Me­zi­ná­rod­ní fes­ti­val do­ku­men­tár­ních fil­mů Ji.hlava je jed­nou z nej­vý­znam­něj­ších svě­to­vých pře­hlí­dek, kte­rá je nejen re­pre­zen­ta­tiv­ní ukáz­kou to­ho, co a o čem se to­čí, ale rov­něž jak glo­bál­ní té­ma­ta pro­sé­vá do­má­cí dra­ma­tur­gie fes­ti­va­lu. Já se v re­fle­xi za­mě­řu­ji na en­vi­ron­men­tál­ní kri­ze, hle­dá­ní no­vých cest k pře­mýš­le­ní o glo­bál­ních eko­lo­gic­kých změ­nách a vzta­hu člo­vě­ka a pří­ro­dy.

Ná­vštěv­nic­tvo moh­lo vi­dět pře­de­vším sty­lo­vě kla­sic­kou pře­hlíd­ku me­di­ta­tiv­ních, osob­ních a for­mál­ně od­stře­di­vých sním­ků. By­ly to pře­de­vším krát­ké sním­ky nejmlad­ší fil­mař­ské ge­ne­ra­ce. Zuza­na Bře­zi­no­vá, stu­dent­ka pl­zeň­ské Fa­kul­ty de­sig­nu a umě­ní La­di­sla­va Sut­na­ra, ve své po­zo­ru­hod­né mi­ni­a­tur­ce ke ko­ře­nům vý­tvar­ně bás­ni­la o vrůs­tá­ní lid­ské­ho tě­la do pů­dy, ja­ko by se vra­ce­lo do lů­na mat­ky ze­mě. To­to sta­že­ní do „sko­řáp­ky z ma­sa“ však by­lo rov­něž při­zna­ným útě­kem cit­li­vé­ho člo­vě­ka ze svě­ta do vlast­ní­ho nit­ra. Po­zor­nos­ti by ne­mě­la unik­nout ani tvor­ba slo­ven­ské­ho ex­pe­ri­men­tál­ní­ho di­gi­tál­ní­ho má­ga Fran­ze Mi­le­ce. Le­tos před­sta­vil po­čí­ta­čo­vě ge­ne­ro­va­nou po­hl­cu­jí­cí bá­seň Eco­po­ie­sis o vzni­ku, pro­mě­nách a za­ni­ká­ní (ni­ko­liv v tom­to po­řa­dí) eko­sys­té­mu. Ta di­vá­ku ote­vře­la zhru­ba pě­ti­mi­nu­to­vé ok­no k me­di­ta­ci o hmo­tě, živlech a di­ver­zi­tě. Po­dob­ně pů­so­bi­la mno­hem ze­mi­těj­ší ces­ta po prou­du ře­ky spo­ju­jí­cí vod­ní ži­vel s lid­ským svě­tem pro­střed­nic­tvím ri­tu­á­lů (křest, vy­ná­še­ní mo­ra­ny) – Ty, ře­ko Iza­be­ly Zubryc­ké, pol­ské ab­sol­vent­ky Var­šav­ské uni­ver­zi­ty a v sou­čas­né do­bě stu­dent­ky fil­mu v Lod­zi. Uká­za­la ji­né, ale rov­něž vý­raz­ně vý­tvar­né po­je­tí eko­sys­té­mu, ten­to­krát v čer­no­bí­lém, kla­sič­těj­ším ly­ric­kém sty­lu.

