Ná­sle­du­jí­cí frag­men­ty před­sta­vu­jí ústřed­ní pa­sá­že stě­žej­ní před­náš­ky ně­mec­ké­ho anar­chis­ty, mysti­ka a di­va­del­ní­ka Gusta­va Lan­daue­ra Od­lou­če­ním ke spo­le­čen­ství, kte­rou před­ne­sl 18. červ­na 1900 v Ber­lí­ně v krouž­ku fried­ri­chshage­ner­ských in­te­lek­tu­á­lů. To­to spo­le­čen­ství bo­hé­mů usi­lo­va­lo o re­for­mu ži­vo­ta a v ná­vaz­nos­ti na na­tu­ra­lis­mus zdů­raz­ňo­va­lo vztah člo­vě­ka k ži­vot­ní­mu pro­stře­dí (a to i pří­rod­ní­mu) a so­ci­ál­ní spra­ve­dl­nost. Mno­ho z čle­nů spol­ku se účast­ni­lo ko­mu­nit­ních, anar­chis­tic­kých a druž­stev­ních pro­jek­tů, za­bý­va­lo se plá­no­vá­ním děl­nic­kých za­hrad­ních ko­lo­nií či se za­po­ji­lo do for­mo­vá­ní ber­lín­ské Volksbüh­ne.

Lan­daue­ro­va před­náš­ka je re­ak­cí pře­de­vším na do­bo­vé ten­den­ce: ná­stup ma­so­vých po­li­tic­kých hnu­tí (ja­ko by­li so­ci­a­lis­té, na­ci­o­na­lis­té apod.), vě­dec­ký po­zi­ti­vis­mus, ale i abs­trakt­ní ide­a­lis­mus od­tr­že­ný od re­a­li­ty kaž­do­den­ní­ho ži­vo­ta niž­ších so­ci­ál­ních tříd. Je čás­teč­ně zpo­vě­dí, čás­teč­ně ma­ni­fes­tem – na jed­né stra­ně ar­ti­ku­lu­je Lan­daue­ro­vu zku­še­nost z re­vo­luč­ní­ho hnu­tí, je­hož se na­pl­no účast­nil (ně­ko­li­krát byl ve vě­ze­ní, taj­ná po­li­cie jej sle­do­va­la již od gym­na­zi­ál­ních dob), na dru­hé stra­ně hle­dá ře­še­ní je­ho ne­do­stat­ků. Na­pl­no se zde pro­je­vu­je na­pě­tí me­zi pro­ti­pó­ly in­di­vi­du­a­lis­mu a ho­lis­mu, kte­ré jsou pro Lan­daue­ro­vo myš­le­ní cha­rak­te­ris­tic­ké a ovliv­ni­ly i je­ho mlad­ší­ho pří­te­le Mar­ti­na Bu­be­ra (jenž je in­te­gro­val do zá­kla­dů své te­o­rie di­a­lo­gu).

Ja­ko anar­chis­ta Lan­dauer vě­řil v osob­ní svo­bo­du, v nut­nost roz­bít všech­ny do­nu­co­va­cí a au­to­ri­tář­ské struk­tu­ry, ale ne­vě­řil již to­mu, že lze no­vou spo­leč­nost bu­do­vat skr­ze ma­so­vá hnu­tí. Na­pro­ti to­mu ob­je­vu­je ces­tu k vel­ko­ry­sej­ší­mu po­je­tí spo­le­čen­ství, jež pře­kra­ču­je nejen hra­ni­ce je­din­ce, ale i lid­ské­ho dru­hu. Na­va­zu­je na Pet­ra Kro­po­tki­na, s nímž se při svém po­by­tu v Lon­dýně měl mož­nost i se­tkat, a roz­ví­jí je­ho myš­len­ku vzá­jem­nos­ti mystic­kým ob­ra­tem do lid­ské­ho nit­ra. V něm lze pod­le Lan­daue­ra na­lézt ni­ko­liv uni­ver­zál­ní mo­rál­ní prin­ci­py (ja­ko u Im­ma­nu­e­la Kan­ta) ne­bo ab­so­lut­ní svo­bo­du (ja­ko u Ma­xe Stir­ne­ra), ale skr­ze fy­zic­kou pod­sta­tu na­šich těl ne­zru­ši­tel­né spo­je­ní s ostat­ní­mi lid­mi, na­ši­mi před­ky, ale i s ostat­ní­mi ži­vo­či­chy a pří­ro­dou vů­bec.

