Mária Pi­atri­ko­vá, slo­ven­ská di­va­del­ní re­ži­sér­ka, per­for­mer­ka a umě­lec­ká ře­di­tel­ka ne­zá­vis­lé­ho Di­va­dla K, se ve své me­zi­o­bo­ro­vé tvor­bě za­bý­vá iden­ti­tou, pa­mě­tí, vzta­hem člo­vě­ka k pro­stře­dí a za­mě­řu­je se na ne­di­va­del­ní pro­sto­ry. Od roku 2020 s Di­va­dlem K pů­so­bí v bý­va­lé Zá­klad­ní ško­le Je­sen­ské­ho v Bra­ti­sla­vě. Fes­ti­val …příští vlna/next wa­ve… ji v ro­ce 2024 po­ctil v ka­te­go­rii Ob­jev roku.

V po­sled­ních pro­jek­tech jste se vy­da­la po sto­pách své­ho dě­deč­ka, kte­rý strá­vil ně­ko­lik let v ko­mu­nis­tic­kém pra­cov­ním tá­bo­ře v Já­chy­mo­vě. Po­kou­ší­te se o ma­te­ri­a­li­za­ci člo­vě­ka skr­ze vi­zu­a­li­za­ci. Co kon­krét­ně se pod tou­to for­mu­la­cí skrý­vá?

S tím­to mís­tem je spo­jen náš ro­din­ný pří­běh z pa­de­sá­tých let mi­nu­lé­ho sto­le­tí, pří­běh mé­ho dě­da Ga­špa­ra Fron­ce, kte­rý strá­vil de­set let ja­ko po­li­tic­ký vě­zeň v ně­ko­li­ka lá­grech v oko­lí Já­chy­mo­va. Dlou­ho jsem to­to té­ma no­si­la v so­bě a ne­vní­ma­la ho ja­ko před­mět své umě­lec­ké čin­nos­ti. Když ze­mřel, byl mi je­den rok, tak­že si ho z vlast­ních vzpo­mí­nek ne­pa­ma­tu­ji. Mám však fo­to­gra­fii, na kte­ré ja­ko dvou­le­tá sto­jím u sto­lu s je­ho fo­to­gra­fií. Ro­di­če mi řek­li, že si ru­kou pod­pí­rám bok přes­ně tak, jak to dě­lá­val on. Opí­ral si ji o hřbet ru­ky, pro­to­že v prs­tech dr­žel ci­ga­re­tu. Ta­to po­dob­nost ve mně vy­vo­la­la po­cit blíz­kos­ti s člo­vě­kem, je­hož po­hnu­tý osud ur­čo­val identi­tu na­ší ro­di­ny. Pří­běhy vy­prá­vě­né v ro­di­ně pro mě by­ly, a stá­le jsou, vel­mi dů­le­ži­té, ale v ur­či­tém oka­mži­ku mi pře­sta­ly sta­čit. Za­ča­la jsem pře­mýš­let, zda nejsou jen frá­ze­mi, kte­ré opa­ku­ji, a zjis­ti­la jsem, že po­tře­bu­ji mít vlast­ní opěr­né bo­dy po­sta­ve­né na svých zku­še­nos­tech a po­zo­ro­vá­ních. Za­ča­la jsem pra­co­vat s ar­chi­vy a stá­le jsem mě­la po­cit, že mu­sím jet do oněch tá­bo­rů a ně­ja­kou do­bu tam zů­stat. Umě­lec­ká re­zi­den­ce v Já­chy­mo­vě pro mě by­la in­ten­ziv­ním ob­do­bím hle­dá­ní a do­ku­men­to­vá­ní kon­krét­ních vě­cí, kte­rých se můžu chy­tit. Na­hrá­va­la jsem zvu­ky, fo­ti­la bu­do­vy, kte­ré se roz­pa­da­jí, za­růs­ta­jí a mi­zí před oči­ma. Byl to můj po­kus o vy­tvo­ře­ní pa­mě­ti a na­le­ze­ní vzta­hu k dě­deč­ko­vi. Dí­ky to­mu, že jsem by­la fy­zic­ky pří­tom­na na da­ných mís­tech, jsem si v pa­mě­ti vy­tvá­ře­la spo­je­ní se sta­rý­mi i no­vý­mi in­for­ma­ce­mi. Ga­špar pra­co­val ja­ko elek­tri­kář, a když jsem pro­chá­ze­la po rui­nách, na­jed­nou jsem vi­dě­la vy­tr­ha­né ka­be­ly, kte­ré le­že­ly na ze­mi ne­bo vi­se­ly ze zdí, růz­né ne­funkč­ní elek­tric­ké skříň­ky, vy­pí­na­če. Nejdřív jsem je za­ča­la fo­tit bez kon­krét­ní­ho cí­le, te­pr­ve poz­dě­ji se uká­za­ly ja­ko sé­rie. Da­lo by se říct, že je to svým způ­so­bem por­trét mé­ho dě­deč­ka. Ne­vím, jest­li se těch před­mě­tů a míst pří­mo do­tý­kal, ale i kdy­by ne, je to je­ho ob­raz, kte­rý se sna­žím vy­tvo­řit hle­dá­ním. Mož­ná je na­ko­nec přes­něj­ší, než kdy­bych pře­kres­lo­va­la fo­to­gra­fii a je­ho vněj­ší po­do­bou, pro­to­že i tam by do­šlo ke znač­né­mu zkres­le­ní.