Vý­ra­zo­vě na opač­né stra­ně stá­la pře­de­vším půl­ho­di­no­vá po­cta oš­k­li­vos­ti, spo­le­čen­ské­ho okra­je a ho­lu­bům stu­dent­ky praž­ské UM­PRUM De­ni­sy Langro­vé na­zva­ná Avi­an Omen. Hod­no­tit to­to dí­lo je těž­ké, pro­to­že by­lo sou­čás­tí stej­no­jmen­né vý­sta­vy v květ­nu 2024 v Ga­le­rii Je­le­ní, ale ve­d­le vý­še zmí­ně­ných krát­kých bás­ní pů­so­bí až le­da­by­le a se­bestřed­ně. Lze ro­zu­mět dra­ma­tur­gic­ké­mu zá­mě­ru pro­tnout oš­k­li­vost for­mál­ní a so­ci­ál­ní, ale ne­dba­lá až ne­kou­ka­tel­ná ka­me­ra a pri­mi­tiv­ní efek­ty, ji­miž sa­ma se­be au­tor­ka klí­ču­je do ob­ra­zu ja­ko ho­lu­ba, stej­ně ja­ko je­jí po­ku­sy před ka­me­rou imi­to­vat osud ptá­ků ve měs­tě, pů­so­bí spí­še or­na­men­tál­ně. Když au­tor­ka trou­sí po­znám­ky ty­pu: „dou­fám, že ho­lu­bi po­se­rou všech­na au­ta a li­dem vy­klo­vou hla­vy, hlav­ně těm bo­ha­tým“, ne­má to pa­t­řič­nou sí­lu a efekt, mož­ná i pro­to, že sním­ku úpl­ně chy­bí po­třeb­ná so­ci­ál­ní ana­lý­za. 

To (P.S.) fil­ma­ře Ale­še Su­ka, kte­rý pů­so­bí v Chor­vat­sku v rám­ci vlast­ní umě­lec­ké sku­pi­ny UKUS si­ce rov­něž ne­na­bíd­la roz­bor pří­čin a me­cha­nis­mů vy­lid­ňo­vá­ní os­t­ro­vů ve Stře­do­zem­ním mo­ři, ale ti­chou, ob­servač­ní me­to­dou sní­mek po­dal vi­zu­ál­ní zprá­vu z os­t­ro­va Ve­le Sra­ke­ne, kte­rý opouš­tí li­dé a zů­stá­va­jí po nich jen roz­pa­da­jí­cí se zbyt­ky kaž­do­den­ní­ho ži­vo­ta – tu bo­ta, tu od­pa­dek, tu roz­pad­lý dům. I když au­tor vy­ne­chal (či spí­še po­tla­čil) sku­teč­nost, že se mís­to dnes sta­lo vy­hle­dá­va­nou ob­las­tí pro tu­ris­ty, na sí­le ta­to re­duk­ce re­a­li­ty fil­mu ne­u­bí­rá; je to zne­po­ko­ji­vý po­hled tried­rem do na­ší kli­ma­tic­ké bu­douc­nos­ti. 

Od­liš­ně člo­vě­ka ja­ko sou­část eko­sys­té­mu uká­zal Práh le­sa fran­couz­ské fil­mař­ky Giu­lie Grossmann. Au­tor­ka pat­ří ke střed­ní ge­ne­ra­ci tvůr­kyň a je­jí styl pro­zra­zu­je nejen zna­lost vý­tvar­né­ho umě­ní, ale i an­tro­po­lo­gie – obo­je vy­stu­do­va­la a dodnes ne­chá­vá pro­ni­kat svou tvor­bou. Pří­běh Chin­dy Dou­an­g­pa­nya, kte­rá mu­se­la v dět­ství utéct z La­o­su před vál­kou do Fran­cie (mi­mo ji­né i pro­to, že Ni­xo­no­va ad­mi­nis­tra­ti­va při­spě­la k ší­ře­ní viet­nam­ské vál­ky do La­o­su), je hle­dá­ním ztra­ce­né­ho pří­rod­ní­ho rá­je ve svě­tě, kde „stro­my ani ne­ma­jí lis­ty“. I když na po­vrchu Práh le­sa vy­prá­ví svě­dec­tví uprch­li­ce, fo­to­gra­fic­ky se no­ří­me do ja­ké­ho­si pr­vo­by­tí v in­do­čín­ské džun­g­li, pod­ma­ni­vé­ho pra­le­sa, kde je sa­mo­ta svo­bo­dou in­te­gru­jí­cí člo­vě­ka do svě­ta pří­rod­ních bra­trů a sester. Dou­an­g­pa­nya je v těch­to ob­ra­zech za­stou­pe­na po­sta­vou mla­dé dív­ky, he­reč­kou Da­o­vo­ne Sri­boua­vong, kte­rá zo­sob­ňu­je zno­vuzro­zu­jí­cí úči­nek otis­ků kra­jin, ji­miž jsme pro­šli, v na­šich nit­rech.