Na zá­kla­dě kri­tic­ké te­o­rie ja­zy­ka pře­lo­mu de­va­te­nác­té­ho a dva­cá­té­ho sto­le­tí před­sta­vu­je jed­nu z prv­ních po­li­tic­kých te­o­rií de­kon­struk­ce.  Po­jmy ja­ko „ego“, „svět“ ne­bo „du­še“ ma­jí plat­nost pou­ze teh­dy, po­kud si uvě­do­mí­me, že jsou kon­struk­cí na­še­ho myš­le­ní; jsou „ne­zbyt­né“, pro­to­že bez nich ne­mů­že­me žít (což tvr­dil již Kant), ale jsou to stá­le jen pří­zra­ky. Pře­krý­va­jí „proud ži­vo­ta“, kte­rý nás spo­ju­je se vše­mi a se vším, a prá­vě z něj vy­chá­zí nej­moc­něj­ší cit – lás­ka. „Du­chov­ní“ re­a­li­ta Lan­daue­ro­vi ne­ní me­ta­fy­zic­kým pro­sto­rem uni­ver­zál­ních ide­jí ne­bo ně­ja­kým mystic­kým roz­puš­tě­ním se v cel­ku, ale ži­vým hle­dá­ním spo­le­čen­ství rov­no­cen­ných (pro­to­že vzá­jem­ně vnitř­ně pro­po­je­ných) by­tos­tí, ne­zá­vis­le na tom, zda jsou lid­ské či zví­ře­cí. To má fy­zic­kou, tě­les­nou po­do­bu, jak zdů­raz­ňu­je v zá­vě­reč­né pa­sá­ži (a kte­rá od­ka­zu­je k do­bo­vým po­ku­sům o bu­do­vá­ní za­hrad­ních ko­mu­nit). Pro­to lze ho­vo­řit o du­chov­ním anar­chis­mu ja­ko o po­li­tic­kém myš­le­ní, kte­ré za­čle­ňu­je člo­vě­ka do vzta­ho­vé vzá­jem­nos­ti s ži­vo­či­chy, rost­li­na­mi, ale i evo­luč­ní­mi před­ky, a po­li­tic­ké roz­ho­do­vá­ní pod­mi­ňu­je spo­leč­ným di­a­lo­gem s tím­to „vesmí­rem“ či­li pře­ko­ná­ním ilu­ze ega, jež sto­jí v zá­kla­du an­tro­po­cen­t­ris­mu.

Lan­dauer byl ubit k smr­ti v květ­nu 1919 (ve vě­ku 49 let) pra­vi­co­vý­mi bo­jův­ka­mi Fre­i­kor­ps a je­ho po­sled­ní slo­va zně­la: „Za­bij­te mě! Ukaž­te, že jste muži!“ Hr­din­ství, o němž mlu­ví, osvěd­čil vlast­ním ži­vo­tem.

Pře­klad a ko­men­tář J. Mo­tal

Od­lou­če­ním ke spo­le­čen­ství (1900)

Gustav Lan­dauer

(…)

Ma­so­vé­mu člo­vě­ku jsou je­ho so­ci­ál­ní po­zi­ce a pro­stor ur­čo­vá­ny dě­dič­ný­mi si­la­mi, jež na něj pů­so­bí zven­čí i ze­vnitř: je pří­sluš­ní­kem ur­či­té ro­di­ny a spo­le­čen­ské tří­dy, na­pum­po­ván ur­či­tým vě­dě­ním a ví­rou, ob­ra­cí se k ur­či­té­mu po­vo­lá­ní, je pro­tes­tan­tem ne­bo ka­to­lic­kým křes­ťa­nem, ně­mec­kým ne­bo an­g­lic­kým vlas­ten­cem, vý­rob­cem glo­bí­nu ne­bo re­dak­to­rem no­vin. Au­to­ri­ta, zvyk, mo­rál­ka, hlas do­by a so­ci­ál­ní tří­da vy­me­zu­jí pro­stor, ve kte­rém kmi­tá sem a tam.