Vý­stu­pem mé re­zi­den­ce by­la per­for­man­ce Já­chy­mov v Kláš­ter­ním are­á­lu Os­t­rov, kde jsem pra­co­va­la s ob­jek­ty, kte­ré jsem na­šla v kra­ji­ně, včet­ně por­ce­lá­no­vé­ho izo­lan­tu. Me­zi­tím jsem frag­men­tár­ně sdě­lo­va­la pro­ces vlast­ní­ho hle­dá­ní. Kro­mě to­ho jsem zkou­še­la pře­sa­hy do ji­ných mé­dií. Na­pří­klad jsem před­mě­ty pře­pi­so­va­la na pa­pír. Za­jí­ma­lo mě, jak si pa­pír pa­ma­tu­je. Oba­lo­va­la jsem před­mě­ty a po­zo­ro­va­la in­ten­zi­tu je­ho pa­mě­ťo­vé sto­py. Te­dy, jak se pa­pír de­for­mo­val oba­le­ním a ná­sled­ným roz­ba­le­ním, ne­bo kte­rý před­mět na něm za­ne­chal nej­vý­raz­něj­ší sto­py. Já­chy­mov­ský pro­jekt je pro mě vel­mi ši­ro­ký. Po­stup­ně z něj vy­ta­hu­ji růz­né čás­ti a sna­žím se ho zpro­střed­ko­vá­vat skrz různá mé­dia. S Le­nou Ja­kub­čá­ko­vou, kte­rá zde by­la ta­ké na re­zi­den­ci, jsme uspo­řá­da­ly fo­to­gra­fic­kou vý­sta­vu o já­chy­mov­ských tá­bo­rech, kte­rá pro­bí­ha­la v zá­ří 2024 na fes­ti­va­lu Fo­to­po­tul­ky v Hu­men­ném.

V ne­zá­vis­lém au­tor­ském Di­va­dle K uvá­dí­te in­sce­na­ci Ne­fo­to­gra­fie a v le­toš­ním ro­ce jste vy­da­li stej­no­jmen­nou kni­hu s tex­ty pa­de­sá­ti slo­ven­ských fo­to­gra­fek a fo­to­gra­fů, kte­ré jste se­sbí­ra­la. Čím je dů­le­ži­tý ne­zre­a­li­zo­va­ný ob­raz, fo­to­gra­fie, kte­rá ne­vznik­la a exis­tu­je pou­ze v myš­len­ce?

Ne­zre­a­li­zo­va­ná fo­to­gra­fie je dů­le­ži­tá už jen tím, že exis­tu­je a ně­kdo o ní mlu­ví, ať už je se­ri­óz­ní ne­bo ba­nál­ní. Umož­ňu­je nám kon­cep­tu­a­li­zo­vat ně­ja­kou sku­teč­nost. Učí nás být po­zor­ný k ur­či­tým zna­kům a sym­bo­lům. Ně­kdy nás pod­ně­cu­je k čin­nos­ti, mno­hé ne­re­a­li­zo­va­né ob­ra­zy pod­ní­ti­ly vznik těch re­a­li­zo­va­ných. Jed­ná se ta­ké o vý­znam ab­sen­ce ně­če­ho. Mů­že nám po­mo­ci ně­kte­ré vě­ci sná­ze pus­tit a ne­sna­žit se jich za kaž­dou ce­nu zmoc­nit.