Dlou­ho­me­tráž­ních fil­mů, kte­ré by se váž­ně­ji za­bý­va­ly eko­lo­gií, však na fes­ti­va­lu by­lo ku­po­di­vu má­lo. Li­šej­ní­ky On­dře­je Va­vreč­ky jsem vi­dět ne­sti­hl, ale jak znám je­ho tvor­bu, oče­ká­val bych (i pro zvlášt­ní ce­nu po­ro­ty, kte­rou si film při­ve­zl z dán­ské­ho CPH:DOX) fi­lo­zo­fu­jí­cí me­di­ta­ci o vzta­zích me­zi hou­ba­mi a řa­sa­mi, smys­lu sou­ži­tí a ne­tri­vi­ál­ní ci­vi­li­zač­ní kri­ti­ku z hlou­bi ka­nad­ské di­vo­či­ny, kde se na­tá­če­lo. Za čis­tě au­tor­skou exhi­bi­ci po­va­žu­ji Noc ve­d­le Mu­riel Mon­ti­ni, kte­rá na zá­bě­ry zví­řat z noč­ní fo­to­pas­ti (kte­ré sa­my o so­bě sli­bu­jí za­jí­ma­vou po­dí­va­nou) vá­že vcel­ku nud­né ro­man­tic­ké roz­ho­vo­ry a re­ci­ta­ci mý­tu o ab­sen­ci ži­vo­ta. Ostat­ně už ve svém před­cho­zím fil­mu Jsem pe­ri­fer­ní hr­din­ka (2021) se ví­ce za­bý­va­la se­bou než svě­tem oko­lo, tak­že je­jí tvor­ba pod­le mé­ho ná­zo­ru k en­vi­ron­men­tál­ní kri­zi pří­liš ne­pro­mlu­ví.

Fes­ti­va­lo­vé vr­cho­ly

Přes­to ale jih­lav­ský fes­ti­val před­sta­vil ce­lo­ve­čer­ní do­ku­men­tár­ní sním­ky za­mě­ře­né na eko­lo­gii, kte­ré při­nes­ly sil­ný zá­ži­tek. Vy­be­ru dva, kte­ré pro mě před­sta­vu­jí le­toš­ní fes­ti­va­lo­vý vr­chol z ob­las­ti re­flexe člo­vě­ka a pří­ro­dy. Asi nej­blí­že kom­plex­ní­mu po­je­tí eko­sys­té­mu nejen ve smys­lu vzta­hu člo­vě­ka k pří­ro­dě, ale i va­zeb na spo­le­čen­ské a eko­no­mic­ké me­cha­nismy a ak­té­ry, se při­blí­žil film Pistá­ci­o­vé vál­ky Ya­sha Le­vi­ne a Rowa­na Wer­nha­ma. Uka­zu­je, jak byz­nys s pistá­ci­e­mi sto­jí nejen za zne­čiš­ťo­vá­ním a mi­ze­ním vo­dy či po­ško­zo­vá­ním lid­ské­ho zdra­ví v Ka­li­for­nii, ale v dů­sled­ku ovliv­ňu­je od se­dm­de­sá­tých let mi­nu­lé­ho sto­le­tí i ge­o­po­li­tic­ké vzta­hy pro­střed­nic­tvím pro­tií­rán­ské­ho lob­bin­gu a pod­po­ry ame­ric­ké­ho vá­leč­né­ho an­gaž­má na Blíz­kém vý­cho­dě. V kon­tex­tu sou­čas­né­ho dě­ní v ame­ric­ké po­li­ti­ce i v Iz­ra­e­li, Pa­les­ti­ně a Írá­nu sto­jí za to ne­ne­chat za­pad­nout po­zna­tek, že pe­ní­ze vy­dě­la­né plun­dro­vá­ním ka­li­forn­ské pří­ro­dy slou­ží ta­ké  k pod­po­ře po­li­ti­ky, je­jíž cí­lem je desta­bi­li­zo­vat či rov­nou zni­čit ob­chod­ní kon­ku­ren­ci v arab­ském svě­tě. Írán byl totiž až do is­lám­ské re­vo­lu­ce glo­bál­ním pro­du­cen­tem pistá­cií čís­lo jed­na – dnes to jsou Spo­je­né stá­ty ame­ric­ké… 