Do­spí­vá však no­vá ge­ne­ra­ce, kte­rá na ty­to tra­di­ce na­hlí­ží se skep­sí. Chce­me-li, lze je tří­dit do ka­te­go­rií a ška­tu­lek. Jsou tu so­ci­a­lis­té a anar­chis­té, ate­is­té a no­má­di, ni­hi­lis­ti a ro­man­ti­ci. Ně­kte­ří se hor­li­vě vy­pra­vi­li k li­du, aby jej po­zved­li, pro­bu­di­li, očis­ti­li, pod­ní­ti­li v ma­sách vztek a od­boj, zvěs­to­va­li krá­su a ve­li­kost a ko­neč­ně je or­ga­ni­zo­va­li do no­vých so­ci­ál­ních a eko­no­mic­kých spol­ků. Dru­zí, jimž rov­něž nejsou již po­svát­né po­jmy a in­sti­tu­ce dů­vě­ry­hod­né, se vy­da­li ji­ný­mi cesta­mi: ži­vot stal se jim hrou a v ner­vóz­ním hle­dá­ní to­ho nej­vy­bra­něj­ší­ho sta­li se buď vel­ký­mi sa­mo­tá­ři, ane­bo ma­lý­mi po­žit­ká­ři.

Ny­ní jsme se my, co ode­šli me­zi li­di, vrá­ti­li ze své­ho pu­to­vá­ní. Ně­kte­ří ces­tou za­blou­di­li do po­li­tic­ké stra­ny ne­bo zou­fal­ství. Ji­né jsme s se­bou při­ved­li: jed­not­liv­ce vy­lo­ve­né z mo­ře kaž­do­den­nos­ti. To je vše, co jsme na­šli. Bo­les­ti­vě jsme si však vy­bo­jo­va­li po­zná­ní: jsme pří­liš vzdá­le­ni li­dem na to, aby nás po­cho­pi­li. Ro­zu­mí­me ži­vo­tu pří­liš jed­no­du­še na to, aby li­dé na­šli ces­tu ze své­ho zma­te­né­ho blou­dě­ní k nám, pros­tým zví­řa­tům. A k to­mu jsou na­še du­še pří­liš cit­li­vé a kom­pli­ko­va­né na to, abychom me­zi ni­mi do­ká­za­li dlou­ho vy­dr­žet. Po­zna­li jsme, že ne­smí­me se­stu­po­vat k ma­sám, ale jít před ni­mi. To však zpo­čát­ku vy­pa­dá, ja­ko bychom se jim vzda­lo­va­li. Spo­le­čen­ství, po němž tou­ží­me a jež po­tře­bu­je­me, na­lez­ne­me my, pří­sluš­ní­ci no­vé ge­ne­ra­ce, pou­ze od­dě­le­ním od sta­rých spo­le­čen­ství. A po­kud to uči­ní­me ra­di­kál­ně a po­no­ří­me se do nej­hlub­ší­ho a nej­skrý­va­něj­ší­ho já­dra na­šich in­di­vi­du­a­lit, na­lez­ne­me tam nej­star­ší a nej­uni­ver­zál­něj­ší spo­le­čen­ství: s lid­ským dru­hem a vesmí­rem. Kdo­ko­liv v so­bě ob­je­vil to­to ra­dost­né spo­le­čen­ství, je na­vě­ky obo­ha­cen, po­žeh­nán a vzdá­len na­ho­di­lé­mu spol­čo­vá­ní kaž­do­den­nos­ti.

Roz­li­šu­ji tři dru­hy spo­le­čen­ství: za pr­vé dě­dič­nou sí­lu, již na­chá­zím v hlu­bo­kém po­no­ru do důl­ních ša­chet vlast­ní­ho nit­ra, od­krý­va­jí­cím pa­le­on­to­lo­gic­ké po­kla­dy vesmí­ru v so­bě. Za dru­hé od­liš­nou dě­dič­nou sí­lu, jež mne chce sví­rat, tís­nit a uza­ví­rat zven­čí. A ko­neč­ně – za tře­tí – svo­bod­ná, do­čas­ná sdru­že­ní jed­not­liv­ců, pro­po­je­ných svý­mi zá­jmy. Prv­ní z těch­to dru­hů se ob­vykle na­zý­vá in­di­vi­du­um, avšak jak uká­žu, jde zá­ro­veň o funk­ci či for­mu výsky­tu ne­ko­neč­né­ho vesmí­ru; dru­hé je nu­ce­ným spo­le­čen­stvím měš­ťác­kých spo­leč­nos­tí a stá­tů; tře­tí spo­le­čen­ství te­pr­ve při­jde a my je prá­vě ny­ní chce­me ini­ci­o­vat.