Ne­fo­to­gra­fie je pro mě ta­ké o roz­po­zná­ní hra­nic ur­či­té­ho mé­dia a je­jich pře­kro­če­ní. Po stu­diu di­va­del­ní re­žie a dra­ma­tur­gie jsem ne­na­chá­ze­la uspo­ko­ji­vé dra­ma­tic­ké scé­ná­ře a in­spi­ra­ci jsem na­šla až v út­lé kníž­ce s té­ma­tem ne­re­a­li­zo­va­ných fo­to­gra­fií. Ta mě při­ved­la k prů­zku­mu slo­ven­ské fo­to­gra­fic­ké scé­ny. Po­stup­ně jsem oslo­vo­va­la li­di, jest­li by do­ká­za­li po­psat to, co se jim ne­po­da­ři­lo za­chy­tit. Číst úva­hy pa­de­sá­ti uměl­ců o mé­diu, s nímž pra­cu­jí, a zá­ro­veň sle­do­vat je­jich fo­to­gra­fic­kou tvor­bu, by­lo pro mě dob­ro­druž­né. Stej­ně ja­ko můj ná­sled­ný po­kus o zin­sce­no­vá­ní to­ho­to ma­te­ri­á­lu.

Jak jste in­sce­na­ci Ne­fo­to­gra­fie kon­ci­po­va­la a jak na ni re­a­gu­jí di­vá­ci?

Po­ja­li jsme ji ja­ko la­bo­ra­toř to­ho, jak mů­že fo­to­gra­fic­ké myš­le­ní ovliv­nit per­for­ma­ti­vi­tu. Bě­hem zkou­še­ní jsme vy­bra­li šest tex­tů, kte­ré jsme roz­pra­co­va­li do men­ších scén a s dal­ší­mi tex­ty jsme pra­co­va­li spí­še aso­ci­a­tiv­ně a frag­men­tár­ně, s prin­ci­py vrstve­ní a prv­ky ná­ho­dy. Chtě­li jsme vy­tvo­řit pro­stře­dí, v němž se ode­hrá­vá ně­ko­lik dě­jů sou­čas­ně a di­vák si mu­sí vy­brat, na co se za­mě­ří. Pra­co­va­li jsme s ana­lo­go­vý­mi a di­gi­tál­ní­mi prin­ci­py pro­střed­nic­tvím me­o­ta­ru a vi­deo­pro­jek­ce. Chtě­li jsme vy­tvo­řit in­sce­na­ci ja­ko ote­vře­né dí­lo, do kte­ré­ho mů­že di­vák vstou­pit svým vnitř­ním svě­tem a na­jít si vlast­ní vý­zna­my a ob­ra­zy. Pro ně­kte­ré di­vá­ky je jed­no­duš­ší na­la­dit se a užít si to, ji­ní če­ka­jí na pří­běh, kte­ré­ho se mů­žou chy­tit.

A ně­ja­ký pří­běh zde exis­to­val, ne­bo jste mě­li i ne­u­spo­ko­je­né di­vá­ky?

Tři čty­ři drob­né pří­běhy se tam si­ce na­chá­ze­jí, ale ne­u­spo­ko­je­ní di­vá­ci se ob­je­vu­jí ta­ky. 

Di­va­dlo K pů­so­bí v pro­sto­rách opuš­tě­né zá­klad­ní ško­ly v Bra­ti­sla­vě. In­spi­ru­je vás to­to pro­stře­dí, tře­ba svou his­to­rií a ge­ni­em lo­ci?