In­ves­ti­ga­tiv­ní no­vi­nář Ya­sha Le­vi­ne se vě­nu­je roz­plé­tá­ní pří­ze glo­bál­ní­ho spo­le­čen­sko-hos­po­dář­ské­ho sys­té­mu dlou­ho­do­bě. Pu­b­li­ko­val tře­ba kni­hu Brat­ři Ko­cho­vé (2013), kte­rá se za­mě­ři­la na ro­di­nu ovlá­da­jí­cí dru­hou nej­vět­ší sou­kro­mou fir­mu v USA, zná­mou vý­raz­ným po­li­tic­kým an­gaž­má ve pro­spěch kon­zer­va­tiv­ců. V ro­ce 2018 vy­šlo Sur­ve­illan­ce Valley: Taj­ná vo­jen­ská his­to­rie in­ter­ne­tu (Do­slo­va „šmí­ro­va­cí údo­lí“ – ná­zev je od­ka­zem na Sil­li­con Valley – „kře­mí­ko­vé údo­lí“) do­klá­da­jí­cí, že ame­ric­ké vá­leč­né zá­jmy vy­u­ží­va­jí in­ter­ne­tu a vel­ké di­gi­tál­ní kor­po­ra­ce, ja­ko je Ama­zon, Fa­ce­book ne­bo Go­o­gle, to­to vlád­ní úsi­lí pod­po­ru­jí. Film Pistá­ci­o­vé vál­ky vy­chá­zí z je­ho star­ší kni­hy Ces­ta ka­li­forn­ským údo­lím oli­gar­chů (2013) a do­klá­dá, že je si­ce dů­le­ži­té hle­dat no­vé umě­lec­ké ces­ty pro ucho­pe­ní en­vi­ron­men­tál­ní kri­ze a roz­ví­jet ima­gi­na­ci nut­nou k pře­ko­ná­ní na­še­ho ome­ze­né­ho fon­du je­jích mož­ných ře­še­ní, ale ana­lý­za a peč­li­vá no­vi­nář­ská prá­ce s fak­ty tře­ba i ve zce­la stan­dard­ním do­ku­men­tár­ním vy­prá­vě­ní jsou ne­zbyt­né pro­to, abychom po­cho­pi­li, jak svě­to-eko­lo­gie fun­gu­je. 

Pistá­ci­o­vé vál­ky však tr­pí tím, co je je­jich nej­vět­ší před­nos­tí – jsou for­mál­ně vel­mi oče­ká­va­tel­né a vi­dět je dva­krát sku­teč­ně ne­ní tře­ba. To na­o­pak ne­pla­tí o sním­ku, kte­rým svůj pře­hled zá­měr­ně uza­ví­rám, pro­to­že ve mne stá­le ješ­tě re­zo­nu­je a vy­zý­vá, abych se k ně­mu di­vác­ky i me­di­tač­ně vra­cel. Jableč­ný ocet bel­gic­ké re­ži­sér­ky So­fie Be­no­ot je sty­lis­tic­ky i myš­len­ko­vě vy­zrá­lým ese­jem, po­sta­ve­ným na pří­bě­hu star­ší že­ny-hla­su pří­ro­do­vě­dec­kých sním­ků, jíž lé­ka­ři vy­táh­nou led­vi­no­vý ká­men a ji to ve­de k pro­mě­ně po­hle­du na svět. Led­vi­no­vý ká­men, kte­rý se ako­rát ve­jde do dla­ně, je „no­vá pla­ne­ta“, svět v nás, kte­rý v útro­bách lid­ské­ho tě­la na­růs­tá ve vrst­vách ja­ko Grand Ca­ny­on a za­zna­me­ná­vá mi­ne­rál­ní sto­pu na­še­ho ži­vo­ta. A prá­vě ne­ži­vá pří­ro­da ja­ko to, co uni­ká po­zor­nos­ti té ži­vé, je já­drem ese­je.