(…)

Ces­ta, kte­rou se mu­sí­me vy­dat, abychom do­sáh­li spo­le­čen­ství se svě­tem, ne­ve­de ven, ale dovnitř. Mu­sí nám ko­neč­ně zno­vu do­jít, že pou­ze ne­vní­má­me kous­ky svě­ta, ný­brž jsme sa­mi kous­kem svě­ta. Kdo by do­ká­zal zce­la po­jmout kvě­ti­nu, po­jal by svět. Nu­že te­dy: ob­rá­tí­me-li se zce­la zpát­ky do se­be, po­tom jsme na­lez­li ži­vou­cí vesmír.

Ujas­ně­me si: po­va­žu­je­me-li vlast­ní nit­ro za sku­teč­nost, veš­ke­rá od něj od­li­še­ná hmo­ta je nám pou­hým pří­zra­kem, jenž si náš zrak, hmat a pro­sto­ro­vé vní­má­ní před­sta­vu­jí ja­ko vněj­ší svět (ob­raz­ně ře­če­no, ne­boť i na­še smys­ly jsou sou­čás­tí hmo­ty!). Rov­něž du­šev­ní re­a­li­ta, kte­rou chá­pe­me ja­ko od­liš­nou od svě­ta, mu­sí být zpo­chyb­ně­na, ne­chce­me-li po­va­žo­vat své ome­ze­né, směš­né ego za je­di­né by­tí. Ne­za­po­mí­nej­me, že vě­do­mí exis­ten­ce svě­ta je pou­hým po­stu­lá­tem na­še­ho myš­le­ní, kte­rý má slou­žit na­še­mu ži­vo­tu, a že při­pi­so­vá­ní du­šev­ní­ho cha­rak­te­ru svě­tu je ana­lo­gií té­hož myš­le­ní. Je dů­le­ži­té to mít na pa­mě­ti, aby se z ne­zbyt­né­ho dojmu ne­sta­lo dogma ne­bo tak­zva­ná vě­da. Z před­sta­vy „svě­to­vé du­še“ ne­vy­plý­vá nic pro svě­to­vou mo­rál­ku, ze svě­to­vé­ho prin­ci­pu nelze žád­nou mo­rál­ku vy­vo­dit. Na­še po­zná­ní je ne­do­sta­ču­jí­cí pro tvor­bu etic­kých dogmat ne­bo tak­zva­né vě­dec­ké zdů­vod­ně­ní mo­rál­ky. Mi­nu­lost, pří­tom­nost a bu­douc­nost, stej­ně ta­ko „tu“ a „tam“ jsou jen je­den je­di­ný věč­ný proud z ne­ko­neč­na do ne­ko­neč­na (při vě­do­mí to­ho, že i ty­to po­jmy jsou jen ne­zbyt­né pří­zra­ky, jež si na­še myš­le­ní vysni­lo pro klid du­še). Po­tře­bu­je­me, aby exis­to­val svět, ale na­še chá­pá­ní pří­či­ny a účin­ku pro něj ne­pla­tí: ne­má po­čát­ku ani kon­ce. Ta­ko­vá ome­ze­ní exis­tu­jí pou­ze ja­ko před­po­kla­dy ří­še izo­lo­va­ných tě­les, ne­ma­jí plat­nost v pří­li­vu ne­ko­neč­ných sil du­še.

(…)