Je to his­to­ric­ký dům z roku 1870. Kdy­si slou­ži­la ja­ko vzor pro dal­ší škol­ní bu­do­vy, by­la vel­mi po­kro­ko­vá ve způ­so­bu vý­u­ky i v ar­chi­tek­tu­ře. Má vel­ko­ry­sé, pro­svět­le­né tří­dy, a to mě na ní oslo­vi­lo. A ta­ké to, že ne­ní di­va­del­ním pro­sto­rem. I bě­hem re­kon­struk­ce jsme se sna­ži­li pro­sto­ry jen vy­čis­tit, ale ne­cha­rak­te­ri­zo­vat je ja­ko di­va­del­ní stu­dio. Mys­lím, že mě na tom­to pro­sto­ru nej­ví­ce in­spi­ru­jí je­ho ma­te­ri­á­ly a je­ho li­mi­ty. Je pře­váž­ně svět­lý a ne­mů­že­me ho úpl­ně za­tem­nit. Pro­to čas­to po­u­ží­vá­me mi­ni­mál­ní osvět­le­ní, ně­kdy jen ze strop­ních lamp. Z to­ho dů­vo­du jsme se ta­ké za­mě­ři­li na roz­ví­je­ní růz­ných dru­hů pro­jek­cí a od­ra­zů svě­tel. Když v pro­sto­ru zkou­ší­me a hra­je­me, mů­že­me vy­u­ží­vat je­ho růz­né de­tai­ly a sta­vět na nich ce­lé ak­ce ne­bo in­sta­la­ce. Na dru­hou stra­nu ty­to nu­an­ce se pak hůře pře­ná­še­jí na ji­ná mís­ta, ale z ně­kte­rých kon­cep­tů – ja­ko na­pří­klad per­for­man­ce s li­no­le­em, per­for­man­ce se dveř­mi ne­bo zvu­ko­vé kom­po­zi­ce s ta­lí­ři na par­ke­tách mám ra­dost, že vů­bec vznik­ly. To­to mís­to mě­lo vel­ký vliv na to, jak pře­mýš­lí­me o tvor­bě. Bu­do­va má ji­nak řa­du po­zo­ru­hod­ných ar­chi­tek­to­nic­kých prv­ků, z nichž ně­kte­ré jsou pa­mát­ko­vě chrá­ně­né, na­pří­klad do­cho­va­ný vel­ko­ploš­ný sád­ro­vý re­li­éf na scho­diš­ti. Má zchát­ra­lé čás­ti, kte­ré jsou fas­ci­nu­jí­cí.

Ten­to cha­rak­ter rui­ny je v ně­kte­rých ohle­dech při­taž­li­vý, ale sa­mo­zřej­mě ne­ní až tak ro­man­tic­ké pra­co­vat v pro­sto­rách, kte­ré nejsou do­sta­teč­ně vy­tá­pě­né a kde se člo­věk vždy za­špi­ní. Dá­vá­me si pak růz­né vý­zvy – ně­kte­rá dí­la se ode­hrá­va­jí jen v jed­né míst­nos­ti, v ji­né se po­hy­bu­je­me po růz­ných pro­sto­rách, po chod­bách a scho­diš­tích.

Jed­ním z va­šich té­mat je zpo­ma­le­ní, což je v sou­čas­né do­bě ak­tu­ál­ní té­ma i me­zi ně­kte­rý­mi čes­ký­mi di­va­del­ní­ky, ale jak ho do­sáh­nout?

Sa­ma ne­vím, za­tím mě to spíš za­jí­má, než abych to do­ká­za­la apli­ko­vat. Ale moh­la bych od­po­vě­dět v ně­ko­li­ka ro­vi­nách. Té­ma zpo­ma­le­ní mě za­ča­lo za­jí­mat po spo­lu­prá­ci s cho­re­o­gra­fem Ro­ber­tem Su­chým, kte­rý do na­ší po­sled­ní in­sce­na­ce Pa­měť mís­ta vne­sl prin­ci­py tan­ce bu­tó a me­di­ta­ce. Kon­cen­t­ra­ce a re­du­ko­va­ný po­hyb je prv­ní di­men­zí zpo­ma­le­ní. Dru­hý roz­měr bych vi­dě­la v tom, že jsme ma­lé di­va­dlo a ne­hra­je­me čas­to. Vy­tvá­ří­me pro­jek­ty, kte­ré jsme schop­ni re­a­li­zo­vat, ale dá­vat si za cíl ješ­tě vět­ší vý­ko­ny ne­ní správ­ná ces­ta. Už ny­ní mi pro­ces tvor­by a udr­ži­tel­nost pro­jek­tu při­pa­da­jí čas­to ná­roč­né a do­sa­hu­je­me jich s vel­kým úsi­lím. I v tom vi­dím ur­či­tý roz­měr po­ma­los­ti. Ve smys­lu hle­dá­ní své ces­ty a svých mož­nos­tí v pod­mín­kách, kte­ré ja­ko jed­not­li­vec ne­bo ja­ko sou­bor má­me. A tře­tí roz­měr po­ma­los­ti jsem v po­sled­ní do­bě od­krý­va­la pro­střed­nic­tvím pro­jek­tu, kte­rým je Pous­tev­na pro umě­ní.

Mů­že­te o tom­to pro­jek­tu pro­zra­dit ví­ce?