Be­no­ot otá­čí lo­gi­ku do­ku­men­tu a na­mís­to ak­tiv­ní in­ter­ven­ce do sku­teč­nos­ti před­klá­dá ma­ni­fest če­ká­ní. Ka­me­ny ml­čí a zví­řa­ta zmi­ze­la ze svě­ta, abychom je za­hléd­li, mu­sí­me se spo­leh­nout na ne­vi­di­tel­nou glo­bál­ní síť dob­ro­vol­ní­ků, kte­ří na webo­vých ka­me­rách vy­hle­dá­va­jí po­sled­ní sto­py ži­vo­či­chů – spí­cí opi­ce, bři­cho pa­vou­ka při­le­pe­né na ob­jek­ti­vu, šel­mu, kte­rá se jde v no­ci na­pít z je­zír­ka. A ja­ko jsme pro­po­je­ni in­ter­ne­tem, spo­ju­jí nás ta­ké ka­me­ny, mi­ne­rá­ly, ge­o­lo­gic­ké vrst­vy, kte­ré nejsou pou­ze ze­mí pod na­ši­mi no­ha­mi, ale pře­de­vším me­men­tem lid­ské čin­nos­ti. Lid­ské zá­sa­hy bu­dou v ka­me­ni pa­tr­né na­vždy, a i když si před­sta­vu­je­me, že za­nik­ne­me ja­ko di­no­sau­ři – ve sku­teč­nos­ti za­ne­chá­me sto­pu ja­ko me­te­o­ri­ty.

Leit­mo­ti­vem vět­ši­ny sním­ků o pří­ro­dě či eko­lo­gii, kte­ré by­lo mož­né na Jih­la­vě vi­dět, by­la oso­ba vy­pra­vě­če či vy­pra­věč­ky, po­zi­ce po­ží­va­jí­cí­ho in­di­vi­dua, sub­jek­ti­vi­ta. A to v pří­pa­dě Pistá­ci­o­vých vá­lek, jež by­ly rá­mo­vá­ny pří­bě­hem autora–ruského emi­gran­ta. Ne, že by to by­lo špat­ně – ostat­ně me­zi­ná­rod­ně úspěš­ný film mu­sí mít jas­ný pří­běh a být svě­dec­tvím, jak ve svém pří­spěv­ku na jih­lav­ské kon­fe­ren­ci o eti­ce v do­ku­men­tár­ním fil­mu kri­tic­ky po­zna­me­na­la his­to­rič­ka Lu­cie Če­sál­ko­vá. Ale nejsem si jis­tý, zda pře­ce­ňo­vá­ní na­ší po­zi­ce na­ko­nec ne­ve­de k to­mu, že se ze sním­ků do­zví­dá­me ví­ce o so­bě než o kri­zi, v níž se na­chá­zí­me. V mys­li mi utkvě­la me­ta­fo­ra So­fie Be­no­ot: mě­li bychom tvo­řit tak, ja­ko ří­dí ge­o­lo­go­vé au­ta. Ne­hle­dět před se­be, ja­ko kaž­dý, kdo chce ně­kam do­jet, ale dí­vat se po­dél ces­ty po ka­me­nech, němých svěd­cích na­ší epo­chy, kte­ré po­va­žu­je­me za ne­ži­vé. Na­u­čit se stát bez po­hnu­tí tam, ku­dy ostat­ní jen pro­jíž­dí. Mož­ná je te­dy po­u­če­ní z le­toš­ní Jih­la­vy la­pi­dár­ní: mé­ně pro­ží­vat sa­mi se­be a ví­ce sle­do­vat nit­ky eko­sys­té­mu, je­hož jsme sou­čás­tí…

Všech­ny fil­my, u nichž ne­ní uve­den rok vý­ro­by, mě­ly pre­mi­é­ru le­tos, z vět­ši­ny prá­vě na jih­lav­ském fes­ti­va­lu.