Is­land­ský au­tor a bý­va­lý kan­di­dát na pre­zi­den­ta An­dri Snær Mag­na­son zda­ři­le hle­dá způ­so­by, jak té­ma kli­ma­tic­ké změ­ny při­blí­žit dě­tem a mlá­de­ži. Kon­krét­ně re­a­li­zu­je své pře­svěd­če­ní, že li­dé chá­pou svět skr­ze pří­běhy a my­to­lo­gii, a prá­vě tak je tře­ba o těž­ko sro­zu­mi­tel­ných pro­blé­mech dneš­ní do­by mlu­vit.

V kni­ze O ča­su a vo­dě Mag­na­son pí­še, že „vět­ši­na li­dí vní­má sou­slo­ví kli­ma­tic­ká změ­na ja­ko bí­lý šum.“ Tvr­dí, že li­dé nejsou schop­ni zá­nik ně­če­ho tak ne­ko­neč­ně vel­ké­ho a ne­smír­ně cen­né­ho, ja­ko je sa­mot­ný zá­klad na­še­ho ži­vo­ta, po­cho­pit. Čtou si­ce ti­tul­ky o tá­ní le­dov­ců a oky­se­lo­vá­ní oce­á­nů, ale na je­jich cho­vá­ní a roz­ho­do­vá­ní to ne­má žád­ný vliv. Jed­nou ze stra­te­gií au­to­ra, jak o změ­ně kli­ma­tu sro­zu­mi­tel­ně mlu­vit, je te­dy prá­vě prá­ce s my­to­lo­gií a na­pl­ňo­vá­ní ar­che­ty­pál­ních pří­bě­hů no­vým vý­zna­mem. Jak­ko­li je kni­ha O ča­su a vo­dě po­uč­ná a správ­ně za­cí­le­ná, mým kniž­ním ti­pem je Mag­na­so­no­va dět­ská kni­ha Truh­la ča­su.

V ní se čte­nář­stvo oci­tá v za­kle­tém svě­tě, kte­rý se ná­pad­ně po­do­bá to­mu na­še­mu. Všich­ni do­spě­lí jsou tu ale ulo­že­ni v po­div­ných truh­lách, jež je chrá­ní před ze­stár­nu­tím. Vlez­li do nich s tím, že ma­jí být pro­bu­ze­ni, až na­sta­nou „lep­ší ča­sy“. Ty ale ku­po­di­vu ne­na­stá­va­jí. Pro­bu­dit je mo­hou jen dě­ti, ni­kdo ji­ný vzhů­ru ne­zů­stal. Nejdřív je ovšem tře­ba od­ha­lit, jak se to všech­no sta­lo, pro­to se vra­cí­me do mý­tic­ké­ho ča­su dáv­no za­po­me­nu­té­ho krá­le Di­mo­na a je­ho dce­ry. Až tam se totiž da­tu­je lid­ská zpup­nost a zis­kuchti­vost, kte­rá rozko­lí­sa­la pla­ne­tár­ní řád a lid­stvo na­ved­la na ces­tu se­bez­ni­če­ní. 

Té­ma ochra­ny ži­vot­ní­ho pro­stře­dí a úva­hy o lid­ské ne­na­syt­nos­ti pro­vá­ze­jí ce­lý pří­běh, ale ni­kdy nejsou sa­mo­ú­čel­né ne­bo pla­ká­to­vé. Truh­la ča­su tak mů­že sil­ně za­pů­so­bit i bez zna­los­ti au­to­ro­va ve­řej­ně an­ga­žo­va­né­ho pů­so­be­ní. Pří­běh je na­víc vtip­ný, hra­vý a dí­ky své jem­né iro­nii a nad­hle­du mů­že ba­vit jak dě­ti růz­ných vě­ko­vých ka­te­go­rií, tak je­jich ro­di­če. Mag­na­son ne­ná­sil­ně pro­mlou­vá k mla­dým čte­ná­řům v na­dě­ji, že pro ně ti­tul­ky o tá­ní le­dov­ců ne­bu­dou před­sta­vo­vat jen bí­lý šum. A až jim bu­de při­sou­ze­na mož­nost ak­tiv­ně ovliv­ňo­vat oko­lí a vlast­ní ži­vot, roz­hod­nou se dě­dič­nou klet­bu mi­nu­lých (a bo­hu­žel stá­le i sou­čas­ných) rop­ných vě­ků zlo­mit a na­jít ces­tu ke sku­teč­ně „lep­ším ča­sům“.  

MAG­NA­SON, An­dri Snær: Truh­la ča­su. Pře­klad Mar­ta Bar­toš­ko­vá. Ar­go, 2021, 280 s.

MAG­NA­SON, An­dri Snær: O ča­su a vo­dě. Pře­klad Mar­ta Bar­toš­ko­vá. Ar­go, 2022, 328 s.