Ob­sa­ho­vě se Pous­tev­na pře­krý­vá s po­ma­los­tí. Jed­ná se o no­vě vznik­lý pro­stor v Hon­ti­an­skych Trs­ťa­noch, kte­rý jsme za­lo­ži­li spo­leč­ně s man­že­lem. V pod­kro­ví stodo­ly jsme vy­tvo­ři­li z vr­bo­vé­ho prou­tí ma­lý obyt­ný pro­stor, dal­ší bu­de slou­žit ja­ko ate­li­ér. Fi­lo­zo­fií Pous­tev­ny je od­klon od na­še­ho ob­vyk­lé­ho způ­so­bu fun­go­vá­ní, kte­rý je v po­sled­ní do­bě vel­mi dy­na­mic­ký. Stáh­nout se do ji­né­ho pro­stře­dí, ať už do ti­cha, ne­bo do sa­mo­ty, a zmen­šit pod­ně­ty, kte­ré k nám při­chá­ze­jí. A pro­to pro mě zpo­ma­le­ní zna­me­ná ta­ké pous­tev­nic­tví.

Je to te­dy jen re­zi­denč­ní a po­by­to­vý pro­jekt?

Kro­mě re­zi­denč­ní­ho pro­gra­mu dě­lá­me v Pous­tev­ně ta­ké vý­sta­vy, per­for­man­ce a worksho­py. Do re­gi­o­nu chce­me při­ná­šet jed­nak no­vé im­pul­sy, ale ta­ké za­po­jo­vat do umě­lec­kých pro­jek­tů míst­ní oby­va­te­le a vy­tvá­řet s ni­mi di­a­log. Ta­ko­vé ak­ce jsme mě­li dvě – Vý­sta­vu kvě­tin a ne­dáv­no ta­ké Jar­ní ar­chiv, což byl ku­rá­tor­ský vý­běr fo­to­gra­fií a vi­deí jed­no­ho oby­va­te­le Hon­ti­an­skych Trs­ťan, kte­rý se po­sled­ních ně­ko­lik let in­ten­ziv­ně vě­nu­je do­ku­men­ta­ci své­ho pro­stře­dí. Na ver­ni­sáž při­šlo sto dva­cet li­dí, pro­to­že všich­ni by­li zvě­da­ví, co ten Ja­ro ce­lé roky fo­tí. Pro obec se to sta­lo na ně­ja­kou do­bu hlav­ním té­ma­tem. Když se li­dé do pro­jek­tů pří­mo za­po­jí, je vi­dět, že je­jich an­ga­žo­va­nost je ji­ná a umě­lec­ká čin­nost se stá­vá udá­los­tí pro ce­lou obec. Za­jí­ma­jí nás prá­vě ta­ko­vé mo­men­ty, kte­ré ma­jí po­ten­ci­ál změ­nit po­hled na náš kaž­do­den­ní ži­vot ne­bo na běž­né čin­nos­ti, kte­ré vy­ko­ná­vá­me.

Plá­nu­je­me ta­ké vý­sta­vu Do­má­cí ga­le­rie, kte­rá se bu­de ko­nat v růz­ných do­mech v ob­ci. Pro­po­jí­me uměl­ce a ro­di­ny, je­jich dí­la a obyd­lí. Dí­la bu­dou in­sta­lo­vá­na pří­mo v do­mech, kte­ré se na čas sta­nou ga­le­ri­e­mi, a pak bychom jim je na ur­či­tou do­bu, na­pří­klad půl roku ne­bo rok, po­ne­cha­li. V tom­to ob­do­bí si dí­la bu­dou mo­ci pro­hléd­nout pou­ze oni a je­jich ná­vštěvy. Lí­bí se nám s lid­mi vy­tvá­řet vztah, kte­rý ne­ní jed­no­rá­zo­vý, ne­skon­čí pro­jek­tem, ale bu­de mít po­kra­čo­vá­ní, pro­to­že s tě­mi lid­mi bu­de­me v tom­to pro­sto­ru dál žít. By­li bychom rá­di, kdy­by se je­jich po­hled na sou­čas­né umě­ní mohl dí­ky to­mu roz­ví­jet, aby moh­li pro­zkou­mat scé­nu a roz­ší­řit si ob­zo­ry. Zá­ro­veň se i my chce­me obo­ha­tit o to, co je pro ně běž­né a zná­mé, a hle­dat spo­je­ní, kde bu­de­me part­ne­ry. Ne­ní to pro nás o men­to­ro­vá­ní, ale o zájmu a vzta­hu.

Ze slo­ven­šti­ny pře­lo­ži­la a upra­vi­la Len­ka Dom­brov­ská.