Uvě­do­m­me si, že pro nás už ne­e­xis­tu­jí žád­né mrt­vé pří­či­ny ne­bo pří­rod­ní zá­ko­ny, žád­né transcen­den­tál­ní prin­ci­py. Zná­me pou­ze ima­nent­ní ži­vot, uplat­ňo­vá­ní je­ho sil v pří­tom­nos­ti. Pro­to když nám vě­dec na­ší do­by ve své ri­gi­di­tě ří­ká, že no­vě zro­ze­né in­di­vi­du­um je kon­sti­tu­o­vá­no na zá­kla­dě dě­dič­nos­ti, od­po­ví­dá­me mu: Kde je ta­to dě­dič­nost? V ne­bi, ne­bo v tom, co by­lo? Je mrt­vý, že­lez­ný, ne­hyb­ný zá­kon dě­dič­nos­ti ot­cem ne­bo kmo­trem izo­lo­va­né ži­vé by­tos­ti? Ne, ne­e­xis­tu­je ani abs­trakt­ní dě­dič­nost, ani kon­krét­ní je­di­nec. Slo­vo dě­dič­nost od­ka­zu­je k tle­ní a mi­nu­los­ti, za­tím­co má ozna­čo­vat ně­co vel­mi ži­vé­ho a pří­tom­né­ho. Je­di­nec je str­nu­lý a ab­so­lut­ní vý­raz pro ně­co vel­mi po­hyb­li­vé­ho a vzta­ho­vé­ho. Dě­dič­nost je re­ál­ná a stá­le pří­tom­ná sí­la, po­kra­čo­vá­ní svě­ta před­ků v no­vých for­mách a po­do­bách. Je­di­nec je zábleskem du­šev­ní­ho prou­du na­zý­va­ném lid­ský rod, druh ne­bo vesmír – pod­le to­ho, jak se to ho­dí. Když při­stu­pu­je­me ke svě­tu ja­ko ně­če­mu od­dě­le­né­mu od nás, vi­dí­me, do­tý­ká­me se a cí­tí­me je­din­ce. Ob­rá­tí­me-li se však k so­bě sa­mým, pře­ko­ná­me ko­neč­ně po­cit ne­zá­vis­los­ti in­di­vi­dua: to, co jsme, jsou na­ši před­ko­vé v nás. Jsou v nás ži­ví, stý­ka­jí se s vněj­ším svě­tem a mě­ní se spo­lu s ná­mi v na­še po­tom­ky. Je to mo­hut­ný ře­tě­zec vy­chá­ze­jí­cí z ne­ko­neč­na a po­kra­ču­jí­cí do ne­ko­neč­na, i když se jed­not­li­vé člán­ky tře­ba pře­trh­nou či pro­jdou slo­ži­těj­ší­mi pro­mě­na­mi. Vždyť i na­še skut­ky, to, co dě­lá­me, nás spo­ju­je s vesmí­rem, do­kon­ce i na­še mrt­vo­la je mos­tem, po němž se vstu­pu­je do svě­ta.

(…)

Vel­ká dě­dič­ná spo­le­čen­ství jsou sku­teč­ná. Dí­lo před­ků je dodnes pa­tr­né, a pro­to mu­sí být ži­ví. Na­ši lid­ští a zví­ře­cí před­ko­vé – abychom za­tím mlu­vi­li jen o nich – už dáv­no vy­mře­li a zmi­ze­li téměř do po­sled­ní sto­py; v ze­mi, již zno­vu a zno­vu pro­hra­bá­vá­me, na­chá­zí­me jen je­jich chudé ostat­ky. Ale ty­to pa­le­on­to­lo­gic­ké po­zůstat­ky, ty­to mrt­vé a vy­hy­nu­lé by­tos­ti stá­le ži­jí v na­šem tě­le. Sta­čí se jen na se­be po­dí­vat po­řád­ně, abychom je roz­po­zna­li. My jsme tím, co po nich zů­sta­lo, a na­še dě­ti jsou stej­ně tak je­jich dět­mi. Jed­not­li­vá tě­la ži­jí­cí na ze­mi od po­čát­ku ne­for­mu­jí sou­hr­ny izo­lo­va­ných je­din­ců, ale do­hro­ma­dy tvo­ří vel­ké, sku­teč­né spo­le­čen­ství těl, or­ga­nis­mus. Or­ga­nis­mus, kte­rý se věč­ně mě­ní, věč­ně se pro­je­vu­je v no­vých in­di­vi­du­ál­ních for­mách.

(…)

Bě­da ne­šťast­ní­ku, jenž ne­cí­tí, jak se ce­lá je­ho by­tost chvě­je lás­kou! Bě­da to­mu, pro ně­hož ne­ní to­to svě­dec­tví lid­ství ni­čím víc než tě­les­ným po­ci­tem! Je to nej­hlub­ší a nej­vrouc­něj­ší po­zná­ní svě­ta, to nej­lep­ší, co jsme kdy mě­li, když záblesk ohně pro­jde dvě­ma lid­mi a svět se roz­zá­ří v no­vé po­do­bě. 

