří­stu­pů ne­kom­pro­mis­ně mí­ří pří­mo do lů­na pří­ro­dy. Zmí­ním ale­spoň ri­tu­ál­ní a me­di­ta­tiv­ní pro­jekt Valle Si­len­ti­um, jenž vzni­kl le­tos a ode­hrá­val se v ti­chém údo­lí na tra­se Roz­to­ky-Uně­ti­ce. Je­ho br­něn­ská mo­di­fi­ka­ce se na­zý­va­la Pet­ra Stra­nensis a by­la si­tu­o­vá­na na úpa­tí Strán­ské ská­ly v Br­ně. Di­va­dlo Se­tká­ní (s tvůr­ci To­bi­á­šem Ne­vři­vou a Te­re­zou Do­stá­lo­vou při­ná­ší­me v tom­to čís­le an­ke­tu) při­pra­vi­lo ně­ko­li­ka­ki­lo­me­t­ro­vé ly­ric­ké pu­to­vá­ní s drob­ný­mi ak­ce­mi, kte­ré mě­lo je­di­ný cíl, a to zno­vu při­po­me­nout, jak uchva­cu­jí­cí moc mů­že mít pří­ro­da. Spo­leč­ná ces­ta moh­la být fy­zic­ky ná­roč­ná pro mé­ně zdat­né tu­rist­ky a tu­ris­ty, pře­de­vším ale spo­lu­pu­tov­ni­ce a spo­lu­pu­tov­ní­ky nu­ti­la mít ote­vře­né oči a na­stra­že­né uši.

A ote­vře­nost se při při­jí­má­ní umě­ní oprav­du vy­plá­cí – tvůr­cům i di­vá­kům.