 To, co jsem ře­kl na za­čát­ku o pro­pas­ti, kte­rá nás no­vé li­di dě­lí od mas, se zdá být v roz­po­ru s lás­kou k lid­stvu. Ve sku­teč­nos­ti je však zřej­mé, že všich­ni ži­jí­cí li­dé (ať už z na­ší ci­vi­li­za­ce či mi­mo ni) jsou nám svou po­va­hou a za­lo­že­ním tak blíz­cí, to­lik se nám po­do­ba­jí, že je těž­ké je ne­mi­lo­vat ja­ko bliž­ní. Ale jak už to u pří­buz­ných bý­vá: jsou nám si­ce blíz­cí svou pod­sta­tou a po­va­hou a my je mi­lu­je­me, ale těž­ko s ni­mi žít. Po­špi­ni­li a zde­for­mo­va­li svo­je lid­ství níz­kos­tí a hloupostí stát­ní­ho zří­ze­ní a spo­le­čen­ským sys­té­mem a zne­tvo­ři­li svo­ji ži­vo­čiš­nost po­kry­tec­tvím, fa­leš­nou mo­rál­kou, zba­bě­los­tí a ne­při­ro­ze­nos­tí. Pou­ze ve vzác­ných chvil­kách své­ho nej­ni­ter­něj­ší­ho utr­pe­ní se pod mas­ka­mi sotva zje­vu­je je­jich pra­vá tvář. Za­hra­di­li si ces­tu k vesmí­ru, za­po­mně­li, že mo­hou být bo­hy. My však chce­me být vším: lid­mi, zví­řa­ty i bo­hy. Buď­me te­dy hr­di­ny! Z lás­ky k ne­šťast­né­mu, ztra­ce­né­mu lid­ské­mu ro­du, z lás­ky k těm, kte­ří při­jdou po nás, ko­neč­ně – z lás­ky k to­mu nej­lep­ší­mu, co má­me, mu­sí­me od ta­ko­vých li­dí ode­jít k vlast­ní­mu ži­vo­tu a sou­ži­tí. Chce­me sa­mi pra­co­vat pro své ži­vot­ní po­tře­by. Pryč od stá­tu, tak da­le­ko, jak jen nám to do­vo­lí či ja­ko to zvlád­ne­me, pryč od ko­mer­ce a kon­zum­ní spo­leč­nos­ti, pryč od chyt­rác­tví! Pojď­me všich­ni, kte­ří se cí­tí­me být dě­di­ci ti­sí­ci­le­tí, pros­tí a ne­ko­neč­ní, my – bo­ho­vé, vy­tvo­řit ra­dost­né a či­no­ro­dé spo­le­čen­ství. Buď­me vzo­ry lid­ství. Uvol­ně­me všech­ny pu­dy: kvie­tis­mus i ho­reč­na­tou ak­ti­vi­tu, kon­tem­pla­ci i bu­ja­rost oslav, pra­co­vi­tost i za­hál­ku. Ji­ná ces­ta pro nás ne­ní. Ta­to vrou­cí a od­hod­la­ná ví­ra se zro­di­la z na­ší skep­se, z na­še­ho zou­fal­ství vo­lá­me po ra­dos­ti stvo­ře­ní. 

(…)

Za­čně­me! Vy­tvá­řej­me ko­mu­nit­ní ži­vot, vy­tvá­řej­me cen­t­ra no­vé­ho ži­vo­ta tu i tam, osvo­boď­me se od spros­to­ty na­šich sou­čas­ní­ků. A pře­de­vším: na­še hr­dost nám mu­sí za­brá­nit žít z prá­ce svých bliž­ních ne­bo se do­kon­ce ži­vit pro­de­jem těch nej­skvě­lej­ších či nej­po­kles­lej­ších vý­tvo­rů na­šich moz­ků. Na­uč­me se pra­co­vat fy­zic­ky, být pro­duk­tiv­ní. A pak po­skyt­ně­me ce­lé­mu lid­stvu to nej­lep­ší ze své­ho du­cha. Kéž při­jde no­vá ge­ne­ra­ce, jíž ta­to slo­va pro­mlou­va­jí z du­še. Skr­ze od­lou­če­ní ke spo­le­čen­ství, to zna­me­ná: dej­me se všanc ce­lí, abychom ži­li ja­ko ce­lek. Pryč od po­vrch­ních au­to­ri­tář­ských ko­lek­ti­vů, vy­tvoř­me lid­skou ko­mu­ni­tu z hlu­bin svě­to­vé­ho spo­le­čen­ství, jímž jsme my sa­mi. Dlu­ží­me to so­bě i svě­tu. Ta­to vý­zva je ur­če­na všem, kte­ří jí ro­zu­mí.